cmuchalprvni

Seriózně zaznamenaný a poutavý příběh solidně odvyprávěný vygradovaný ani ne hereckými výkony, nýbrž hlavně dějem samotným. Um Michaela Keatona či Marka Ruffala se samozřejmě nehodlám kritizovat, ale oni těch příležitostí a prostoru v samotném scénáři moc holt nemají. Kdyby ústřední téma filmu stálo pouze na znásilněných dětech katolickými knězi, určitě by neobdrželo od mé osoby tak výrazné hodnocení. Toto dílo je dle skutečné události, ukazuje, jaké těžké kompromisy se musí v novinářském zaměstnání tolerovat kvůli náboženské a etické morálce (nezveřejňovat tak hluboce kritický článek církve, když se udál teroristický útok na "dvojčata" a lidé po ní aktuálně intenzivně žádají útěchu). Vidíme všudypřítomnou korupci, naopak i inspirací sršící pracovní výkony novinářů, usilovné pátrání o důkazech zneužívání, empatické vyslýchání obětí znásilnění... Viděno na čsfd projekci v Cinestar Pardubice. Min. třikrát nastala husí kůže...

David O. Russel dává opět prostor oblíbeným hercům, tentokrát dává kardinální roli J. Lawrence představující neobyčejně inteligentní ženu. Ovšem po zhlédnutí filmu u mě převládají smíšené pocity typu, že jsem podobný film již viděl. Děj nepřinesl tak překvapivé zvraty, jak by si scénárista na počátku naivně mohl myslet. Na mě to bylo laciné, banální comedy-drama působící nedokončeně s celkem dobrými herci. Jedna z mála věcí, co mě překvapila, byl začátek ukazující Joy obklopenou mnoha povinnostmi. Bizarní byl bezkonfliktní vztah Joy s rozvedeným manželem, kterého nechala i po dvou letech u sebe doma bydlet e sklepě, kam později nastěhovala Joy i svého otce, dalším atypickým faktorem byla její matka neustále se dívající na telenovely. Dialogy a charaktery se mi obecně zdály nepřirozené - přitažené za uši.

Román z roku 1952 od spisovatelky Patricie Highsmith zfilmován T. Haynesem. Rooney Mara jako stydlivá, submisivní, nevinná, ovšem cílevědomá stát se fotografkou, ale podobně jako Vivian Maier není moc vidět, hraje excelentně. Cate Blanchett o poznání zkušenější, starší, troufalejší, elegantní dáma, neomlouvající svoji orientaci, která představí nespočet nádherného oblečení, gest s cigaretami a nechybí ani drsná část s revolverem a jejím "Son of the bitch". Ve filmu mě zaujal smysl pro detaily jako cigareta se skvrnou od rtěnky, klapání klavíru znícího ze sousedního bytu, záběry na dvě hlavní protagonistky přes skleněné tabule skel aut či výloh, což je známkou jejich outsiderského postavení. Upřímně jsem soucítil s Theresou, když koukala z auta do ulice na zamilovaný pár, který klidně bez problému ukazuje svobodně lásku, což nikdy ona nebude moci. Scénář bych zkritizoval kvůli tomu, že neznáme kompletní zázemí Theresy, nevíme nic o její rodině, což v předloze bylo uvedeno. Předloha je napsána z pohledu Theresy, ovšem film je natočen, aby nebyl tak mysteriózní jako kniha a můžeme pozorovat děj filmu i z perspektivy Carol, což dle mého názoru filmu ubírá body. V okamžiku, kdy jsme v hlavě Theresy, nevíme, co je s Carol má film vyšší grády. V průběhu děje pozorujeme vývoj Theresy, jak díky Carol nabyde větší sebejistoty, donutí se posunout intelektuálně výše, v závěru filmu dělá práci, která ji baví, V úvodu filmu se mi líbilo ironizování faktu, že musely všechny prodavačky trapně nosit santa čepičky a Theresa rebelsky čepku nenosila, když ji šéfová neviděla. Snímek ukazuje samotu osob, které se musí stylizovat do jiných bytostí, jež jsou společensky přijatelné, nýbrž nejsou sami sebou. Dalším dobrým hercem ve filmu je Kyle Chandler představující neurotického manžela Carol, který se nedokáže vyrovnat s rozvodem a snaží se pomstychtivě Carol ublížit separováním od její dcery. Závěrečná scéna mě opravdu dostala na lopatky, oplývá přímo magickou atmosférou, hodně velký podíl na tom má soundtrack filmu, kterého si též cením!!

