Othello

Klasické westernové schéma o cizinci v zapomenutém městečku, tentokrát ale se skutečně plnotučným scénářem, který sází před hrdinu jednu výzvu za druhou a nám je jasné, že to každou chvíli rupne, takže si společně s ním užíváme raději každý moment jeho divadýlka, který nám byl dopřán. Ta nepravděpodobná zápletka by se jinak mohla docela dobře zhroutit i nehledě na vynikající kameru a režii (brutální Noerovský konec dokazuje, jak eklektický režisér Komasa je), kdyby to ale nemělo tak bezvýhradné a zajímavé herce. Zejména protagonista, prazvláštní mutant mezi Pattinsonem, Kristen Stewart a Cillianem Murphym, je jedna z nejzajímavějších tváří, co jsem za dlouhou dobu viděl a ponechává v sobě až do konce spoustu nevyřčeného a tajemného, jakkoli sledujeme celý film jeho optikou. Bude to skvělý bondovský padouch.

Křivý projekce, podomácku šité uniformy, huráplakáty v pekelné grafice, debilní choreografie, patetický nevkus, pevné skráně a těžká víčka. To vše v šedavých barácích rozpadajících se měst, do kterých naposledy investoval někdy někdo při poslední pětiletce. Zkrátka lunapark Rusko, jak ho máme rádi. Proto mě také irituje ta potřeba redudandních komentářů autora a vytváření návodných situací v prostředí, které stačí jenom snímat, aby nám došlo v jakém marasmu jsme se tu ocitli a že z pohledu zúčastněných persón není ze současné politické situace v Matce Rusi skutečně lepší východisko než Putinova politika panslovanské nadřazenosti neustále přiživovaná oslavnými rituály druhoválečných (sporadických) úspěchů. Zdejší famózní komická figurka Máša, která má ve čtrnácti letech osmikilový svazek diplomů, certifikátů a osvědčení z rozličných soutěží a přehlídek, přičemž vyplňuje akorát prostor pro připitomělou vlasteneckou vsuvku připitomělé vesnické slavnosti, ve které se na ožralí mužici realizují skrze smrt svých předků a známých, by celé téma utáhla sama. A mimochodem je to natočené v neuvěřitelně obřím rozlišení a s tou kvalitou obrazu bojují zjevně i tvůrci, protože ona jeho dokonalost jej dost zbavuje jakékoli estetiky a svébytnosti, ergo vypadá to dost hnusně. PS: Když zpívá Máša při jedné té oslavě na pódiu, tak za ní promítají dle těch pár záběrů definitivně nejlepší válečný film na světě. Rozhodně přivítám tipy, co by to mohlo být za snímek.

"ProČ nENaToČí FiNCher DaLŠí SeDM?!?§" the movie. V neamerickém prostředí těžce aplikovatelné dílo (bože jenom ta představa, že to má český dabing či titulky v obvyklé Netflix kvalitě), u kterého se nedá zlobit tady na Jarmila ze Střížkova, že absolutně neví, kde mu z toho hlava stojí. V našich mezích jde pak hlavně o problém, že mezi mainstreamovou cashless-market kritikou, není nikdo, kdo by měl vůli film interpretovat a artikulovat zdejšímu divákovi, zvyklému se v teplákách na gauči znuděně proklikávat nekonečnou netflixovskou nabídkou jestli náhodou existuje ještě něco, co je schopné jej zaujmout. Všichni jsme se smáli Spáčilový, dokud jsme nezjistili, že žádná Spáčilová nikdy nebyla, byli jsme to vždycky jen my. Absence Manka v kinech je jedna z nejnešťastnějších věcí, co se tohoto roku přihodila.

Prakticky ideální způsob přiblížení postavy a tvorby Modiglianiho současnému publiku. Jakoby ten dokument byl posedlý tím, aby nepůsobil akademicky. Na jednu stranu díky tomu obsahuje téměř veškeré dokumentární formy, na druhou stranu však tedy i ty, které mi přijdou nesnesitelné (inscenované situace, monumentální hudba, která nás má navést k velikosti díla, monology mrtvých), ke kterým ještě přidává jednu pro mě novou a to srovnání života v Paříži na začátku 20. století s Paříží současnou, ve které se stále vrací ty samé typy bohémských umělců a udržují jejího ducha. Idea, že současný Picasso je skejťák na Montparnassu mi vlastně přijde celkem dobrá, ale asi bych jí chtěl vidět zpracovanou samostatně než takto ilustrativně. Zase na druhou stranu je potěšující závěr, který není věnován zhodnocení autorova díla, nýbrž sebevraždě jeho poslední ženy.

