cmuchalprvni

Po klidně atmosférickém začátku poutavé dobrodružství odhalujeme jako tajemné origami. Sherlock se záměrně předávkoval, vstupuje do jeho halucinogenního světa myšlenek, aby dokázal vyvrátit návrat jeho nepřítele Moriartyho z mrtvých. Moriarty je skvěle prezentován Andrewem Scottem, na kterém je vidět, jak si roli vášnivě užívá a je do ní naprosto vcítěn! Děj nepostrádá řadu zvratů a hravě a vtipně napsaný scénář neopomíná odkazovat na původní ani na současné moderní Sherlockovy příběhy. Nejvtipnější byla situace, kdy Sherlock vysvětluje princip feminismu v místnosti překypující sufražetkami. Zamlovalo se mi, jak byl děj spletitý a řešení případu se zkomplikovalo sněním Sherlocka. "The invisible army hovering at our elbow, tending to our homes, raising our children, ignored, patronised, disregarded, not allowed so much as a vote. But an army nonetheless, ready to rise up in the best of causes, to put right an injustice as old as humanity itself. So you see, Watson, this is a war we must lose."

Sicario je napínavým filmařsky efektním thrillerem, který však od napínavého vibrace způsobujícího začátku zklame kvůli nedostatku vyšší podstaty. Aby mě film dokázal plně zaujmout, nestačí jen subjektivně seriózní postoj k dané problematice, který oceňuji, že je znát! Po celý film souzním s Emily Blunt, která je frustrována a není schopna ovlivnit jisté nekalé úmysly, které Del Toro a Brolin mají, jež jsou nám neobjasněny a nevíme jejich přímý motiv. Tito dva mužští představitelé mají více příležitostí a možností ukázat svoje herecké umění než-li ona. Strach a paranoia senzitivně zobrazená ve velmi uspokojující atmosféře v čisté bezohlednosti provází drtivou část filmu, která je perfektně doprovozena soundtrackem.

Fyzicky a emocionálně poznamenaná Nelly, jejíž ustrašené pohledy vám div nezpůsobí husí kůži a jejího frustrovaného manžela perfektně uvádí Nina Hoss a Ronald Zehrfeld. Jejich společný osud se odehrává v magicky melancholické ohnisku komorního dramatu. Jsou chvíle, kdy Petzold protáhne svou situaci příliš stroze, zejména jednu scénu, kde se osoba svěřuje o zážitcích v koncentračním táboře, ale titěrný nedostatek scénáře pozdvihují herecké výkony, jak již bylo výše uvedeno. Film se věnuje tématice proměn, klamných zdáních či nenaplněné touhy. Režisér obstojně klade do filmu psychologické hádanky Hitchcockového charakteru. Odkrývá ne snadno řešitelné a morální záhady. Poutavě napíná diváka do poslední vteřiny filmu. Závěrečný song Speak Low ve mě v ten moment asocioval zvláštní mystickou směs krutosti, zrady a naděje (lepší třešničku na dortu jsem si nemohl přát!).

Hutný film, ale ne tak silný, že bych se na něj někdy podíval rád znovu. Všichni čtyři úhlavni protagonisté se bez potíží kvalitně zasloužili o to, aby ukázali komplexní problematiku businessu široké veřejnosti. Steve Carell, Christian Bale a ostatní věrně předvedli jak bizarní vlastnosti dokáží lidi mít, jak troufale a bezostyšně se chovají a jsou zvyklí se pohybovat v chaotickém prostředí. Film mě často nudil, když se řešili obligace a postavy vyslovovaly termíny, které znají jen o ekonomiku se zabývající jedinci. Mnoho výstupů z natočeného výsledku vypadá jako snaha přednášet i přes přítomnost výtečných herců. Snaha McKaye vyprávět o mnoha problematikách je pozoruhodná, ovšem nedokázal správně převést Lewisovu předlohu citlivě na filmové plátno.

Ridley přichází se skvělým scénářem Drewa Goddarda a zprostředkovává nám výlet na Mars s oslnivým Mattem Damonem, který přesvědčivě odkrývá své úzkosti během "ztroskotání" na neprobádané planetě. The Martian dokáže být poměrně inteligentním a zároveň filmem, který je schopný zaujmout širokou veřejnost. Nemohu říci, že by mě film nezasáhl. Naopak při vymýšlení alternativ, aby ho NASA našla a přežil, jsem mu držel palce a vzrušením jsem neodlepil oči z obrazovky! Cukaly mi koutky zezačátku, kdy byl Watney v dobré náladě, povídal na kameru a trsal na disco hudbu!

