HonzaBez

Z tohoto dusného dramatu z prostředí řeckého venkova jde vskutku strach. A vůbec nejde jen o tu kriminální zápletku, ačkoliv z chování onoho sexuálně deprivovaného mladíka, který furt někoho šmíruje, není člověku vůbec dobře po těle (viz třeba scéna na poli, kde mladík stojí naproti své nevlastní sestře Anně a drží několik sekund v rukou nůž . Atmosféru strachu v divákovi posiluje též silně nepříjemná (dalo by se říct psychedelická) hudba. Ta směsice roztodivných zvuky to byla opravdu síla. Silné momenty dokáže vykouzlit i kamera (viz třeba záběry na odraz pachatele v jezeře). Film vrcholí v závěrečné scéně ze svatby, při níž onen narušený mladík divoce tančí, zatímco voda v jezeře vydává mrtvé tělo pohřešované hluchoněmé služby. Působivý závěr.

,,Milióny lidí by chtělo Hitlera. Tak jako ho máte vy!"  Tak já bych si něco takového spíše odpustil. Mělo jít zřejmě o  výpověď ryzího humanismu o tom, že i takoví zlosynové jako Hitler si zaslouží lidské zacházení. Celé to zpracování mi ale přišlo takové zmatené. Jen těžko jsem se orientoval v ději a jednotlivých postavách a moc nechápal, proč se někteří "nacisté" snaží Hitlera potrestat a jiní osvobodit. Ještě že se na scéně vyskytuje Karel Höger v roli doktora, který nemůže snést představu, že "pro Hitlera je jedna smrt málo", a neztotožňuje se s tím, že on "musí umírat stokrát."

Válečné komedie ala sedmá rota mám docela rád, ale tento finský snímek mě tedy moc neoslovil. Hlavně moc nechápu, co na tom jako mělo být vtipný. Mockrát jsem se u tohoto filmu nezasmál. A minimálně ta scéna, jak vojáci střílí do prasat, které předtím ožírají mrtvoly vojáků, mi přišla vysloveně trapná. Každopádně jsem po většinu času ani neměl pocit, že by ten film byl nějak moc o válce. Většina z těch rádoby groteskních a určitě mnohdy poměrně absurdních scén by se totiž klidně mohla odehrát i někde na nějakém vojenském cvičení. A když už tam tak důležitou roli sehrála příběh, jak si jeden voják s dlouhého tlustého lana vyrobil něco jako neprůstřelnou vestu, očekával bych tu bude nějaká bojová scéna, kde se ukáže genialita tohoto nápadu. Na nic takového však nedojde. A tak ve finále nejvíc na celém filmu musím ocenit valčíkovou hudbu na trubku, která snad jediná ve mě svým charakterem vyvolala jistou reminiscenci na ty opravdové válečné komedie.

Když Vám někdo zabije dítě, nemůže se nikdo divit, že.... Tento argentinský snímek má hodně silný příběh a i velmi silné zpracování (viz zejména scéna s halucinacemi po objevení mrtvého dítěte). Zaujalo mě, že v centru příběhu jsou vlastně dvě děti. Zabitý syn hlavní postavy filmu (spisovatel a autor kriminálních románů Felix Lanea) a nevlastní syn onoho hrubiána, který při autonehodě zabil dotyčné dítě. To sbližování Felixe s tímto chlapcem má své  kouzlo a jejich závěrečná scéna, když se oba loučí, i značnou hloubku. Bezesporu zaujme kamera, která zvláště v některým momentech dokáže vykouzlit velmi zajímavé záběry (viz třeba scény z plavby). A podtrhnout musím též některé dvojsmysly ve scénách (střílení „krys“ nebo kostka cukru potopená v kávě), které jsou použity jako jakási paralela k danému příběhu.

"I takový doktor je jen člověk´..."  Do nedávna bych si myslel, že Josef Bláha tu roli doktorského don Juana jen skvěle zahrál. Teď už vím, že on jím byl i ve skutečnosti... Těch hereckých dam po jeho bodu se v této lehčí komedii Marie Poledňákové najde hned celá řada. Okouzlující je zvláště Carmen Mayerová.

"To je nedorozumění...." Pustit si tuhle slaboduchou komedii, v níž se na chudáka Josefa Abrháma o jednom silvestru slétne snad celý harém plný žen, považuji vskutku za jedno velké nedorozumění. Dvě hvězdy dávám asi jen z úcty k tomu hereckému ansámblu, který tu vystupuje.

Historický apokryf v televizním hábitu. Nic vím, nic méně. S reálnými ději to tedy moc společného nemělo (viz zejména údajný podíl Markéty Babenberské na údajné otravě krále Václava I - ve skutečnosti bylo manželství Markéty s Přemyslel Otakarem II po smrti Václava anulováno). Po herecké stránce standardní Josef Viklář a poněkud unylý Tomáš Töpfer. Ani na malém prostoru nezklamala Lubuška Šafránková (byť v nezvykle krátkém účesu).

