Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dokumentárny
  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný

Recenzie (68)

plagát

Steve Jobs (2015) 

Naprostá pecka, ani chvíli jsem se nenudil, i když tam vlastně jenom žvatlali

plagát

Stopárov sprievodca po Galaxii (2005) 

Filmová adaptace nejujetějšího románu v Galaxii se rozjíždí více než slibně a během prvních dvaceti minut máte pocit, že se vám splnil sen. Jenže s demolicí Země přechází film na „nový level“, ve kterém už vaše emoce tak jednoznačným směrem neplynou. Nasycen božskými trailery jsem tuto změnu akceptoval s lehkou slzou v oku. Pak se situace víceméně urovnala a s příchodem nových postav se filmu vlila nová krev do žil. Právě včas. Jennings se po chvíli i mimo Zemi z velké části ukázal jako velice schopný chlapík, který chápe, jak citlivá je hranice mezi jemností Douglasova humoru a ošklivým trapasem a na této hranici balancuje až na pár scén velice obstojně a hurónský smích linoucí se z vašich úst nebude záležitostí ojedinělou. Na druhou stranu má však často naprosto základní problém s obyčejnými dialogy, u kterých vám vyraší malé kapky potu trapnosti na čele, a dokonce i s technickou stránkou, která nedrží stabilní laťku úplně stoprocentně a chvílemi připomíná spíše epizodu Červeného Trpaslíka než nákladnou adaptaci sci-fi románu. Britský přístup sedí filmu na jedničku a je třeba pochválit tvůrce za to, že místo všemožných vizuálních ekvilibristik a extravagantních kostýmů, které se nabízely (viděli jste seriál? :( ) sáhnuli po čiré esenci „douglasovství“ – humor, humor, ručník... a ryby ;). Filmový Stopařův průvodce rozhodně není žádným kinematografickým milníkem, dokonce ani výraznou bombou letošního jara / léta, ale adaptace je to veskrze důstojná a určitě se na ní minimálně jednou dvakrát rád podívám znovu. Což není verdikt vůbec špatný, když si představím, jaký průšvih to mohl být.

plagát

Šmolkovia: Zabudnutá dedinka (2017) 

V dětství jsem Šmouly nenáviděl. Byl jsem z nich nervózní. Z toho, že jsou modří, že je mezi nimi jen jedna holka, že nosí jen kalhoty a že o nich zpívá Hana Zagorová, která mě jako malého děsila a ani teď k ní nemám úplně kladný vztah. Jejich filmový návrat, kdy se pokusili proniknout do světa živých lidí a trápili u toho Neila Patricka Harrise, mě zajímal asi jako to, jestli se dočkáme další série Soudkyně Barbary. A to samé bych mohl říct i o animáku. Ten ale nakonec příjemně překvapil. Nechci tvrdit, že tu máme film, kvůli němuž by u Disneyho měli začít být nervózní, na druhou stranu by bylo nefér cpát Šmouly vedle otravných volovin jako Pes ro(c)ku. Tenhle film je totiž vcelku zábavný. Pochopitelně za to může i krátká stopáž, ale hlavně se tvůrcům povedlo přijít s příběhem, jenž sice není zrovna objevný, ovšem umí strhnout. Ono totiž tohle jednoduché šmoulí putování z místa A na místo B, kde je pak velká bitva, nejen celkem pěkně vypadá, ale děje se v něm i dost věcí, kvůli nimž se budou v kině děcka bavit a dospělí snad ani moc nezatouží po spánku. O čem to celé vlastně je? Šmoulinka a její kámoši míří za zakázanou zeď, kde se skrývá nejen mýty opředená vesnice, ale hlavně les plný barevných stromů, divokých řek, podivných potvor a tajemství (inspirace Avatarem je celkem jasná). Možná to celé působí trošku kýčovitě, kouká se na to však hezky a vizuální nápady tvůrcům vydrží až do konce. A zaujme to zkrátka lépe než na to, o co se Šmoulové pokoušeli minule, když pobíhali po New Yorku. V tomhle na pohled nečekaně působivém a zábavném světě se navíc odehrávají celkem svižné akční scény, kterých není málo, a na těch 88 minut zábavy to tak akorát stačí. No, poprvé to vypadá docela fajn. Až se divím, že tak očividná zápletka nikoho nenapadla dřív (a ... Stejně jednoduchý, nepřekvapivý a přitom funkční je tu i humor. Hrdinové jsou sice totálně jednorozměrní a asi dovedete odhadnout, jak se bude projevovat Silák, Koumák a Nešika, ale jsou to sympaťáci. A taky tu máme animovaného Gargamela, který se tu projevuje jako ideální padouch, jemuž se můžou prckové smát. Do značné míry za to nejspíš může i parádní dabing Jiřího Lábuse. Víc by od podobného filmu nemohl očekávat ani ten největší optimista. Hezky to vypadá, rychle to utíká, vtipy nejsou trapné, a i když se občas střelí vedle, díky okoukaným, avšak pořád zábavným hrdinům a fajn dabingu je to nadprůměrně povedená rodinná zábava, které se tátové a mámy bát nemusejí. Po experimentech s hraným filmem Šmoulové takovýhle restart potřebovali. Není výjimečný, ani se o to nepokouší, ale to, co dělá, dělá dobře a poctivě.

