vik

Nevím, co přesně si mám o tomto filmu myslet, ale rozhodně mě překvapil. Nečekal jsem to. Žádný příběh, žádný deadline, žádné poselství, zkrátka nic. Jen příjemně plynoucí sled obrazů a pocitů, po kterých zůstanete velmi pozitivně naladěni. To stačí, ne? Dodatek: John Hawkes mi připomněl svým charakterem Vincenta Galla. To je docela dobrá reference.

U-Carmen eKhayelitsha (Carmen z Khayelitši) je filmovým debutem anglického divadelního režiséra Marka Dornford-Maye. Stejně jako pro mnoho jiných režisérů i zde byla předlohou Bizetova opera Carmen. Děj je zasazený do současnosti a odehrává se v jihoafrickém městě Khayelitsha ležícího nedaleko Kapského města. Ojedinělá exotičnost tohoto filmového zpracování je dána jak spoluprací s místním černošským souborem Dimpho Di Kopane, tak i kompletní reprodukcí do místního jazyka Xhosa, jednoho z 11 oficiálních jazyků JAR. Původní Bizetova hudba obohacená tradičními písněmi a orchestrem mladých Jihoafričanů tvoří z filmu pozoruhodné sloučení Khauelitshské kultury a evropské opery. Představitelka jedné z hlavních rolí, pocházející přímo z tohoto města, premiéra v budově, kde se točila poslední scéna, ale i fakt, že U-Carmen eKhayelitsha je prvním africkým filmem za posledních 25 let, který byl nominován na velkém filmovém festivalu, je událostí nejen v rámci lokální kinematografie, ale svým muzikálovým pojetím bude jistě podívanou pro diváky z celého světa.

Příběh popisuje zdánlivě všední společenský akt, svatbu dcery, rodinnou situaci, které však Ozu vtiskuje naprosto odlišný dramatický ráz a to ne ani tak narativní výstavbou, jako spíše stylistickou formou. Hlavními rysy, které jsou zároveň specifickými vlastnostmi Ozuových filmů, jsou typické záběry kamery (z pohledu člověka sedícího na tatami), výrazná stylizace scén a především charakteristická práce s časem, kdy příběh plyne velmi uvolněně, jakoby uplatňoval tradici zenového umění. Film je zároveň sociální sondou do života dvou věkově vzdálených lidí, kde mladšího z nich ovládají city a druhého rozum a zodpovědnost. Svatba, jenž je středobodem celého příběhu, ve filmu nakonec vyobrazena vůbec není.

Přestože film nese v názvu slovo povídky, jedná se o jediný příběh dvou řemeslnických rodin sužovaných začínající válkou. I zde Mizoguči prezentuje své oblíbené téma žen, ačkoliv jen okrajově, má na děj velmi silný vliv. Především jsou zde patrné některé prvky divadla nó, které bývaly obvyklé spíše v rané japonské kinematografii, avšak Mizoguči je s úspěchem aplikuje i zde (nepřehlédnutelné je charakteristické gesto mrtvé manželky jednoho z hlavních protagonistů).

Minimalistická zápletka a dialogy Ostrova vynahrazuje poetika obrazu. Výpravou prostý film, na druhou stranu s mistrně zachycenou scenérií prostředí jezera, kopců a malých plovoucích přístřešků. Vizuálně dokonale zvládnuté dílo, které šokuje „krutou vášní“ dvou mladých lidí. Jeden z nich stojí na souši, ale ve vodě je jako ryba a druhý, tisknoucí se na vratkému plovoucímu ostrově, pro něhož je jezero nepřekonatelnou překážkou, aby projevil city němé dívce na protějším břehu.

V pořadí druhý snímek z již dokončené Chan-wook Parkovy trilogie o pomstách, je směsicí žánru akčního, mysteriózního, ale i detektivního. Že se jihokorejské filmy vyznačují podstatnou odlišností od snímků západních kinematografií, o tom není pochyb. Chan-wook Park ovšem dokázal do filmu zakomponovat novátorské triky ve stylu velkých amerických blockbusterů. Zvláštní jsou však v tom, že vypadají naprosto přirozeně, a tak nám vůbec nemusí dojít, že šlo právě o filmový trik. Na mysli mám jednozáběrovou bojovou scénu v podzemní chodbě, která byla točena po tři dny. Opakem jsou momenty ovlivněné místní kulturou; pojídání živých chobotnic je v Koreji údajně běžné, takže k této, pro Evropana neobvyklé scéně, nebylo třeba žádných digitálních efektů.

Jedno z nejpoetičtějších a nejpůsobivějších Kitanových děl. Gangster, který se rozhodne doprovázet svoji nemocnou ženu na poslední cestu po Japonsku, stále pronásledovaný a nemající od svých pracovních závazků klid. I když poeticky zobrazuje čas strávený s manželkou, je to právě jeho charakteristickou brutálností, kterou dokáže v nečekaný okamžik diváka šokovat. V jednom rozhovoru Kitano uvedl, že násilí ve svých filmech prezentuje proto, aby poukázal na to, jak je špatné.

Pro diváka, který zná Kitanovy filmy, může být představa jeho filmu, kde jednu z hlavních rolí hraje malý chlapec, docela úsměvná. Přesto Kitano dokazuje, že takový filmu umí natočit a to velmi citlivě. Avšak i drama o hledání Masaových rodičů je okořeněno typickým Kitanovským němým, ale škodolibým humorem. Snímek sám o sobě připomíná film-cestu, kdy se dva věkově rozdílní lidé vydávají na letní pouť Japonskem, jenže zde máme cíl, při pohledu na opuštěného chlapce, neustále na očích. Jak jejich putováni pokračuje, postava Kikudžira se jakoby proměňuje - z nezodpovědného muže se v očích Masaa stává otcem, z pohledu diváka dítětem.

Kagemuša, stín bojovníka, někdy také uváděn pod názvem Dvojník. Kurosawův film, ve kterém sledujeme téměř epickým způsobem proměnu bezvýznamného zlodějíčka v důstojnou osobu císaře jednoho japonského rodu. Přestože je pro něj z počátku nesmírně těžké se do nové role vžít, je pro něj na konci ještě těžší se jí vzdát. Velkolepé scény, které v japonském filmu nemají obdoby, spolykaly tolik rozpočtu, že Kurosawa musel o peníze žádat dokonce i u svých obdivovatelů. Kagemušu osobně považuji za Kurosawův nejpůsobivější film.

Styl vyprávění toho snímku bych přirovnal k větrné bouři: začíná klidně a netušeně (bývalý samuraj žádá, aby mu bylo v paláci mocného pána Doi dovoleno spáchat sebevraždu), začíná o sobě dávat vědět (pan Doi vypráví o svém znepokojení nad podvodníky s podobnými žádostmi), vítr přidává na síle (vychází najevo, že pan Doi výrazně ovlivnil samurajův osud) a vrcholí důsledky své ničivosti. Právě závěrečný souboj osamoceného samuraje proti mnohonásobné přesile je působivým zakončením strastiplného osudu, který samuraj panu Doi vylíčil. Příběh samotný však není pouhou chronologickou prezentací neurčitých událostí, ale naopak komplikovaným řetězem flashbacků, množstvím postav a vztahů mezi nimi a přítomností.