HonzaBez

"Humor je subjektivní věc..." Jako nebe a dudy jsou ti dva aktéři tohoto konverzačního japonského filmu. Zpočátku dosti nerudný censor, co moc nedokáže pochopit, co je to komedie, je konfrontován s navýsost kreativním dramatikem, jehož podbízivost censorovým přáním, jako by neznala skoro žádných mezí. I na komedii bez humoru by si prý troufl. Jak jen tohle může dopadnout? Za mě osobně to ve finále dopadlo na výbornou. Sice jsou si na ten konverzační styl musel nějaký ten čas zvykat a ze začátku se trošku i nudil. Ale i v těchto momentech jsem si minimálně velmi užíval skvěle hravé doprovodné hudby. Postupem času se film každopádně pěkně rozjel, zvláště díky (přeci jen trošku očekávané) proměně chování censora. V závěru mě tak asi ani moc nepřekvapila scéna, v níž se dotyčný (v poněkud dojemném kontextu) vrací k jedné z vtipných replik, kterou do upraveného scénáře vložil snaživý dramatik: "Jen pro ten dobrý steak stojí za to zemřít...." :D

"Tohle skončí na psychiatrii..." Na začátku cvičení byla tahle tříčlenná hlídka extrémně nesourodá, něco jako "trojka bez kormidelníka, kdy každý zabírá bez ohledu na toho druhýho..." Nakonec si všichni sáhli na dno svých sil, což by před tím minimálně do dvou z nich nikdo neřekl. V průběhu sledování celého tohoto televizního filmu jsem si říkal, že se dívám na jakousi  předchuť kultovní komedie z vojny Copak je to za vojáka. Úplně srovnatelný to sice nebylo, jako oddechovka to vůbec nebylo špatný. Zas jeden příjemný objev v televizním archivu. Děkuji CS Filmu.

Šedesátá léta jsou bezesporu vrcholem režisérské práce Karla Kachyňa. Kromě ukázek z jeho tehdejší tvorby (včetně vcelku cenných záběrů z dokumentů, které natočili spolu s Vojtěchem Jasným) a vzpomínek některých z aktérů jeho filmů (např. Jaromír Hanzlík či Iva Janžurová za film Kočár do Vídně nebo Jiřiny Bohdalové za Ucho), využívá tento dokument (stejně jako ten dřívější z roku 2007) jednak vzpomínek Kachyňovi dcery z prvního manželství Elišky Nové, a současně pak i jakýchsi glos dcery scénáristy Jana Procházky Lenky Procházkové. Člověk si díky těch všem autentickým svědectvím mj. připomene, jakým byl Karel Kachyňa ve své tvorbě perfekcionistou a  puntičkářem. Jestli je ale v něčem tento dokument přeci jen lepší než onen zmiňovaný starší, tak jde hlavně o ono zacílení na všechny ty nádherné filmy oné zlaté a těžko později opakovatelné éry československého filmu a pozadí jejich vzniku. Na takové skvosty jako Naděje, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty či Ucho.