V kontrastu oproti Eddiemu Redmayneovi hraje Gerdu Alicia Vikander otevřeně se spontánností, což je ve filmech podobných Dánské dívce vzácné. Herečce nemáme problém uvěřit sebemenší detail chování, gesta, mimiku - kouří, maluje, objímá svého manžela a s tolerancí podává ruku i osobě, která ho nahrazuje. U Eddieho je znát sice píle a nacvičená zručnost, ale i tak mu vše nelze uvěřit. Je znát pokrok, mění rytmus chůze, úhel krku, gesta, zabarvení hlasu a pohyb. To vše však nedokáže vyvolat takovou intenzitu, když vidíte opravdového transgender člověka! Tom Hooper může být hrdý na svůj um, každá scéna dýchá elegantní krásou, navozuje atmosféru milenecko-uměleckého souznění na začátku. To, co film táhne, je Alicia Vikander. Prožívání Gerdy by zasloužilo více prostoru, její utrpení, zvykání si a přijetí Einarovi proměny pro mě bylo nejemotivnější částí filmu. Očekával jsem o něco komplexnější analýzu proměny Einara v křehkou Lili, ovšem více jsem sympatizoval s Gerdou než s ústřední Dánskou dívkou.

Ne úplně objektivní film, co se týče ženské emancipace, je oděn do naléhavého pláště. Po tom, co jsem objevil profil tohoto filmu, mě nejprve zaujaly jména Meryl Streep a Helena Bonham Carter. Ale jestli jako já jste se těšily na to, že budou mít dostatek prostoru k oslnění a případnému získání nějaké ceny tak se hluboce pletete!! Škoda, velice nevyužitý potenciál, špatná produkce. Charakter ústřední hrdinky filmu - Maud je zprvu celkem nenápadný, angažuje se však posléze natolik, že se boj za práva žen stane prioritou před rodinným životem. V průběhu rozhovoru Maud se skeptickým policistou dialogy skřípou, příliš se nerozebírá debata o demonstraci a dalších aktivitách. Intenzita filmu tkví v prezentaci ženské frustrace, omezování se, tolerování bezpráví, byť s tím vnitřně nesouhlasí. Vše zmíněné mě ale nedokázalo tak pohltit, jak bych v úvodu očekával. “If they want us to respect the law, they need to make the law respectable!”

Tarantino mě překvapil, že nesrší mnoha lokacemi, avšak celkově "skromnou" výpravou, která ovšem splňuje svoji roli dobře. Ocenil bych méně dialogů a více prostoru a detailů pro navození atmosféry. Tarantino nikam nespěchá, na rozběhnutí děje jde pozvolna. Intenzivní rozjetí dějových obrátek nastává až v chatičce ve společnosti pistolníků a dalších postav. Napětí puká přímo ve švech a když už jsem si začínal myslet, že nemůže být více mrtvých, režisér vrátí čas do tehdejšího rána, seznamuje nás s osudy a charaktery doposud přítomných, ale nenápadných postav v místnosti. Tento film, ostatně jako předešlá díla Tarantina se může pyšnit svojí mysteriózností a skvělými herci. Shnilé zuby Dormegue, Samuel L. Jackson, dveře, které se zavírají prkny přibitými hřebíky, zimní chlad, vánice, krev stříkající ze všech stran a koutů → paráda, ale přece něco málo k dokonalosti mi tam chybí!

Možná, že kdybych měl za sebou četbu předlohy, nebudu zdaleka tak kladně hodnotit film. zaujal mě velmi originální námět. Zajímavě poetické vyprávění z perspektivy pětiletého dítěte. Trailer jsem před zhlédnutím neviděl, čekal bych od příběhu i nějakou brutálnější scénu. Při samotném úniku z "místnosti" mě celkem překvapilo, že se udál tak snadno a "Čert" hloupě dítě nechal na ulici a po střetnutí s náhodným kolemjdoucím se ho ani nesnažil nadále honit. Při scéně, kdy se malý Jack vymotá z koberce a je paralyzován náhlým množstvím vjemů, byť hledí jen na oblohu a dráty elektrického vedení, jsem nedýchal a vnímal jen svůj tlukot srdce. Tak intenzivní empatické cítění s hrdinou už se mi u filmu dlouho nestalo. Spisovatelce/autorce scénáře bych vytkl nerealisticky až příliš rozvinutý jazyk malého Jacka, na fakt, že mu je pět let podle mě by sám ze svého přesvědčení neřekl věty typu:„Podstata mé síly je v mých vlasech“ či „Nikdy už to nedělej,“ (po pokusu o sebevraždu) nebo „Pokoj není pokojem, když nemá dveře.“ a další slovní spojení, které si nyní už nevybavím.

Společně s Mad Max: Fury Road a Room řadím The Revenant mezi ty nejkvalitnější filmy, které jsem měl možnost za tento rok vidět!! Nový film v loňském roce oscary oceněného A. G. Iñárritu dává prostor jako vždy excelentnímu Capriovi, kterého staví do střetu s drsnou přírodou, medvědy a sviňáckým Tomem Hardym. The Revenant se nepachtí s gradací a přichází s intenzivním proudem chladné brutality a násilím hned na začátku, neobyčejná scéna střídá další. Dvě a půl hodiny čirého vizuálního orgasmu! Film se nepyšní značným množstvím dialogů, ovšem tomu vůbec neubírá na grandióznosti. Nacházím se v nehostinné divočině poznamenané chladem, který až bolí, v nekonečné nelítostné obloze. Režisér a kameraman své řemeslo zvládají natolik dobře, že jsem si díky nim připadal jako bych sám byl součástí filmu. Atmosféru perfektně dotváří i muzika od Bryce Dessnera, Ryuichi Sakamoto a Alva Noto.