Venkovan

Až teď chápu, proč o Bressonovi někteří říkají, že je pro francouzskou kinematografii tím, čím Dostojevskij pro ruskou literaturu.

Pseudokument o hodných bosenských muslimech a zlých bosenských Chorvatech.

Zajímavé, ale přece jen jsem čekal něco z jiného soudku. Zejména mi vadilo to přeskakování od jednoho tématu k druhému. Od zločinů ustašovských teroristů se během chvíle přesunete ke vzpomínkám nějaké báby, barvitě popisující, jak šla na návštěvu ke svému kamarádovi Titovi, netušíc, že už žije v prezidentském paláci. Tyhle žvásty kolem mě od dokumentu celkem odradily.

Takové pořady už v TV asi neuvidíme.

Mohu si sám nadávat, že znám remake, americkou westernovou verzi s názvem Pro hrst dolarů, takže s příchodem samuraje do města plného násilí jsem už tak trochu tušil, co bude následovat. Každopádně skvělé dílo.

To se takhle jednoho krásného dne vydal jistý americký kryptoneobolševik (říkejme mu americký liberál) do Salvadoru, zemi toho času sužovanou občanskou válkou a všemi nechutnostmi, které s tím souvisí. Ovšem to ještě tento volnomyšlenkářský škrábal, prahnoucí po troše toho levného sexu a marihuany, netušil, kam že to vlastně leze. Prakticky po překročení hranic se tváří v tvář setkal s krutou realitou, smrtí a utrpením tamních obyvatel. Děj se poměrně táhne, oko diváka je zacíleno výhradně na hlavní postavu, takže až na výjimky nepřijdete do bližšího styku s bojujícími stranami a detailně se neseznámíte s jejich názory a požadavky. Ale situace je rozdělena celkem jednoznačně; pravicová vláda, potažmo vojenský režim vs. levice a komunisté. Našemu americkému liberálovi pořád nejde do hlavy, jak je možné, že americká zahraniční politika v rukou Republikánů je na straně salvadorské pravice a tím pádem se spolupodílí na páchání zvěrstev. Zatímco mu v hlavě šrotuje tato přetěžká rovnice a současně je zaneprázdněn snahou vypadat nestranně a nezávisle, boje sílí, Stone ukazuje i praktiky opozičních revolucionářů, které náramně věrohodně připomínají ty vládní. Zhnusen občanskou válkou, postojem a krutostí obou válčících stran i samotnou americkou vládou, odjíždí James Woods zpátky do států a režisér si ještě naposledy s chutí kopne do amerického systému. Pro mě čtvrtý nejlepší válečný film Olivera Stonea.

Po tomhle filmu si ještě více vážím Indického národního kongresu a uvědomuji si myšlenkovou a morální sílu nenásilného odporu, jenž stál v jakési pomyslné opozici vůči etnocentrické koloniální nadvládě Britů nad Indií a díky němuž panuje mezi Brity a Indy přátelství. Stejně tak si vážím Davida Leana, pro kterého bylo toto dílo takovým shrnutím jeho tvorby a pohledu na svět.

Už to není takový nářez jako Little Britain, kde se pomalu každá scénka stala kultovní, tady se jedná o trošku vyčpělejší zábavu, ale i tak sranda. V porovnání s Malou Velkou Británii tedy slabota, jinak mírný nadprůměr.

Ukrutně nudné, nucený humor (aspoň že ti řeknou, kdy se máš smát) a velmi nesympatická hlavní hrdinka.

Životní filozofie, moudrost a lidskost jako Děrsu Uzala, zatímco bydlení, žití a přírodní architektura ala Jeremiah Johnson. A ještě k tomu je tento hlavní hrdina skutečný. Pokud je Nicolas Vanier obdivovatel dobrodružných povídek Jacka Londona, tak v jeho režijní filmografii nejsem naposledy.