plagát

Taxi (2004) 

Přiznám se, že jsem tenhle film po zhlédnutí traileru už ani nechtěl vidět, protože mi bylo jasné, že se na obzoru rýsuje neuvěřitelně otrocký remake, u kterého by do vás museli pouštět elektrický proud, aby se vám bránice alespoň trochu pohnula. Jenže pak se profláklo, že Tim Story bude režírovat Fantastic Four a mě najednou dost zajímalo, jak si poradí s akčními scénami. Taxi bylo ideálním zahřívacím kolem, testem jeho schopností a s politováním musím prohlásit, že dopadlo přesně tak, jak jsem čekal. I když počkat... vlastně je to všechno mnohem horší. Popravdě nevím, kde bych měl začít. Francouzská verze měla nezaměnitelný šarm, sympatické hrdiny a brilantně natočené automobilové honičky s nádherným bílým "Pažoutem" v hlavní roli. Ta americká nedosáhla úspěchu ani v jednom z těchto kritérii a neříkám to jen proto, že nad uniformním Fordem Crown Victoria mé srdce nepookřeje (pár spoilerů a litá kola ještě nedělají tuning, Queen Latifah má sice v autě spoustu páček, ale vždycky je pouze bezmyšlenkovitě přehazuje, přičemž divák ani nevidí, co se děje). Upřímně nechápu, co dělají u tohoto projektu tři scenáristi, protože provedené změny bych sfouknul za deset minut na záchodě, evidentní však je, že jsou to nadrženci - gang modelek v BMW? To by nezabralo snad ani v 80. letech, o nějaké emancipaci mi tu ani nemluvte, jedna černoška za volantem je víc než dost. A výtky neustávají - Queen Latifah by možná uměla být vtipná, se správným scénářem a parťákem po boku. Jimmy Fallon bohužel předvádí jenom křečovitou koláž svých výkonů ze Saturday Night Live (jeho zpívání při řízení je jedním z nejtrapnějších výjevů roku) a to jediné, co by mohlo snímek částečně zachránit - automobilové honičky - je nasnímáno tak bezpohlavně, že vám místy připadá, jako byste koukali na pokračování Nahoty na prodej. Tim Story to zkrátka kapitálně podělal a milovníci předlohy budou jen smutně koukat, jak je jedna scéna za druhou znásilňována absolutním nedostatkem invence a smyslu pro humor. Snímek měl původně režírovat Kevin Bray (Kráčející skála). Bůhví jak by to pod jeho dohledem dopadlo. Chtělo by se mi věřit, že alespoň průměrně.

plagát

Teória veľkého tresku (2007) (seriál) 

Když máte blbou náladu a nic se vám nedaří, pusťte si nějaký díl z 1 až 3 série a budete se smát ještě zítra :)

plagát

Tlmočníčka (2005) 

