Stransky

Film, u kterého jsem si vzpomněl, že jsem vždycky nebyl v takové stařecké řiti. Že existovaly doby, kdy jsem bez výčitek svědomí konzumoval značně nezdravé věci a nikdy by mě nenapadlo pít nealkoholické pivo, kafe bez kofeinu nebo kouřit elektronickou cigaretu, jako to dělám dneska. Že jsem prošel bezstarostnou etapou, kdy jsem v novinách ignoroval články o ischemické chorobě srdeční a neládoval jsem do sebe preventivně hořčík s b-komplexem. Že jsem tehdy dokázal poslouchat hudbu třeba deset hodin v kuse, měl z té nádhery husí kůži po celém těle a rozhodně jsem se ještě tenkrát - na rozdíl do dneška - neztotožňoval s Houellebecqem, který v Rozšíření bitevního pole píše, že "s přibývajícímí roky si však musel přiznat, že jej hudba dojímá stále méně". A že je tenhle film vpodstatě jen taková nostalgická zábavička a nikoliv nějaká intelektuální suchopárná historicko-politicko-sociologická studie doby, jak je mu vyčítáno? No a co?! Fuck off!

I ve 2D je to nádhera, co teprve asi ve 3D, které je tady prý použito s citem a smysluplně. Takže se na to chystám ještě jednou, tentokrát do sálu s prostorovou projekcí. Ridley Scott je prý původní profesí výtvarník a je to znát. Ten film je prostě krásnej. Třeba vzdouvající se křemíková bouře vypadá strašidelně (v pravém, neironickém smyslu toho slova). Jinak jsem v tom filmu spoustu věcí nepochopil (a jak jsem se dočetl třeba na Fukově blogu, rozhodně v tom nejsem sám), což mi ale zážitek nijak nezkazilo. Souhlasím s Vladimirem 518, který v diskusi v sobotní Orientaci LN prohlásil, že řadu let nebylo v kinech tak úžasné sci-fi.

Takhle: komiks mě nezajímá, jediný, co jsem z tohohle žánru přečetl do konce byl nazipříběh Maus. Na Avengers jsem šel čistě proto, že zrovna nic jinýho nedávali a mně se chtělo do kina. O Thorovi, Hulkovi a spol. jsem nevěděl, a vpodstatě doteď nevím, vůbec nic. Přesto jsem se docela pobavil. Ba co víc: u scény, kdy se naši superhrdinové společně burcují na obranu proti přesile emzáků jsem pocítil cosi jako náznak dojetí a hrdosti.

Cohen mi byl vždycky protivný. Takže na Bruna jsem ani nešel. Diktátor - naflákaný desítkami kupodivu vtipných vtipů - mě zastihl ve výjimečně depresivní náladě a překvapivě mě splínu zbavil, byť jen dočasně. Nebýt několika zbytečně fekálních okamžiků, působil by snad, díky satirickým špílcům na adresu Velkého Satana, dokonce i nečekaně inteligentně.

Zaznamenal jsem řadu prohlášení, že je trojka vtipnější než jednička a dvojka. Ani omylem. Pravda, i trojka má několik humorných momentů (Andy Warhol, kupříkladu), ale stejně už je to jen vývar. A taky jsem zaznamenal řadu názorů, že nejzajímavější jsou pasáže, kde je místo Tommy Lee Jonese jeho mladší já - Josh Brolin. Což je pravda. Krátce: v televizi se na to asi klidně ještě jednou rád podívám, obecně ale zapomenutelné dílo.

Je tomu vyčítán patos, prvoplánovitost a přehnanost (ve smyslu obtížně uvěřitelné zápletky spočívající ve sblížení dvou naprosto odlišných lidí - ve skutečnosti to prý bylo kapku jinak, nešlo o černocha, nýbrž Araba atd.). Zčásti na těch výtkách asi něco je, ale mě to tedy rozhodně nijak neiritovalo. Mile oddechové a přitom nedementní.

Kupodivu mě to z nějakého nejasného důvodu po celou dobu vcelku bavilo. Možná díky několika vtipným momentům a Deppově roztomilé zmatenosti. Už po pár hodinách jsem si ale moc nedokázal vzpomenout, o čem to vlastně bylo. A po pár dnech zůstalo po tomhle filmu v hlavě pusto a prázdno. Nic, žádná emoce, nulový zásah.

Abych se vyhnul předsudkům, snažím se nečíst recenze filmů, na které se chystám jít a knih, jež plánuju číst. Tady jsem ale přesto periferně zaregistroval, že se o filmu hovoří jako o komedii. Mně to tedy moc nepřišlo. Je tam sice dost humorných momentů (série vtipků na téma "rodičovský deficit", psychiatrovo "vyšetřování", kdo z kardinálů bere jaká anxiolytika atd.), ale celkovým vyzněním jde, řekl bych, o drama až tragédii. Obecně mi to připomnělo Královu řeč (muž předurčený ke splnění úkolu, na který si netroufá, a k němuž mu chybí předpoklady). Králova řeč byla ale nejen výrazně patetičtější, nýbrž i působivější.

Nejpozoruhodnější mi přišly ty drobné kulturní rozdíly, odvislé především od víry. Jako třeba, když ošetřovatelka konzultuje po telefonu (zřejmě s jakousi teoautoritou, dostupnou imrvere na speciální lince), zda není hřích, omyje-li pomočeného starce svěřeného jí do péče. S vírou, konkrétně s obecně sdíleným přesvědčením, že lhaní je hřích, ostatně úzce souvisí i celkové vyznění filmu. Můj hlavní dojem (vedle šoku z dost nesnesitelně intenzivního autoprovozu v Teheránu) je, že pro lidi v Íránu mají termíny jako čest a pravdomluvnost daleko větší význam než pro nás, sekularizované neznabohy.

V originále se to jmenuje Hysteria, v češtině Vrtěti ženou. Český distribuční titul je sice přiblblý, ale současně jaksi nechtěně docela přesně charakterizuje celý film: lascivní, povrchní, laciný. Přitom téma emancipace žen podané přes příběh historie vibrátoru je bezesporu zajímavé. Ale asi by to chtělo úplně jiný žánr. Tohle měla být zřejmě komedie, což teda taky úplně nevyšlo. Humor mají patrně obstarávat hlavně různě "zábavně" hekající, kvílející a dokonce zpívající ženy odborně lékařsky masturbované hlavním hrdinou. Nevím, místo smíchu jsem spíš celou dobu dumal, co asi s mladým člověkem psychicky udělá intimní setkání s tolika obstarožními bobry.