TeraBum

Ale jo, je to fajn. Písničky jsou chytlavé, vtipy povedené, sněhulák Olaf parádní. Ale nějak si nemůžu pomoct, prostě mě to tolik nechytlo. Kdybych nemilovala Tangled, řekla bych, že animáky prostě nejsou pro mě. Takhle nevím, čím to je.

6 minut blbnutí koně a chameleona a já se smála víc než se bojím přiznat. Má pověst cynika je v troskách.

Snad má nejoblíbenější disneyovka. Normálně nejsem nijak velký fanoušek animáků, ale do světa Tangled jsem se nechala velmi ochotně vtáhnout. Velký podíl na tom má nejen skvělý Zachary Levi, ale i povedené písničky a hlavně opravdu vtipný scénář. Kdo by to byl řekl, že se u animáku budu třískat smíchy...

Kdybych nikdy neviděla Six Feet Under, můj nejoblíbenější seriál by byl Pohotovost. V podstatě jsem s ním vyrostla, stal se velikou součástí mého života. Spousta věcí dělá z ER výborný seriál. V první řadě to je ohromné množství postav, které řeší reálné problémy, procházejí reálným vývojem. (John Carter se ukáže v první řadě jako nezkušený student, a na konci odchází jako zkušený lékař, sledovat jeho vývoj by vydalo na samostatnou esej... vlastně, moje láska k Johnu Carterovi by vydala na samostatnou esej.) Pak je tu ohromné množství epizod, které jsou originální buď příběhem který vypráví, a nebo způsobem jak jsou natočeny. Třeba v epizodě When Night Meets Day vzali dvě postavy a ukázali, jak se prolíná noční a denní směna, v jednu chvíli s rozpůlenou obrazovkou. V epizodě Four Corners ukázali jediný den 4x, pokaždé z pohledu jiné postavy. Podobných nápadů a vychytávek je tu hrozně moc, a tak zrovna u ER je prakticky nemožné vybrat jedinou nejlepší epizodu. Nedokážu ani spočítat, kolik mnohdy i vedlejších dějových linií se mi zarylo do paměti, kolik příběhů pacientů procházejících County General se mě dotklo. A nedá mi to a zmíním i názvy epizod. Nepřestává mě fascinovat, s jakou úderností dokáže pár slov vystihnout celou epizodu. Sleduji celý seriál znovu v originále, ale pokaždé když se objeví název dílu, dokážu si vybavit jak jsem jako malá poslouchala ten hlas, který název přečetl v češtině. Tohle všechno dělá z ER nejlepší nemocniční seriál všech dob. Rozhodně by si zasloužil delší komentář, abych mohla řádně ocenit všechny postavy (jak bych mohla nezmínit Marka Greena!), všechny vynikající epizody (jak bych mohla nezmínit poslední epizodu Marka Greena...) hudbu... Těch skvělých, dojemných, vtipných momentů je za těch 15 řad tolik, že ER budu sledovat znovu a znovu a mám jistotu, že mi to pokaždé něco dá.

In The Flesh je vyjimečný seriál. Pokud jste fandové zombie filmů a seriálů, možná ale budete zklamaní, protože akci tu moc nenajdete. Když si přečtete obsah seriálu, můžete zvednout oči v sloup, ale právě hlavní premisa je skvělým prostředím pro vyobrazení reálných problémů. ITF totiž spíše zobrazuje témata, jako jsou deprese, sebevražda, PTSD nebo (a to naprosto nenuceně) i homosexualita. A zobrazuje je zatraceně dobře. A stejně jako v životě, ani tady není nic černobílé. To vše je podbarvené nádherným soundtrackem, kterému vévodí Keaton Henson. Ač je In The Flesh prezentován jako seriál o zombiecích, už dlouho jsem neviděla tak krásně a přesně zobrazené lidství. Moc na mě taky zapůsobil Kieren, o kterém autor seriálu napsal: "He's not gay but he's not straight. He's more in love with a person than the gender." A to je něco, co vidím poprvé a jsem za to neuvěřitelně ráda. Natočeno s citem, nádherný poetický soundtrack, perfektní hlavní představitel. PS: Momentálně se bojuje o 3. řadu.