Bělovlasý reinkarnátor hollywoodského hororu Wes Craven znovu spojil své síly s Kevinem Williamsonem, aby do srdcí teenagerů s chutí napumpoval trochu toho děsivého adrenalinu. Tentokrát z toho ale nebyl kasaštyk po vzoru Vřískotu – právě naopak – zatímco v amerických kinech bodoval z kraje roku jedno hororové béčko za druhým (Boogeyman, Hlas smrti), o prokleté teenagery nikdo neprojevil zájem. Přitom jejich úroveň není zdaleka tak pekelná, jak by se z prapodivného traileru dalo očekávat. Prokletí jsou typickým příkladem filmu, který je nutné rozetnout při recenzování ve dví. První půlka se nese přesně v duchu úvodní zrockované písničky o Červené karkulce. Žádná velká křeč, jen jednoduše znepokojivé legrácky pro třináctileté teenagery, u nichž dospělý divák těžko pocítí pravé hororové vibrace. Ale může se bavit oddychovým tónem Williamsonova scénáře, v němž je hodně řádek věnováno nadsázce a chytrému roubování klasických hororových schémat a vlkodlačí mytologie na klasické „drama ze střední školy“ made in MTV. Digitální efekty naštěstí ještě šetří síly, takže je dost času užívat si pohodově vypilovaných dialogů (třeba ve stylu „Jsem gay“ – „Co máš z toho. Já jsem vlkodlak.“) a dobrého hereckého obsazení. Ano, čtete správně – Jesse Eisenberg je moc moc fajn a stylovou Christinu Ricci s rozpuštěnými kadeřemi („vlkodlaci se vyznačují sexuální přitažlivostí“ :-) oceníte hned, jakmile Craven z cesty odstraní Shannon Elizabeth a jí podobné. Zatímco Shannon jen tupě ječí, vystrkuje kozy a vy se modlíte, aby brzo chcípla (protože ten jekot stejně vypadá jako špatně zahraný smích), Christina se svýma uhrančivýma očima a sexuálně devastujícím pohledem umí zahrát i víc, než jen pár základních emocí (pravda, v tomhle filmu o moc víc než ten základ nepotřebuje). Druhá polovic už je o nějakou tu námořní míli slabší. Nekonečné „někdo stojí za tebou“ lekačky už lezou na nervy a s příchodem digitálního vlkodlaka, který nahání asi tolik hrůzy jako tlačítko Enter na klávesnici (a co do triků hravě překonává Van Helsinga s kočkami z Ohnivého oceánu dohromady), Cravenova režijní invence ustupuje ve prospěch přímočaré a stokrát viděné hororově-akční „katarze“. Jako by se Prokletí zlomilo velmi pěkně natočenou scénou v zrcadlovém bludišti. Pak potvora poprvé vyskočí a z nezávadného napínání se přesuneme k očekávané, přeplácané a průhledně překombinované nudě. Za to bych Williamsona i Cravena nejradši proklel, protože podařený rozjezd lákal na film „na víc než jedno použití.“

plagát

Utrhnutý z reťaze (2005) 

Jet Li s obojkem a tuna řádně adrenalinových trailerů. Neříkejte, že vás to nezajímalo. Z toho, co podle spotů vypadalo jako totální akční výplach, se však vyklubalo trochu něco jiného, než jsem osobně čekal. A bylo to překvapení moc příjemné. I když za choreografickým pravítkem stojí sám velký Yuen Wo Ping a mohlo by se zdát, že akční scény budou to hlavní, co hýbne divákem, není tomu tak. Jsou jen fešným doplňkem pro zajímavý příběh, který ač postrádá cokoliv, co se jen dotýká slova originalita, funguje podivuhodně dobře (až na Jetovu angličtinu, která je stále úplně mimo ;). Parádní dávka emociální vypjatosti lahodně kontrastuje s nabroušenými Massive Attack a člověk se až diví, že Leterrier před pár roky natočil Kurýra, který po této stránce bohužel neměl vůbec co nabídnout. Velkou „vinu“ na precizní funkčnosti nesou i herci – především typově přesný Freeman a trochu přehrávající, ale neurážející Hoskins se svou příšernou irštinou. A smutný i dojemný Jet Li, který snad poprvé pouze rutinně nepředříkává své kostrbaté repliky... to je překvapení ze všeho největší. Pokud jsem potlačil akci na úkor objevování smyslu života, vůbec to neznamená, že by nebyla řemeslně veeelice kvalitně odvedená (však jste sakra viděli ty trailery ;). I v tom tkví velký návrat už pomalu blednoucího akčního hrdiny. Po většinu času je to nářez jeden versus čtyři až deset a nemusíte se bát ani o variabilní interiéry, z nichž definitivně nejvíce zaujme dva metry široká toaleta. Leterrier se vyžívá v klipovitých střizích i dlouhých pasážích, kde stojí fronty na hrdinovy pěsti ze všech světových stran, souboje jsou přehledné, náležitě kontaktní a drsné, ve chvílích největších parádiček řádně zpomalené a nesměle křičí do světa, že Jet Li nabral druhý dech. Massive Attack. Možná je to tím, že jsem po Jedinečném, Od kolébky do hrobu a podobných záludnostech už nedoufal v žádné zmrtvýchvstání, ale nepočítám-li trochu speciálního Hrdinu, Unleashed je pro mě první nadstandardně odvedený pravověrný film čínského bijce od dob Smrtonosné zbraně 4 (pokud se dá alespoň trochu nazvat jako film Jeta Li), který si kdykoliv rád pustím znovu.

plagát

V dobrej spoločnosti (2004) 