"Od istého času aj úradníkov pokladáme za ľudí..." Solanův povídkový film zaujme především skvělými hereckými party (zvláště ironický Höger v druhé povídce a Peškův bilancující soudce v povídce poslední). Ale i ta konfrontace profesní a lidské stránky u osob různých právnických profesí (žalobce, obhájce a soudce) mi přišla zdařilá. Za mě nejsilnější je to v případě Peškovy postavy, kdy sledujeme, jak se do výkonu jeho soudcovské praxe promítají jeho vlastní životní zkušenosti v manželství. Právě Peškova závěrečná slova, kdy v souvislosti s manželstvím mluví o zvyku, povinnosti a disciplíně, mě napadlo, zda ten povídkový film vedle těch  osob rozličných právnických profesí nespojuje ještě něco. A skoro bych řekl že ano. Jakoby v každé z těch povídek se objevovala nějaká postava, která se musí vypořádat s pocitem, že některé věci ve svém životě němá ve svých rukou a musí se do jisté míry podřídit tomu, co se od něj očekává. V té první povídce jde o mladého žalobce a jeho milou, kteří jsou konfrontováni s tehdejší (nesmyslnou) společenskou morálkou. V té druhé je to lékař, který si uvědomuje, že ačkoliv pro tentokrát ve své léčbě uspěl, stejně je to sisyfovská práce, při níž nemusí mít věci vždy pod kontrolou.  A v té třetí jsou to vlastně oba manželské páry, z nichž ten jeden (neúspěšně) bojuje o to, aby je soud rozvedl, zatímco manželka Ladislava Peška v tom druhém případě se o něco takového ani nikdy nepokusila (ačkoliv evidentně byla v tom vztahu nešťastná. Pro všechny uvedené postavy tak platí, že je od nich vyžadována disciplína a plnění povinnosti. On si člověk přeci nějak zvykne že....

"Akce Bruncvík uzavřena..." Vypořádat se s hodnocením tohoto filmu o emigrantovi, který se coby tajný západní agent s plastikou obličeje vrací do své bývalé vlasti, aby škodil, konstatováním, že jde vlastně jen o jakousi  propagandistickou agitku, bych považoval za příliš zkratkovitý závěr. Ano, zlý agent s plastikou (skvělý Jiří Vala), jakou by mu mohl závidět i takový agent Bláha ze seriálu o majoru Zemanovi, tu bezesporu je. Jsou tu i uvědomělí lidí (z agentovi rodiny), kteří neváhají dotyčnému udílet "knížecí rady", aby se šel udat. A nad těmi úvodními pasážemi filmu, které líčí zhýralost světa na západě (viz zejména striptýzová scéna nebo krátký záběr na dvě lesbičky), se člověk musí víc než pousmát. Ale jinak jsme svědky z filmařského hlediska velmi originálně zpracovaného psychologického dramatu. Kamera je někdy dosti avantgardně roztřesená, film má zejména díky skvělé hudbě padesátých let obstojnou atmosféru a korunu tomu za mě dávají neskutečně originální retrospektivy ze života dotyčné osoby, kdy se děj odehrává jen na středu plátna/obrazovky, zatímco kolem se točí jakýsi stroj času.  Už jenom za tuhle originalitu nelze tento film zavrhnout. Výborné jsou i záběry z cirkusového varieté, které jako by chtěly neverbálně ukázat, v jak absurdní době (studené války mezi východem a západem) se ta špionážní zápletka odehrává. A bezpochyby výborná je i scéna s hymnou, která tu zlou postavu západního agenta najednou jakoby polidšťovala. Když tedy nakonec vezmu všechny ty klady a zápory filmu, vychází mi z toho velmi silné čtyři hvězdičky.            

"Koho zajímá stará bába..." Vím, že se dnes najdou tací, co Jiřinou Bohdalovou pohrdají a mají pocit, že už je stará na to, aby se každou chvíli někdo "producírovala". Některým taky leze na nervy to, jak se furt točí kolem našeho exprezidenta Miloše Zemana. Tuhle výhradu i docela chápu, ale ať je "Bohdalka"  jaká je, furt je to Paní herečka! V dvaadevadesáti zvládnout takou hereckou "kládu", jakou byla hlavní role v tomto televizním filmu, to je prostě neuvěřitelné. Velký dík za vznikl tohoto filmu si určitě zaslouží Jiří Strach, protože on je prostě zlatíčko. Možná ten scénář Marka Epsteina je spíše průměrný, ale Stachovi se nejen z Jiřiny Bohdalové ale i Lenky Vlasákové podařilo vydolovat naprosté maximum. Herecky je to prostě struhující podívaná o oboustranně velmi složitém vztahu matky a dcery. Jinak musím ocenit i velmi zajímavou (ač místy velmi typickou) hudbu Michala Kocába. A závěrem poznámka k tématu filmu, tedy k etické otázce zda lež, pokud slouží dobrému účelu, je akceptovatelná. Za mě osobně je to chování hlavní hrdinky eticky složitě obhajitelné, ale umím pochopit, že filmařům mohlo přijít atraktivní vyjít ze skutečného příběhu Věry Sosnarové (byť ho dosti podstatně pozměnili). A nevnímám to tak, že by film automaticky tímto přitakával tomu, jak se dotyčná (patrně) zachovala. Ale určitě by mě velmi zajímalo, jaký na to má pohled Jiří Strach coby katolík a doufám, že se jej novináři na toto někdy příležitostně zeptají.