OBSAHUJE JEMNÉ SPOILERY. Když jsem se rozhodla podívat na Dollhouse, i přes mou oblibu Whedona jsem nečekala, že mě to tolik pohltí. Ale nakonec bych o Dollhouse mohla psát eseje. Postavy se pohybují po morálních hranicích, vlastně všechny aspekty příběhu jsou všechno jen ne černobílé. Když nám Whedon v prvním epitafu ukázal, kam vše směřuje, nevěděla jsem co si myslet (nejsem zrovna fanoušek apokalyptických příběhů), ale právě to, že v druhé řadě do sebe vše zapadalo (a taky to, že kvůli zpíč*nýmu Foxu musel být všechen děj napěchován do pár posledních epizod) z Dollhouse udělalo neskutečnou jízdu. Nutno také podotknout, že hromada vedlejších postav je nesmírně zajímavá, a třeba takovou Sierru bych mnohem radši viděla jako postavu hlavní. Za zmínku stojí i herecké výkony, hrát v podstatě v každém dílu jinou postavu zvládli všichni perfektně (paradoxně až na hlavní hrdinku ), a když Enver hrál Tophera, měla jsem sto chutí mrštit po něm nějakým oceněním... A pak je tu sám Topher. Topher, Topher, Topher. Už jsem propadla mnoha fiktivním postavám, ale s Topherem je to jiné. Je to překvapivě komplexní postava, a jeho přerod z bezstarostného člověka (bez svědomí a morálky, zajímající se jen o své "hračky" ) do člověka, který se na konci pokusí vykoupit ze svých hříchů mě zasáhl víc než se stydím přiznat. Vše co jsem vyjmenovala sice dělá z Dollhouse skvělý seriál, ale až díky Topherovi se pro mě stal Dollhouse srdeční a zároveň bolestnou záležitostí.

Lidi z Foxu musí být na drogách, jiné vysvětlení nevidím.

Sledovala jsem první řadu Psych před mnoha lety, když to dávali v nočních hodinách na primě, a musela jsem krotit svoje výbuchy smíchu a zvuk mít prakticky vypnutý, protože naši měli postel hned vedle televize. Asi před rokem jsem si na to vzpomněla a podívala se na Psych pořádně, v originále, a zamilovala jsem se podruhé. Dabing tady podle mě uškodil, protože co věta, to poklad, nějaká hříčka nebo odkaz na věci, které pravda českému diváku občas unikali. Psych není dokonalý seriál a kvalita začala trochu upadat, tak mi ani nevadí, že po osmi řadách končí. A asi i maličko nadhodnocuju, ale modré barvy si Psych nezaslouží, už kvůli tomu že tvůrci a herci udělali něco, co se jen tak nevidí. Celých těch 8 let si naprosto užívali a plnili si sny, stačí se podívat na předposlední díl, z kterého, stejně jako z celého seriálu, čiší naprostá radost. Ano, jsou lepší seriály, ale Psych bude navždy patřit do mojí TOPky, protože mě dokáže vždycky rozesmát.

Vlastně jen kvůli Krajčovi jsem se rozhodla podívat po letech na český film. (Né že bych se jim snad záměrně vyhýbala, prostě mě jen žádný nenavnadil natolik, abych se na něj koukla.) A jsem moc ráda, že jsem to udělala. Film se nádherně nese, všichni herci jsou výborní, dialogy přirozený, o hudbě snad ani netřeba mluvit. Když bych někdy musela použít tu příšernou frázy o "pohlazení po duši", tady to sedí. Po dlouhé době film, který mi bude rezonovat v hlavě ještě pár dní, a je příjemné překvapení, že se to stalo zrovna u českého filmu.

Na ten průměr to prostě nedosáhne, i přes moji lásku k Owenu Wilsonovi a Dylanu O'Brienovi. Ale musí se nechat, že film z prostředí vytěžil co se dalo, koukalo se na to taky dobře. A půlhvězda navíc za skvělou famfrpálovou scénu.