Carter Duryea - mladý, inteligentní, s "poršákem" (čerstvě bouraným), velmi dobrým zaměstnáním a nekonečnými depresemi vs. Dan Foreman - stárnoucí otec, pohledná dcera, dva úvěry, super rodina a další dítě na cestě. Zhruba takové jsou propozice nového filmu Paula Weitze, který by se dal klasifikovat jako hořká komedie (ovšem... opravdu vtipný bude připadat hlavně manažerům, SEO zvířatům a třicetiletým odborníkům, kteří ještě stále žijí u svých rodičů... takových je ale mezi námi pořád ještě dost ;). Karty jsou rozdány už od prvních minut velmi průhledně - Carter skrz veškeré ambice a šprtání zapomněl na svůj soukromý život a tváří v tvář Danovi (kterému po příchodu do firmy sebral pozici) si uvědomuje, že by chtěl všechno, čeho dosáhl on (především pak jeho dceru Alex... Scarlett Johansson se nikterak nebrání a samozřejmě v závěru snímku zafunguje jako osudový prvek). Síla Weitzova filmu není ani tak v předvídatelném ději (i když to nutně neplatí ve všech ohledech), jako spíš v kruté pravdě některých situací a především vymakaném prostředí, ve kterém se vše odehrává. V popředí je samozřejmě bitva padesátníka Foremana s novou krví, která ho zdánlivě válcuje, ale pozadí velké firmy, ve které se vyhazovy a opětovný nábor nových pracovníků pohybují v pomyslném kruhu, jistě leckomu leccos připomenou. A abych nezapomněl, jedním z důvodů, proč to všechno tak funguje (nemůžeme všechno svést na "povědomé situace") jsou herci. Topher Grace sem padne jako ulitý, Dennis Quaid je zas jednou ve formě a Scarlett Johansson je sice až ta třetí v řadě, ale ve filmu má menší úlohu, než by se mohlo zdát, takže jí to drobné herecké zaškobrtnutí můžeme velkoryse odpustit.

plagát

Vidláci na pretekoch (2005) 

Když o nějakém filmu řeknete, že je buranskou komedií nejhrubšího zrna, většinou to myslíte pejorativně. V případě Dukeů je to ovšem kompliment jako poleno, protože když začne vyprávěč sázet svoje ultrasuché hlášky a před vámi se objeví buranov jménem Hazzard, je i neználkům seriálové předlohy jasné, že tady končí/začíná veškerá sranda. Klidný záběr pak doslova protrhne oranžový Dodge Charger s duem vykuků za předním sklem. Kostky jsou vrženy. Kdo by od filmu čekal víc než jen rozjuchané ježdění po šotolinových okreskách, nemilosrdně bílý oblek místního šéfa Hogga a zástup úmyslně jednorozměrných postaviček, z nichž některé hláškují víc než obvykle, krutě by se spálil. Americké publikum film nepřijalo, zřejmě proto, že si evidentně dělá legraci jak z venkovanů, tak z původního seriálu (a Jessica Simpson podle všeho nemá dost krátké minisukně). Pokud ale neujíždíte na onom seriálu z konce 70. let, můžete tyhle obavy zanechat v prachu cest. Knoxville a Scott si svoje role užívají do poslední kapky (Scott je možná až příliš hyperaktivní, takže vedle něj Knoxville působí zakřiknutě, i když si čas od času hodí parádní stunt) a buranskému slangu rychle přijdete na chuť, stejně jako bleskově konstruovaným gagům a situacím (japonští vědci vedou). Režisér Jay Chandrasekhar vsadil na klasickou retro notu, což je v případě technického zpracování příjemné (honičky jsou velmi přehledně nalajnované a je vidět, že na nich štáb strávil dostatek času), když se s tím ale sveze scénář, najde se nemálo hudrujících jedinců. "Vévodové z Hazzardu" se totiž, přesně v duchu ideologie hlavních postav, příliš nenadřou a zápletka se znásilněním nevinného městečka je chudá, ať už se Jessica nakrucuje jakkoliv. Celé to působí "jen" jako natažená epizoda televizního seriálu, ale možná právě takhle to Chandrasekhar chtěl. Navíc jsem už viděl mnohem nudnější filmy "o ničem" a těch 106 minut strávených v přítomnosti bratranců Dukeových si kdykoliv rád zopakuju. Možná je to přílišná reimaginace a odklon od předlohy, ale to mě nijak nepálí, dokud tenhle mix honiček, hlášek, minisukní, trávy a chlastu dobře chutná. Hoďte mozek na zadní sedadlo, prošlápněte plyn a to oranžové šídlo s vámi udělá divy.

plagát

Votrelec (1979) 

Vidět Vetřelce v kině byl můj největší kino zážitek ever, a to jsem viděl v kině hodně filmů. Tohle se nedá k ničemu přirovnat, ten způsob vyprávění a hlavně, to, že vypadají jako živí ty příšery, mě uplně dostalo. Děkuji Ridley Scotovi za skvělý zážitek...