PanZahadnyCZ

Počátkem 90. let byly americké kreslené filmy, ať už pod záštitou Disney nebo jiných studií, na svém vrcholu. Po nástupu prvního Toy Story v roce 1995 bylo jasné, kam se bude ubírat jejich podoba. Kompletně 3D animované filmy pak zažívaly svůj Zlatý věk okolo let 2001 - 2004. ,,Klasické" kreslené filmy v této době prožívaly jakousi krizi středního věku. Přesto jich několik vzniklo. Já vyrůstal na Lilo a Stitch či fantastické Planetě pokladů - kde se již hojně pracuje i s 3D prvky. Kompletně mě však minul Sindibád, což jsem nyní zpětně odčinil a musím říct, že kdybych Sindibáda viděl jako dítě, tak je to dodnes asi jeden z dalších pilířů mého dětství a příjemná nostalgická vzpomínka. Sindibád je velmi zvláštní právě v oné kombinaci 3Dčka a klasického kresleného vizuálu. Formou 3D modelů jsou zde vytvořena všechna monstra, moře a plující lodě, když je sledujeme zdáli, a také některé krouživé pohyby kamery. S údivem musím říct, že toto propojení stylů funguje a zaplaťpánbů za to, neboť nyní po 20 letech je to skvělá kuriozita - a to v pozitivním a ne v bizarním slova smyslu (jako je třeba CGI Dwayne Johnson v Mumie se vrací). Jsem zvědavý, jak na to bude nahlíženo za dalších 20 let - možná nás to bude udivovat stejně jako těch několik part-talkie filmů v čele s Jazzovým zpěvákem z roku 1927, který vycházel z estetiky němého filmu, ale občas nějaká postava něco řekla a pasáže byly kompletně zpívané. Nebo když se točilo vícero jazykových verzí stejného filmu, jak to známe u filmů s Burianem... Zpět ale k Sindibádovi. Je to skvělé od první minuty. Hudba nás krásně provází dějem a scénář je zkrátka jiný a netradiční - ani mě nepřekvapuje, když si nyní všímám, že jeho autorem je John Logan. Má to přesah a hlubší myšlenku, se kterou se ztotožní i dospělý divák - což je ostatně devizou animovaných filmů této doby. Na tomto projektu se zkrátka sešla esa svých oborů - herecké (hlasové) obsazení nevyjímaje, byť jsem si dopřál film v českém dabingu, který lze všeobecně do roku 2005 označovat za nadprůměrně kvalitní. Hlasy Vladimíra Brabce či Pavla Rímského jsou prostě unikum.

Případ zdařilého katastrofického filmu, u kterého jsem si celou dobu říkal, že vidět tohle v kině, tak to je dvakrát tak větší zážitek.

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo.

Námět na dokument určitě zajímavý, ale jeho provedení až tolik zajímavé není.

Střih a příhodná hudba činí z některých scén de facto umělecké vyjádření určitého poetična, o jehož zařazení bych v takovémto filmu silně váhal, ale rozhodně neříkám, že se mi to nelíbí. Kupodivu velmi prázdný western na mě nepůsobil nudně, ale spíše oddychově. Našlo se pár originálních nápadů na dobré scény, a také samotné záběry na putování krajinou se sledují nádherně, příběh ale ničím zvláštním neosloví. Lehký nadprůměr.

Jsem zastáncem toho názoru, že když už se točí velkolepý historický film nebo seriál, tak bez stovek komparzistů v perfektně ušitých kostýmech, bez spousty zbraní, rekvizit a architektonicky detailních prvků nelze velkoleposti nikdy dosáhnout (spousta filmů se o to ale s absencí zmiňovaných prostředků stejně snaží). Sons of liberty proto nemá žádný problém, jelikož všechno zmíněné nabízí, občas si ale do seriálu dosazuje zbytečné blockbusterové novoty, což v rámci oživení některých pasáží není na škodu, avšak až do té doby, kdy se autoři kvůli těmto hrátkám dopouštějí historické nepřesnosti. Například Bostonské pití čaje zde bylo zastiženo velmi zvláštně. Musím ale pochválit dobrý výběr herců, kde asi nejvýrazněji seriál podepírají herci Marton Csokas, který se ujal hlavního záporáka, a dělá to velmi dobře, ačkoliv ne tak dobře jako třeba Jason Isaacs v totožné úloze ve filmu Patriot, a Rafe Spall, který mě svým přirozeným herectvím velmi bavil. Ben Barnes a Dean Norris, což měla býti asi hlavní esa, bohužel ničím nevynikají. Skvělé jsou taky veškeré scény s vojáky, které jsou secvičené na jedničku. Ve finále jsem velmi spokojen a těším se na podobné projekty. 80 %.