Hodně skloňované jméno je Fiona Weir, která stojí za kvalitním castingem. Díky ní by Brooklyn neoplýval oslnivými výkony Saorse Ronan, Emoryho Cohena a dalších. Režisérovi Johnu Crowleymu se povedlo docílit realistického filmu z padesátých let velmi procítěným způsobem s dobovým oblečením a hlavně morálkou, což se jen tak nikomu nepovede. Ocenit musím kameru Yvese Bélangera, jehož tvorbu již znám z filmu Laurence Anyways. Není jednoduché se rozhodnout opustit svůj domov, kde má Eilis matku a sestru. Jet do Ameriky, byť tam má zajištěnou práci díky sestře. Nebylo snadné si ze začátku zvyknout, aklimatizovat se na nové prostředí, ovšem po poznání Tonyho Fiorella, velmi sympatického, pohledného instalatéra s italskými kořeny, začala být Eilis spokojená. Film začíná nabírat na obrátkách ve chvíli, kdy se Eilis dozví o smrti své příbuzné, kvůli které se bude muset navrátit do Irska (po hodině projekce). Tímto konstatováním nechci nijak film snížit, z té první viděné hodiny se mi líbí ukázané nehostinné podmínky na lodi cestou do New Yorku, kde Eilis nutně potřebuje na toaletu, ale nemůže se tam dostat kvůli sousedním pasažérům, kteří ji "sviňácky" zamkli. Eilis tedy musí najít jinou alternativu na vykonání potřeby, což je jedna z nejlepších dramatických scén filmu. Dále poznáme bordering house a ženy, se kterými bude sdílet nový domov. Romantické chvilky s Tonym, který je naprosto k "sežrání", rodinná večeře po italsku je taky boží, kde malý chlapec exceluje svými průpovídkami typu:„My nemáme rádi Iry" nebo „Omlouvám se, jsem idiot, drzý idiot." Druhá polovina je ještě lepší, dramatičtější, napínavá než ta první část. Je těžké objektivně zhodnotit a obsáhnout všechny důvody, proč by se měla vrátit do Ameriky. Ulevilo se mi, že hlavním důvodem nebyla ta spontánní věc, jež se udála v čase 1 h 9 m.

Děj se rozjede na plné obrátky až vraždou a posléze stěhováním se do Anglie (po 40ti minutách), ovšem mě takto decentní vyprávění vůbec nevadilo. Příběh a děj jsem nepředvídal dopředu, Guillermo Del Toro mě zaujal svoji schopností natočit takto mysteriózní film a se spoustou efektů dovedených k dokonalosti, vyhrál si přímo znamenitě s prostředím crimson peaku, vyběrem kostýmů a přítomností padajícího sněhu, což tvoří podstatnou atmosféru hlavně závěru filmu. Hororové prvky příliš nebyly efektní, diváci v kině je brali s úsměvěm, ovšem vizuál duchů a náhlý brutální spád mě příjemně překvapily. Ironií je, když máte chuť k závěru přát štěstí Thomasovi a ne doktorovi, aby si vzal Edith a žili šťastně a ... Přitom Thomasova osobnost se jevila zprvu kompletně negativně.

Poprvé film poměrně potěší, avšak příliš ničím nepřekvapí. Ano, herci jsou obstojní, ale jinak není o co stát. Člověk nemá motivaci se na to v budoucnu někdy podívat znovu.

Na fakt, že snímek čítá 118 minut a nedrží se věrně předlohy, vytěsňuje existenci dcery Paní Bovaryové, mě scénářem nenadchl. Kniha je pro mě pokladnice, kdybych měl možnost ji zfilmovat, rozhodně bych využil její potenciál lépe než-li Sophie Barthes. Přijde mi opravdu škoda, že vyřadila ze scénáře i postavu malého chlapce, který byl do hlavní hrdinky zamilovaný a jenž byl přemluven, aby jí dal klíč od lékárníkovy skříňky, kde se nachází arzenik, kterým se otráví. Bylo by velmi emotivní využít tuto postavu, jak se poté sžírá vinou a objevit tak nějakého mladičkého nadějného herce plného talentu. Bovaryová neumírá po požití jedu náhle a několik hodin trvá než zemře, scénu její smrti a Bovaryho, jak je zoufalý a snaží se pomocí jiných doktorů zachránit ji ze všech sil by také mohla být silná. Jak jsem již výše vyjádřil politování nad absencí dcery, ve filmu bych uvítal i úkaz toho, jak Paní Bovaryová ihned po porodu dala dcerušku ke kojné, jak chladná ke svému vlastnímu potomkovi dokázala být. Pozitivní na filmu jsou herecké výkony a kostýmy, jak už zde bylo několikrát uvedeno.

Trailer mě nalákal jako už dlouho žádný v souvislosti se scifi žánrem! O to větší zklamání je po zhlédnutí filmu. I přes perfektní herecké výkony (přijde mi, že Domhnall Gleeson je velice nedoceněný herec a Alicia Vikander s Oscarem Isaacem jsou zviditelnění více), ohromující vizuál a dobrý hudební doprovod mě film svoji povrchovou analýzou a jednoduchostí nepřesvědčil ke kladnějšímu ohodnocení. Po druhém pobodání Nathana se mi už zdálo nepravděpodobné a nerealistické, že by mohl mluvit natož ujít pár kroků.

Hugha Granta a Drew Barrymore bytostně nesnáším, navíc v tak sračkovitě romantickém filmu plném naivního klišé a laciného humoru.

Připadá mi jako kdyby tento film natočil David Lynch. Už dlouho mě žádný film nezmátl tak razantním způsobem a nevyburcoval k opakovanému zhlédnutí a k přečtení předlohy.