PunyHumanNo2

Zařadím se ke skupině, která má ráda vyprávění prosté jinotajů, zrovna jako Ron Swanson a jeho Moby Dick, příběh o chlapovi a jeho čiré nenávisti k velrybě. Populární estetika green apocalypse, postavy poplatné západnímu netflix&chill publiku a jeho zálibě v sebepoškozování, psychické labilitě a touze umřít, zkrátka ideální účastníci zájezdu do nevydařené Zóny, ve které selhaly armádní týmy, a která se rychle rozrůstá se a možná pohltí planetu! Ale žádný spěch, v naší skupině expertů jsou chytří vědci, sahají na všechno bez rukavic a trpí ztrátou paměti, protože nikoho nenapadlo vzít si papír a psát si co se stalo uběhlého zapomenutého dne - naštěstí předchozí skupina na ně myslela a zanechala jim dostatek found footage - na rozdíl od našich suterénů, kteří se triviální dokumentací expedice neobtěžují, protože si věří natolik, že budou tou poslední grupou, která rozlouskne záhadu majáku. Don't research, just nuke. Příběh je pro jistotu vyprávěn pomocí flashbacků, abychom minely mohli svést na nespolehlivého vypravěče, a úplně zničili ekonomii postav, neboť se hned na začátku dozvíme, že se nevrátil nikdo... veškeré napětí v tahu. Až jednou přežijí všichni, tak to bude teprve překvapení. Směšné zamumlání o refrakci a Hox genech je snad horší, než kdyby všechno svedli na čaroděje z majáku. Hlavně, že ekosystém vypadá cool a z brázd po žiletce vyrostou kytičky. Nad pobíháním bez ochranného oděvu mávnu rukou, vidět obličej postav je důležitější než jejich zdraví, to, že pacienty hlídají ospalí strážní též, přeci jen záchrana světa nemá až takovou prioritu... ale že není rozpočet ani na svítilny na zbraně? Eh, stejně by byly k ničemu, bo refrakce. Nejzajímavější scénou se tak stává horor zhruba na úrovni populární creepypasty: Holčička si hraje ve svém pokoji a slyší, že jí volá z kuchyně matka. Tak vyrazí ke schodům, aby sešla dolů za matkou. Vtom ji ale uslyší volat z patra: „Nechoď tam! Já to slyšela taky.“

Pro mě zklamání, u hororu se chci bát, ne spát a doufat, že chrupáním nepřilákám emzáky. Nikdo s nikým rok nemluví, navzdory blízkosti vodopádu a nutnosti vyříkat si vnitřní bolístky. Během celého těhotenství se nikdo nenamáhá pořádně zatlouct všechny hřebíky a přijít s lepším plánem, než zavřít nemluvně do krabice, nejspíš ho chtěli vytáhnout tak za tři, čtyři roky. A v okamžiku, kdy si říkáte, že se konečně začne něco dít, klik klak, závěrečné titulky.

Německý hacktivistický bráška Watch Dogs, v mikině s kapucí, Anonymous maskami a podbarvený elektronickou hudbou. Čtyři hvězdy, protože mě taky dostali, když už to vypadá, jak lze všechno zajímavé během posledních 15 minut poslat do kopru... A ono ne.