Perfektní příběh, perfektní hudba, a vlastně celé je to perfektní celek. Strašně se mi líbila úvodní hodinka "z dětských let". Události před polepšovnou (silně připomínající vyprávění z filmu Příběh z Bronxu, inspirace je možná), ale hlavně drsně vystižené události z ní, ve kterých nejvíce figuroval Kevin Bacon, který zahrál velmi zápornou postavu, která se mi asi vždy spojí s tímto filmem, když o něm někdy uslyším, a doufám, že uslyším. Barry Levinson by si zasloužil místo alespoň v těch TOP 200 režisérů na ČSFD, ovšem problémem je, že není známý on, ale především jeho filmy.

Je to skvělé, dokonalé, fascinující, ani minutu jsem se nenudil... ale vše je to asi tím, že jde prostě o Spielberga, a poutavé je ať už poslouchat jeho samotného, tak jeho kolegy, které o Spielbergově práci pějí ódy, během čehož navíc sledujeme záběry z daných filmů. Dokument je konvenční, podle zajeté uniformy, ale profesionální a velmi divácký.

Oceňuji Redforda za snahu přispět do světa filmu jinak než herecky, kde už snad sám sobě nasazovat laťku výš ani nemůže. Možná právě proto jsem nad tímto snímkem tak tolerantní, ale jinak bych ho asi nedokoukal. Úvodní hodina je strašně zdlouhavá, což leckterého diváka odradí. Kdo však vydrží až do konce, tak zjistí, že Robert Redford možná skrytou satirou, nebo možná historicky věrným pohledem na minulost, poukazuje na prameny korupce a soudního bezpráví, jež započalo možná tímto případem. Jak už jsem ale řekl, film je natolik zdlouhavý, že pouhá hodinka by nejspíš stačila – třeba dokumentárně zpracovaná, avšak Robert Redford šel do rizika dvou hodin. Zkrátka, plno známých herců, velmi dobrý scénář ani nic dalšího nemění fakt, že Konspirátor slouží spíše jako učebnicový podklad atentátu na Lincolna, který je sice velmi detailně vyobrazen, ale běžného diváka to k filmu nepřiláká.

Dneska jsem si po mnoha letech opět tento díl pustil a byl jsem až udiven, jak jsem jako malý mohl vydržet u tak zoufale nezábavného úvodu do děje. Ten úvod trvá v podstatě celou první hodinu filmu, řeší jakousi detektivní zápletku způsobem pomalého vypátrávání informací, zbrklého střídání lokací a chaotického střihu, který neustále přechází z Anakina na Obi-Wana, a naopak. Veškeré příležitosti pro dobrou akční scénu jsou většinou řešeny střihem a do přelomové a stěžejní scény na Geonosis se vlastně nic neděje. Právě tahle část filmu, kdy na scénu nastoupí armáda klonů a hlavní hrdinové se jdou tradičně vypořádat s daným záporákem, skutečně odstartovává tento film. A právě hlavní záporák, hrabě Dooku coby Christopher Lee této scéně (i tomuto filmu) nejvíce dominuje a důležitost jeho postavy je asi to nejvýraznější, co z filmu vyplyne. Což možná není správně, jelikož se stane třeba i to, že Anakin přijde o matku, nebo že s Padme naváže láskyplný vztah. Upřímně si ale myslím, že tyhle vedlejší zvraty nejsou vykresleny zrovna nejlépe, jejich závažnost nikterak nevyznívá. Neatraktivní režie a špatný střih naprosto zkazili první polovinu filmu.