uzzi

Přeslazené a předvidatelné. Sandra Bullock zde už konečně pochopila, že ji není dvacet, ale dvakrát dvacet, plus pár... No a jinak, nemám nic proti pozitivním příběhům, naopak. Ale tady je to víceméně hloupé, bez jakýchkoliv pořádných zvratů, pro mě zklamání. 50%

Film který má jednoduše neuvěřitelné kouzlo a náladu. Není to střední proud a tak se dá jednoduše a hloupě adorovat pouze z pohledu snobského diváka – jako něco co jsem nepochopil, ale určitě to bylo skvěle, protože je to černobílé a o matematice. A je to pravda, jenže je to opravdu mistrovsky natočeno a obrazově i příběhově vybroušeno. Uhranula mě stavba scén i postupný vývoj příběhu a pocitů, propadání šílenství, nebo spíše posedlosti. Forma snímání a práce s kamerou je neskutečně osobní a až perverzně přesná v navození jednotlivých pocitů. Aronofsky je režisér s talentem velikosti Kubricka a to bez debat. 90%

Jednu věc jsem si z toho emo-dívčího a emo-romantikou prochcaného dílka odnesl - upíři jsou spíše obětí stylistů, kteří z nich udělali vybělené gay modely a v některých záběrech jsem musel vyprsknout smíchy. Překvapivě dobrá je pouze Kristen Stewart v hlavní roli, ta vzdoruje poměrně slušně. Jenže tohle fakt není filmy pro mě, to nejsou knihy pro mě a toto hodnocení není na mě. 40%

Nechci přehnaně kritizovat, ale Andělé a démoni jsou filmem se snad nejhorším scénářem poslední doby. Kniha je taktéž hloupá, ale tak nějak se to lépe kryje. Filmu jde k poctě, že ty nejdementnější okamžiky upravuje, nebo úplně vynechává (např. jsem se potměšile těšil na Langdonův pád z vrtulníku - a bohužel). Přesto jsem nepochopil motivaci postav, jejich jednání a celkovou kostru příběhu. Pokud se jednou večer rozhodnu, že jsem iluminát a chci někoho zabít a zničit církev, tak proč to dělat takhle hloupě? Asi proto, že na druhé straně dostanu stejně hloupé spoluhráče. Celková hloupost děje, je korunována opět nevýrazným Hanksem, který má sice asi dva zlidšťující výstupy, ale zbytek děje jen tupě hraje přemýšlejícího a udiveného, to jen dokazuje, jak skvělý herec zvadne pod návalem nevýrazné režie a hloupého scénáře. Režie Rona Howarda je opět tak trochu ospalá a zklamalo mě i podání některých vypjatých scén, kdy celková gradace spočívala pouze na slušné hudbě. Atmosféra filmu je sice o něco lepší nežli ta sterilovaná nuda z Šifry, ale i tak zůstalo spousta věcí nevytěženo a to i paradoxně i těch knižních. Kniha mě neuchvátila, ale dá se považovat za standard a rychle odsýpá, film je z mého hlediska ještě o stupínek horší. Opravdu se nesnažím zarputile hledat kazy, docela jsem se těšil, že druhé podání se povede daleko více a nechal jsem si názor trochu uzrát, ale bohužel (nebo BOHUdík…) 30%

výborná komedie, která se zbytečně nebojí přitlačit na pilku, přitom nezklouzává do trapného hnoje. Velice dobré obsazení a skvělé dialogy tvoří pevnou kostru. Role Models si určitě dopřeji ještě párkrát v budoucnu a věřím, že nezklamou. Taková podpultová klasika. 80%

Kde domov můj, VOE?

Byla jedna Ivetka, která viděla a i mluvila s panenkou Marií. Jo a ještě panenku Marii viděla její kamarádka a kamarád, ale o těch dokument není – přeci jen je to Ivetka a hora. Následně přihlédnu k tomu, že Ivetka a přátelé prožili pěknou skupinovou halucinaci a tu si pak připomínali se stále početnějším okruhem lidí, co sice panenku Marii znají maximálně z obrázků, ale věří, že voda a vzduch je boží dílo a že někde ve staré boudě úřaduje matka boží a tak se tam vydávají v celých zájezdech a čekají fronty jak na maso, jen aby viděli kus staré zdi a pár špalků kolem, ehmm a krásná příroda kolem. Tato část je jednoznačně z mé strany škodolibě zábavná..ale..Celkový příběh je ovšem silný a to zejména díky samotné Ivetce, která je inteligentní a celou věc posouvá na jinou kolej. Je velice jednoduché se posmívat a odsuzovat celý příběh jako nesmysl i s názorem zda jen chytře předstírá, nebo skutečně věří (nebo se pere se svědomím). Sice jsem v tomto 100% skeptik, ale tento „zázrak“ poskytl lidem, co uvěřili, velkou naději a určitý pevný bod. Pak už začíná být jedno, zda se to stalo nebo nestalo, ono to pro tuto skupinu lidí nějak funguje. Křesťanství je samo o sobě nedůležité, jde právě jen o pevný bod o samotné jádro a všechen ten staletý marast a nesmysl o svatých, kázaní a zákazy a nesmyslné doktríny, to vesele můžeme přiložit i s pozlaceným krucifiksem do kamen. Nebo si myslíte, že boha by zajímalo, kolikrát drmolíte večer otčenáš, nebo jestli se nechovate jako svině? Jádro je vždy jednoduché a zde je jasně vidět, že i v nesmyslném plácání vystupujících teologů, je ta pravá podstata v jednoduchém zlepšení vlastní existence, v souladu se sebou a světem. Pak už je jen na každém, zda si koupí vstupenku do vlastního ráje, nebo to chce mít se zbytečným patosem celé církve - neboli reklamní agentury Vašeho svědomí. Nebo bezvědomí? A je fakt, že já zde také kážu nějaká svá moudra a přitom co já vím, asi kůlové, takže každý si může svojí panenku Marii, nebo Barbie, nebo i poníka se zlatou hvězdou vymyslet a uvěřit sám, nebo to nechat. Každopádně dokument jako takový je ryze průměrný a je škoda, že nedošlo k větším konfrontacím, takto silné téma zůstalo jen nakousnuto.

