PanZahadnyCZ

Obi-Wan byl sice ultra sračka, ale aspoň se tam něco dělo a postavy nám byly povětšinou sympatické nebo alespoň povědomé. Tohle je ultra nuda. Sry.

Tisíckrát lepší než minulý rok. Příběhově mě to nijak neuráží, občas velmi slušný vizuál. Možná bych trochu krátil, ale jinak to má hlavu a patu. V rámci limitů televizního formátu celkem dobrý výsledek - jen hlupák by čekal trhák roku. Každoroční debaty o tom, jestli dokážeme pokořit své socialistické pohádkové klasiky jsou také úplně zcestné.

Ruská pohádka, která mi byla podezřelá hlavně tím, že zde vystupuje mnoho postav z legendárního Mrazíka, někteří dokonce i ve stejných kostýmech - například ježibaba. Je to trochu slátanina, ale kulisové a kostýmové zpracování není na dobu vzniku nejhorší.

Nebojim se říci, že tento film je nejlepší počin této dvojice. Podle vzorce rvačka + padouchové = úspěšný film s Hillem a Spencerem, který je zde ukázkový, se řídí většina zbylých filmů tohoto typu, ale zde je to asi nejvtipnější a nejpromakanější. Opravdu film u kterého se člověk nenudí.

Zřejmě divácky jeden z nejúspěšnějších filmů – z roku 2001 – jednoho z nejproduktivnějších roků vůbec. Tento film je pro mě raritní v tom, že sám o sobě přiměl mnohé z uživatelů ČSFD, aby po jeho dokoukání ihned přidali režiséra, skladatele a Audrey do svých oblíbených. Pochybuji, že se někdo z jmenovaných dočká ještě jednoho, "alespoň" takto známého filmu, kde by nechal stejně významnou stopu. Pro mě je Amélie z Montmartru zřejmě nepochopitelný snímek, který mi stále vrtá hlavou, a který si budu muset minimálně ještě jednou pustit, abych pochopil jeho neoddiskutovatelnou genialitu.

Jelikož zlatá éra Hollywoodu a další řady ambiciozních a zámožných tvůrčích týmů již filmově zpracovaly většinu historicky významných událostí a období, tak dnešním tvůrcům povětšinou nezbývá nic jiného než přicházet s méně známými tematikami (bohužel z velké části taky z finančních důvodů). A to mě na současné úrovni historických filmů velmi baví, protože vždy, když na nějaký narazím, tak se dozvím něco, o čem jsem doposud neměl ani tušení a přiměji se k následnému dohledávání informací, abych se mohl cítit zas o něco vzdělanějším. BMK je přesně takový film – působivě mapuje období mně naprosto neznámých událostí. Je zázrak, že se ve filmově neplodném Německu zrodilo něco takovéhoto. Režie je na skvělé úrovni a Moritz Bleibtreu se svým výborným herectvím opět podepsal pod kvalitní film. Jen mi vadilo, že ve filmu v podstatě není žádná delší scéna, a proto svižný sled několikasekundových scén dělá ze 144 minut velmi zdlouhavou záležitost

Oproti tomuto filmu jsou Prázdniny v Provence klenotem současné české kinematografie.

Rozporuplný film. Já se přidám k té zklamanější straně diváků, jelikož opravdu nevím co tímto filmem Coenovci chtěli sdělit, protože po zhlédnutí přetrvává mnoho nedořešeného a v podstatě žádné dovršení už tak prázdného děje. Cenou útěchy však zůstává perfektní John Goodman.

Po zrovna ne šťastně strávených šesti hodinách jsem se konečně prokousal do toužebného finále. Řeknu to upřímně, tento seriál mě vůbec neoslovil, a těch důvodů je asi více. Z herectví mám smíšené pocity, dramatické zoomy na konci obrazu mi lezly na nervy a občas jsem měl problém s předvídatelností. Scénář je jedna velká otázka, občas jsme sledovali vyloženě kravinu, a pojmout seriál tak, že Táňa Pauhofová se rozhodne pátrat a hledat pravdu sama, mi připadalo trochu trapné, její postava mě navíc asi nejméně zajímala. Na scénáři ale cením to, že celkový výčet postav je poměrně zajímavý a každá z nich se nějakým způsobem rozehraje, a co je důležité, postupně i dohraje. Navíc jsou všechny tak trochu propojeny. S předchozím Zachariášovým počinem Pustina je to nesrovnatelné, a co se týče dobovky z 80's, rozhodně bych spíše doporučil několik let starý Svět pod hlavou, a konec konců i nedávný, ale už teď zapomenutý pokus Jana Hřebejka o celkem věrné vyobrazení zmatku začátku 90. let, a sice minisérii s názvem Rédl.

Málokdy zde hodnotím jednotlivé epizody či série konkrétních seriálů, ale zde to asi jinak nejde. Tak jako mnozí vnímám propastný rozdíl mezi první a druhou sérií – bohužel ho ale vnímám jaksi trochu v opačném významu než ostatní. První série byla úžasná a svěží feel-good podívaná, kdežto sérii druhou vnímám jako obrovský krok vedle. V první sérii byla nastolena určitá poetika, seriál měl velmi relaxační tón a zajímavý mix návštěvníků, z nichž každý řešil různorodé osobní peripetie. Druhá série se z Havaje přesunula na Sicílii – což samo o sobě zní jako dobrý a filmařsky atraktivní nápad, a to že z původní osádky zůstává jen Stifflerova máma, to mi také nevadí. Novým postavám a příběhu jsem byl otevřený. Potenciál ale bohužel vytěžen nebyl. Trošíčku mě mrzí, že se zúžil počet hotelových návštěvníků a že seriál řeší skoro ve větší míře příběhy lokálních pracovníků, než návštěvníků samotných. O dost hůře snáším skladbu a "témata k řešení" samotných rekreantů. Jsou nevýrazná, neměnná, a drtivá většina postav ani není sympatická. Humor zmizel úplně a seriál záhy nastoluje velmi táhlý, cyklicky opakující se a poměrně depresivní styl a osobně jsem nezaznamenal, že by se něco výrazněji dořešilo nebo vygradovalo (kromě předvídatelné zápletky s lodí). 2. série Bílého lotosu je zcela žánrově odlišná, někdo by řekl vyspělejší, oproti té první, a plní zejména sociálně portrétující funkci – a to ještě takovým stylem, že u všech příběhů ponechá otevřený konec, a tím nasadí divákovi brouka do hlavy určeného k soukromému přemýšlení. A to je bohužel koncept, který mi vůbec nevyhovuje. Co se týče pochvaly, tak ta směřuje k výborné práci s hudbou a rovněž samozřejmě vůči obsazení a hereckým výkonům, které byly perfektní i u sebevedlejších rolí či komparzu. Postavy mají stabilní chování a charakteristické vlastnosti, ale jak jsem napsal, tak jejich příběhy příliš negradují, takže co s tím? Tak trochu jsem měl pocit, že to najednou napsal a zrežíroval někdo úplně jiný, i když to tak není. Podtrženo, sečteno: 2. série Bílého lotosu mi bohužel potvrdila a připomněla mojí dlouhodobou nechuť sledovat seriály, neboť uplynulých 7 hodin, které za to poměrně nestály, mi nikdo nevrátí. Ještěže nejsem tak starý jako F. Murray Abraham, abych toho musel litovat výrazněji demonstrativnějším způsobem než tak, že své zklámání zažehnám napsáním komentáře na ČSFD, což tímto činím.