Othello

Korejských 71 debilních, kde místo Yula Brynnera stojí v čele mistr Euroasie v čumění na hrůzy války. A já se mu nedivím. Natáčení digitálními kamerami s extrémním rozlišením totiž vyžaduje od filmového štábu poměrně výrazný tlak na pilu. Technika nám sice umožňuje snímat ostře ty nejjemnější poletující smítka prachu, nemluvě o explozích, jež vymrští tisíce drobných části do vzduchu, které nejsou již rozmazanou šmouhou, ale každá z nich je plně ostrá a můžeme sledovat její trajektorii pohodlně, dokud nám délka záběru povolí, ovšem na druhou stranu je třeba počítat s nutností naprostého ultimátna po stránce maskérské, trikové, kostymérské i po stránce výpravy. Jestli v něčem film opravdu neselhává, tak je to zde. Všudypřítomný prach, špína, krvavé chlístance, obroušené zbraně, poletující střepiny, hořící vojáci a famózní exploze v dlouhých záběrech nenechávají diváka cokoli domýšlet a ačkoli se to párkrát přežene (přestylizovaná přestřelka ve vysoké trávě, až srandovní krvelačnost) oči si užijí svoje. A vlastně to i docela maskuje fakt, že za scénářem dle všeho stojí dvanáctiletý nacionalista po třídenním rychlokurzu scénáristiky, díky čemuž se film sice ohání velkou historií, ale ve výsledku proti sobě stojí doslova naskrz prostřílený protagonista na hromadě mrtvol s kulometem v ruce proti arogantnímu záporákovi v bílé uniformě, co střílí jednoruč z ruského samopalu PPSh-41.

Historický bordel, o kterým by mě fakt docela zajímalo, co si z něj odnesou lidi, co o Solidaritě věděj jenom základy. Nebyl by problém v tom, že film počítá se znalostí látky, kdyby se nesnažil tvářit edukativně a každá scéna v něm nevyznívala tak tezovitě. Neberte to špatně, v zásadě chovám k dvěstěsedmdesátiletýmu Wajdovi vlastně dost respekt, že vykašlal film tak mladý a dynamický, prodchnutý nevtíravým humorem i polskym hudebnim undergroundem, nicméně metoda "dělníci úpí pod režimem - stávka/protest/manželka/stávka/policie/protest/policie/manželka/stávka - jupí svoboda" skoro vypovídají o tom, že pro většinu Poláků byl proces pádu komunismu zážitkem typu "Ani nevim, jak se to všechno seběhlo, ale jsme hrdinové." Což mi nezní jako zadání většiny filmových sponzorů (jejichž přehlídka trvá celé první dvě minuty filmu), a patří mezi ně například Telewizija Polska či Instytut Pamięci Narodowej, kteří poslední dobou šlapou na notu polského patriotismu a popularizace polské historie všemi botami i silami.

A sakra, jak já se těšil, že to setřu. Plakáty, trailery, celý námět (dva sotva ochlupení vyhráli raka a hromadu lásky) a povinnost tenhle film vidět mi znělo jako kdyby ve zprávách oznámili, že se z hlubin země vynořil kakodémon a zemi čeká tisíc let agonické tyranie. Leč peklo se nekoná. Falus in Our Stars sice mixuje předměstské teen melodrama se závažností terminální choroby a v poměrně nelítostné stopáži dokáže vydřít z tohoto tématu snad všechno, nicméně druhá strana filmu je poměrně osvěžující Raitmanovská komedie, která díky bohu umožňuje postavám podstatně více mluvit a konat než se nechat vláčet kapačkou a čumět do zdi v očekávání nevyhnutelného. Protagonisté nejsou jen snesitelní, naopak sympatičtí, inteligentní a sebeshazovační. Slzavé údolí poslední půlhodiny se dá přežít právě díky vztahu, který jsme si vůči nim udělali během první hodiny a půl, kde ona rakovina byla ještě tak nějak v pohodě a cool. Nehledě na to, že díky tomu funguje i iminentní presence smrti, která je místy příjemně za hranicí pohodlnosti. Nepřející hvězdy mají hodně problematických scén (celá sekvence u Anny Frank, pohřební proslov, letter ex machina) a hodně velmi příjemně atypických (nesentimentální otec Hazel, diskuze se spisovatelem v Amsterdamu) a dá se nenávidět poměrně stejně dobře jako milovat. Mně přijde ideální na romantické rovině zejména jako protipól Meyerovským opusům, kde všichni čumí a vzdychaj do dáli s roztříštěnou duší nad tím prokletím věčnosti, zatímco zde se mluví a vtipkuje v blízkém setkání s neexistencí posmrtného života. Být mi šestnáct, tak jsem z tohohle filmu úplně vyřízenej.