Sakryš, všechny vtipy na tlustýho Crowa jsou již rozebraný. Co se samotného filmu týče, tak je to rozsypaná kompilace témat točících se kolem chování za volantem, problémů spojených s komunikačními technologiemi, obligátního překlopení oběti v lovce či proměňující se doby, která nechává některé lidi za sebou. Je to všechno ale hrozně povrchní, protože mnohdy jsou postavy filmem trestány nesmyslně (žena, co si maluje v autě oči fatální nehodě stejně zabránit nemohla), o pozadí antagonisty, který se snaží chvíli zaujmout pozornost jako novodobý D-Fens se vlastně nic nedozvíme a celá ta linie o tom, jak jednoduše můžeme být vysledováni skrze komunikační zařízení padá k zemi s tím, jak nikdo není schopný po celou dobu jeho killing-spree vystopovat záporáka, který se ani nijak nesnaží nebýt vypátrán. Jako bohapustý thriller to bohužel moc nefunguje taky, protože se nás film několikrát snaží přesvědčit, že John Goodman se dokáže potichu k někomu zezadu připlížit, nikdo v koloně si nevšimne, když do jiného auta vedle opakovaně vráží auto další a navíc je to tak nějak nedobře sestříhaný, že místy to působí, jakoby se film na poslední chvíli zbavoval nějakýho obsahu. A automobilové honičky jsou nastříhány v dokola stejném módu A (záběr na auto hrdinky), B (záběr na hrdinku v autě), C (záběr na auto antagonisty), D (záběr na antagonistu v autě).

Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást.

Jméno, které hledáte je I Am Number Four. To byla totiž podobná středoškolská zhůvěřilost, která vznikla jenom za účelem osahat potenciál vzniku nové young adults franšízy a byla v tom průhledná až za roh. U snímků jako The New Mutants máte téměř tendence personifikovat filmové médium díky tomu, jak dokáže být přirozeně resistentní u těchto pokusů jej čistě, bez jakýchkoli dalších ambicí a schopností, prostě zpeněžit. Snad jen vyložení sadisté, kteří se budou tetelit na tím, jak herci válčí se svými přízvuky a koneckonců i rolemi, by mohli najít nějaké naplnění. Nicméně ten nepříjemný pocit při sledování je daleko pronikavější. Být svědkem nepohodlí všech zúčastněných ve filmu o pouhých šesti hercích je spíše srovnatelné s tím, když se jako jediný dostavíte na oslavu narozenin neoblíbeného spolužáka.

Lidská stonožka 3. Haha chápete - tři. Lol. Nejlepší vtip tohohle tejdne. Ještě, že už je sobota. (Mám v plánu to ještě možná doplnit, ale kdyby k tomu nedošlo, tak alespoň ponechám, že kdyby tenhle film netočil rozskákaný Tykwer a v hlavní roli se nerozčilovala fantasticky neurotická Sophie Rois, tak tomu ukopu zrcátka).

Tykwer je na databázích sice uveden jako spolurežisér, ale oficiálně sloužil na tomto snímku z pozice produkčního a mentora v rámci německo-keňské studiové kooperace. Těžko říci, co si pod tím představit, nicméně spíš bych se stavěl na barikádu toho, že do snímku kecal celkem dost, protože má pocitově více evropský než africký nádech. Koneckonců pravidlo pro splnění podmínek této kooperace bylo, že se musí odehrávat v Kiburském slumu, což je tak trochu, řekněme si to na rovinu, takový umělecký kolonialismus. Je to, jakoby stejnou soutěž vytvořili ve Státech pro Čechy, ale podmínkou by bylo, aby se to odehrávalo ve stánku s trdelníkem (což je srovnatelná humanitární katastrofa jako obří chudinská čtvrť na předměstí Nairobi). Celý film je pak vlastně hrozně příjemné chlapecké dobrodružství, kde Kibura funguje jak taková Stínadla, která má místo Rozdělovací třídy kolejiště a chlapecké party se tam každodenně škorbí o kusy plechu skrze různé soutěže. Každopádně hláška "Tvoje máma je tak černá, že když si pochová dítě, tak to okamžitě usne, protože si myslí, že padla noc." je setěr jak kretén a já si kvůli tomu musim ihned najít černýho kámoše, abych jí mohl beztrestně aplikovat.

(spoilery) Ačkoli si The International pamatuje většina lidí skrze jeho atypické tempo, architektonický turismus a rozstřílení ohavné cukrářské abominace Guggenheimu (kdyby ten barák šel dolů celej, je to jasně za 5 hvězd), osobně mi přišel nejzajímavější ten prazvláštní deziluzivní scénář, který je skvostně nenaplňující a pokud budeme Bournově trilogii říkat post-Bondovská, tak tenhle film je post-Bournovský. Ukazuje nám sice ten stejný svět mezinárodních korporací, bankovních sítí, mafiánských rodin a tajných organizacích, ve kterém běhá vzteklý pes Clive Owen se svojí srandovní zabejčeností, nicméně tentokrát si dává scénář záležet na tom, aby bylo jasné, jak je jeho snažení v podstatě úplně zbytečné, protože si to veškeré tyto spolky vlastně vyřeší mezi sebou bez něj. Zásadní jsou pro to vedlejší postavy z rodinného klanu Calviniů, které se ve filmu mihnou jednou, vícekrát se o nich mluví a dle toho, co o nich víme, by se mělo jednat o tu nejnebezpečnější složku celého obchodu se zbraněmi, kolem kterého se točí zápletka. Místo toho jsou ale nejen ve výsledku nápomocné protagonistovi, ale i tiše a nepřímo vyřeší celou situaci a to zdánlivě k protagonistovo spokojenosti, nicméně ve výsledku tím jenom podtrhnou nakolik je již nemožné zvnějšku nabourat svět zákulisních finančních operací, které skrze svému rozšíření za hranice národních států ztratily formu a staly se kluzčími než kdy předtím.