Terry Gilliam je tak trochu cirkusák. Nemám rád cirkusy. Ale miluji Gilliama, je to asi mojí absolutní rozháraností, ale je to tak. Baron Prášil je (zatím) jeho největší realizace a možná pro něj osobně i jeho Opus magnum. To co mě na tomto filmu přivádí v nevěřící úžas je přehršle nápadů a obrovská míra fantazie, která doslova vyskakuje z každého políčka. Jednotlivé epizody Baronova vyprávění jsou pastvou pro oko a mají neskutečný vizuální a snový náboj. Gilliam není nejlepší režisér na světě, ale jako strojvůdce vlastní imaginace, dokáže do svojí lokomotivy doslova futrovat lopaty fantazie a je mu tak trochu jedno, že vlaku možná bouchne kotel, hlavně když to sviští. Ač film vznikl již před více jak dvaceti lety, jasně zde vidíte scény které přinejmenším inspirovaly dnešní velkofilmy (např. Pán Prstenů, Harry Potter atd.). Film vznikal s obrovskými problémy, tak jak je u Gilliama zvykem a to se možná trochu podepsalo na tempu vyprávění. Některé scény jsou až tak nestandardní, až nepřipravené diváky vykolejí (zvláště ty na měsíci), pak je tu velké ALE u zaměření filmu, pohádka to je, ale dětem z toho moc nezůstane, takže asi pohádka jen pro dospělé. Režie jako taková by zasloužila více citu pro příběh a tempo, Gilliam chvílemi kašle na nějaké směřování a dramatické oblouky a jen se opájí vlastní geniální scénikou. A něco Vám řeknu, já mu to žeru. Kašlu na nedokonalosti, protože u tohoto filmu je překryje nádherná opona a duch vítězí nad hmotou a kopá jí s rozběhem do zadku. 85%

Příjemná studie jedné dospělé-nedospělé dívčí duše, která proplouvá životem okolo plavou jako bójky různé figurky - hodný, zlý, divný atd. Trochu to šustí papírem a chtěných situací je více, než by bylo třeba. Ale poetika ošoupaných exteriérů a příjemných hereckých výkonů Issové a Mádla je ve skvělé souhře. Jedinou přímou výtku musím vyslovit k nesourodosti filmového jazyka, kdy je poezie občas přelita hloupou doslovností. Přesto se jedná o zdařilý a nadprůměrný český film. 70%

Jeden z nejlepší filmů poslední doby. Velký film nedělají velké peníze, dělají ho osobnosti. Aronofsky je jednoznačně jeden z nejlepších režisérů současnosti a Mickey Rourke se do svojí role prožil a profetoval. Sledujete jednoduchý příběh, který absolutně ničím nevybočuje a nešokuje. Prostě prožíváte se stárnoucím a životem omláceným wrestlerem Randym kus jeho života. Ten kus je samozřejmě v jeho životě podstatný – ale takové věci se dějí denně. Celé to zní jako poměrně velká nuda, jenže příběh je podán s takovou mírou autenticity, že prostě odhodíte všechna klišé a polykáte háček bez odmlouvání. Atmosféru velice zdárně pumpuje výborná kamera, která následuje hrdinu až dokumentárním způsobem a vůbec celý vizuální styl je hodně osobní. Mickey Rourke je vynikající a v jeho rozšlehané tváři je vepsáno absolutně všechno. Hlavní hrdina už jen paběrkuje na svojí bývalé slávě a celý boj se neodehrává v ringu, ale v životě (je až úsměvné, že ty nejmilejší a nejohleduplnější okamžiky jsou vždy ty s bandou wrestlerů). Je skvělé a trochu mrazivé sledovat, jak dochází k bilancování a pnutí z touhy něčeho dosáhnout, přesto, že konec už klepe na vrata. 88%