Steven Knight krom Locke stojí scénáristicky i režijně ještě za ambiciozní, leč trochu sympaticky infantilním Freebirdem s Jasonem Stathamem, jehož ústředním motivem byl opět muž, jeho zásady, nezvratná cykličnost a svět kolem, který je nepřítelem. Scénář k Locke je v zásadě geniální a dám bradavku za to, že už v jeho úvodu bylo napsáno, že na informačních filmových serverech bude v rámci žánru napsáno thriller, jehož některé parametry to má (děj probíhá téměř v reálném čase, hrdina vytržený ze svého prostředí, potýkající se s hostilitou všude kolem), ale jinak jde o čisté drama o tom, jak se v zásadě systematický protagonista rozhodne udělat neočekávaný krok a pragmaticky jej uskutečňuje dle svých zásad a postupů. Je strašně jednoduchý držet si od Locke poměrně odstup díky jeho ambicím a konci, který bude asi satisfakcí pro málokoho, jenomže člověk tak nějak musí uznat, že od režiséra Stevena Knighta je tohle skutečně odvážný krok, srovnatelný s bojem o své vnímání duše ústřední postavy.

Starouš opravdu už samotným syžetem těží z Forrestových trampot i dobrodružství a dokonce dle ohlasů, stejně jako v případě vzoru se film vyvyšuje nad knihu. Na rozdíl od oskarové retardovy cesty Amerikou je však Stoletý stařík naštěstí špikován skandinávským nihilismem a ve zkratce vypovídá o tom, jak prosvištěl a určil chod Století lží jedinec, jednající naopak naprosto bezelstně, nezištně a upřímně. To vynikne zejména v posledních flashbacích, kdy je protagonista dvojitým agentem mezi CIA a KGB a obě strany zásobuje podvrženými informacemi protivníka, což je mimo jiné vtipné i proto, že tato část přebírá formální prostředky špionážních filmů. Nejparádnější jsou však záblesky již totálně absurdního humoru, v čele s rok trvajícímu vysvětlování plánu útěku retardovanému Einsteinovu bratru či uzavření post-mortem cesty člena gangu náhodným suicide bomberem v Džibutsku.

Dlouho jsem neviděl film o kterém by se dalo tak dlouho a krásně povídat. Už podle některých komentářů jsou někteří nadšeni zbožnou úctou tvůrčího týmu k japonské předloze (atomový dech!), jiní zase metodou režiséra sledovat peripetie veleobřích monster vždy z pozice anonymního humanoida, další pro změnu určením ústředního hrdiny do obřího netvora, jenž si naši lásku zaslouží, ale nikdy ji není schopen opětovat. I já se musím přiznat, že když na závěr kamera pronásledovala potápějící se Gojiru, ovšem pod vodu již s ní nezašla, byl jsem dojat svojí malostí a nicotností oproti stvoření tak dokonalému a moudrému, které by se bezpochyby o mých citech vůči němu nikdy nedozvědělo a já bych ho pronásledoval až na světa kraj. A to jinak boubelky nerad. Edwards naplno splňuje to, co očekáváme od ambiciozního indie režiséra, když mu někdo vpíchne do žil 160 mega. Je to narvaný autorským přístupem i dílčími nápady. Líbilo se mi zakomponování zásadních scén z videoher posledního období (z nebe padající stíhačky a la Modern Warfare 2, vyvržená ponorka v džungli s insekticoidní stvůrou v pozadí - Crysis, seskok vojáků z letadla proti vycházejícímu slunci - Battlefield 2), líbilo se mi religiozní vytržení pidihumanoidů vůči něčemu tak obrovsky neuchopitelnému, zamiloval jsem si každý vstup obří ještěrky na scénu (světlice), byl jsem napjatý během tiché scény na železničním mostě, užíval si ten neskutečně destruktivní piknik prastarých tvorů v San Franciscu. Nemá pak cenu řešit totální absenci logiky či zbytečnou ústřední lidskou linii hned poté, co skape Bryan Cranston. Ten film měl být celý snímán z pozice náhodných kolemjdoucích. Na Kena Watanabe se Sally Hawkins (u tý je to ale obvyklý) se prakticky nedalo dívat. Ale jsou to jen minimální kompromisy oproti tomu, co film nabízí. Nižší hodnocení chápu - na mobilu v autobuse tenhle film fakt nevynikne.

As If I Didn't See It. Podívejte se na plakát a udržte se v této činnosti po 40 minut. Gratuluji, máte za sebou skoro polovinu filmu. Bosensko-Srbský konflikt se bohužel začíná stávat mojí filmovou nemesis, protože po strašném Venuto al Mondo je tohle další ufňukaná tryzna apatických žen ve stejných kulisách, na které jde ještě bez problému odpozorovat nejistá ruka nepříliš nadané debutantky, která není schopna potýrat herce i štáb natolik, aby dosáhla syrovosti a autentičnosti zobrazovaných scén. To vše zde namísto toho simuluje stodola v poli a výraz hlavní hrdinky, který akorát vzbuzuje podezření, že by mohla být gumová. Ve výsledku nejhorší je ale rozhodnutí režisérky, že k politickému pozadí konfliktu se nebude film jakkoli vyjadřovat a pokud se tomuto období nějak nevěnujete, tak ani nepoznáte v čím područí trpí. Tím pádem se z toho nestává výpověď o hrůzách války, páchaných na ženách, ale čistá ideologická válka slabých žen proti neurvalým a hloupým mužům.

Klidný, neintervenující, pozorovatelský dokument o různorodosti prostých obyvatel římských předměstí, kde společným činitelem je velký dálniční okruh se zaměřuje zejména na lidskou, rozpínavost a pomíjivost, k čemuž mu pomáhá jako metafora zlý brouk palmožrout. Pochopitelně je to nuda k posrání.

Jděte na to. Jsou tam výborné triky, docela dost akce a často se budete smát (na místech, kde to tvůrci chtějí). Při odchodu z kina budete mít plnohodnotný pocit, že jste se za 180,- dobře pobavili. A má to skvělýho mývala. Já už jenom jsem nějak unavenej tím, jak se Marvelu podařilo vyprofilovat cílového diváka a dělá naprosto to samý, co vždycky. Navíc když už se nemůžeme spolehnout ani na smrt důležitých vedlejších postav a povinná akce (která tu je sice viditelně drahá, ale nijak zvlášť dobrá) bude akorát přechodem mezi humornými scénami, tak jsem fakt zvědavý u čeho marvelovské blockbustery vykulminujou. Btw titulky k filmu čítají více než 500 jmen, a zhruba čtvrtina z nich dělal něco jinýho než seděla u počítače.

Závodní filmy moji sousedi prostě milují. Ten zvuk túrujícího motoru v mém basovém kombu je hudba pro jejich uši a snad jediný, který si může stěžovat je jejich smeták, jenž si v těchto případech několikrát potyká se stropem, ale pomalu si zvyká.Need for Speed je samozřejmě z hlediska příběhu naprosto debilní, ale divme se, s takovou cílovou skupinou. Tou totiž v tomto případě nejsou hráči hry, protože těm logicky nemůže dávat smysl, proč by chodili na film dle závodní hry, která efektně přebírá formální filmové postupy a v současné době je graficky srovnatelná s realitou (protože téměř neobsahuje lidi, ale pouze objekty). Navíc o nějakém filmovém rozšíření herního univerza nemůže být řeč, když hra žádné nemá. Film Need for Speed je primárně určen pro ty, kteří musejí mít a vidět vše, co pod danou sérii spadá - všechny hry, přívěsky, trička a na svym Renault Multipla mají samozřejmě také svěží nálepku Potřeba rychlosti. Největší devizou filmu je tím pádem fakt, že Scott Vaugh se scénáristy pochopili zadání a tedy celý děj se dá shrnout v podstatě do "hlavní hrdina jede někam, aby tam jezdil, čímž pomstí fakt, že když naposledy někde jel, tak jeho kamarád nedojel, zato úhlavní nepřítel přejel" Všechny postavy paradoxně strká do kapsy naprosto sežráníhodná Imogen Poots a zbytek je natolik nevýrazný a film se ani nesnaží z nich dělat nositele vyšší pravdy (narozdíl od posledních F&F), že centrem toho všeho je opravdu pouze ona jízda, která je nasnímána velmi obratně a tak jsem si ani nemohl příliš stěžovat, že jak mě osobně na závodech zajímají víceméně jen kolize, tady jich je povážlivě málo, protože opravdu zde jde více o ono ježdění. Jinak nevim, ale 178 dní vězení za pouliční závody, několik desítek přestupků, útok na veřejného činitele, a obecné ohrožení je celkem slušnej deal. Nehledě na to, že hlavní hrdina by se za volat asi už do konce života neposadil.