H34D

Ač se Soderberg odvážně rozhodl zmapovat nákazu z pohledu společenského systému, dat a čísel namísto osobních (a třeba nevhodně patetických) příběhů několika jedinců, v konečném důsledku se mu právě tento styl stává kámenem úrazu. Ač bych rád Contagion chválil za objektivnost, důveryhodnost a "reálnou" atmosféru, nakonec je to přeci jen poněkud zapomenutelné, chladné, neosobité a pro diváka odtažité. Dramatičnost, která by měla směrem k závěru vrcholit se ubírá opačným směrem, divák je smířen s tím, že identifikace s postavami neproběhne a emocionální složka se po prvním úmrtí definitivně nevrátí. PS: Po druhém shlédnutí to vidím docela jinak, prakticky mi vadil jen happy end, který podrážel nohy nějaké silnější katarzi. Jinak to bylo velmi dobré! 7/10

Pro fanoušky Glee je tento záznam z koncertu (nikoliv film) jasnou povinností - na velkém pódiu se můžeme hodinu rochnit ve skvělých tanečních vystoupeních našich oblíbených postav doplňěných o čístý zpěv, tak jak to známe ze seriálu (mé nejoblíbenější číslo: Somebody To Love). Přijde mi poněkud trapné, že i živý koncert běží z playbacku, ale budiž, aspoň si můžeme vychutnat profesionální vzhled i na opakované zhlédnutí. Mnohem více mě mrzí minimální pohledy do zákulisí herců, popř. jejich postav. Místo nich jsou jako vsuvky zvoleny přeslazené příběhy "reálných" lidiček, z nichž mě potěšil akorát roztomilý mini-slavík. 7/10

Nemějte strach z vyždímaného konceptu filmové série, z okoukané zápletky, ani ze stopáže překračující dvě hodiny, čtvrtá Mission Impossible je skvostný akční nářez, jaký jsme tady dlouho neměli. Režisér, na poli hraných filmů debutující, na sobě nedá znát sebemenší zaváhání a od prvních minut servíruje chytlavé akční scény přecházející jedna v druhou, přičemž diváku téměř není dán prostor pro vydechnutí (myšleno v dobrém smyslu), ani pro přílišné zabývaní se klasickou hrozbou jaderného konfliktu mezi USA a Ruskem - je tedy celkem jedno, co je příčinou všeho dění, důležité je "dění" samotné. Počínání agentů perfektně balancuje na hraně "nemožného" a uvěřitelného, stejně tak technické udělátka jsou tak akorát cool, avšak neplýtvá se s nimi... Vytknout by se dala jen mizerná emocionální rovina, ale to nic nemění na tom, že takhle nabitý energií jsem odcházel z kina jen párkrát v životě... 9/10

Slibná premisa a její úžasné rozvinutí v intenzivní a "realisticky" působící drogový příběh Walta - člověka, skrz obrazovku dýchajícího, jehož charakterový vývoj by mohl být příkladem učebnicového filmového vyprávění. Od nesmělého učitele až po charismatického bosse podsvětí ("Say my name!")... Nemohu přestat žasnout nad tím, jak věrohodně a osobitě Waltovy "patálie" působí a jak se díky nim jeho charakter mění, aniž by cokoliv vypadalo jako vycucané z prstu a aniž by seriál sklouzával k zbytečné megalomanii - i když obrazovkou protékají miliony dolarů, zaměření seriálu nepřekračuje "skromný" rodinný kruh a prožívání jednotlivců. Moje zvláštní pochvala a uctivá poklona pak náleží páté sérii za Sopranovské vykreslení mafiánského prostředí. PS: Předposlední epizoda je umělecké dílo! 9/10

Přijemné, inteligentní konverzační drama, jež se snaží s nadsázkou a úsměvem zpracovat vážné téma. Svou dospělostí i vyspělostí lehce připomíná Lítám v tom, jen míra předvídatelnosti je vyšší - nějaké vybočení z očekávaného schématu by bodlo. Kombinace lehkosti a pozitivní energie (složka humoru) s dostatečnou vážností a relativní seriózností tématu (příběh působí pravdivě) je určitě největší devizou filmu... Přidejte sympatické herce, osobitý nádech, snadnou identifikaci s postavami a máte kvalitní podívanou zaručenu. 8/10

Sympatický dokument o začínajícím tvůrci a jeho myšlenkách, odhodlání a píli, která ho později dostala až na vrchol. Peter Jackson je nevšední osobnost se zvráceným smyslem pro humor, Bad Taste byla velká a "nebezpečná" zkouška jeho schopností (sám říkal, že dříve měl problém projekty dotáhnout do konce a Bad Taste zabral 4 roky), ale on uspěl, vložil do svého prvního velkého filmu vše a díky tomu se z něj stal kult. Tento dokument přibližuje pocit, kdy tvůrce začíná s ničím a snaží se dokázat velké věci, ale myslím, že podání mohlo být o něco více vzrušující... 7/10

Vezmu to odzadu, neboť závěr je na filmu to nejdůležitější, nejsilnější a také nejkrásnější - bratři v ringu zúročují svůj hněv na těžký život, nepříznivý osud i špatného otce, dávají do souboje vše... Na konci svých sil však nalézají smíření, odpuštění a lásku, je to nefalšovaně krásné, ale má to své velké ALE... Celý film je vykonstruovaný, aby k této silně předvídatelné katarzi vedl, životní útrapy obou bratrů jsou nám vyměřeně a ne zcela přirozeně předkládány, s emocemi je manipulováno, divák je zasypávan kilami klišé a patosu. Což o to, stále se na to dívá dobře, film balancuje na hranici, kdy váš mozek cítí ošálení, ale díky slušné filmařině a perfektně charismatickému Hardymu se tomu dobrovolně poddáváte. Řekl bych, že je jen na vás, zda v tom spatříte Rockyho s Fighterem dohromady, nebo jen uslzenější Mortal Kombat... 8/10

<- Návrat krále je v mnoha ohledech syntézou předhozích dvou filmů, neboť nabízí jak rozvětvené dějové linie s relativně propracovanými postavami, tak epické bitvy a desítky minut čistého akčního potěšení, z kterých právem padá čelist divákům, kritikům i akademikům. Návrat krále posunuje hranice velkofilmu až do nejzazších mezí, už jen proto, že má přes 4 hodiny (ve "správné" rozšířené verzi), útočí několika katarzemi vázanými na více než jen jednu hlavní postavu a ždíme divácké emoce prakticky půl hodiny... Není to však samoúčelné, vše je výsledkem nekonečného potenciálu předlohy, pečlivé a detailní filmařské práce v oblasti ztvárnění fantasy světa, vzrušujícího vyprávění příběhu v něm zrozeného a nakonec také umožnění divákům vyplňit svou představivostí okolní prostor. 10/10

<- Pravil jsem, že odbočky a možnosti pozorovat komplexní svět Pána Prstenů jej dělají působivějším filmem, než samotná cesta prstenu - Dvě věže mají tohoto asi nejmíň, a tak jsou často označovány jako nejslabší díl trilogie. Je to však křivda způsobená samotným konceptem tří filmů, kdy první způsobuje wow efekt ponoření se do fantasy světa a poslední sklízí katarzi ze všech. Dvě věže jsou v přvé řadě epickou akční řeží nevídaných rozměrů, i velkofilmy jako Spartakus, Statečné srdce, či Gladiátor zůstávají v akčních sekvencích v závěsu za rozmáchlostí bitev z Dvou věží... U tohoto dílu jsem také nejvíc ocenil Jacksonovy opojné záběry "pozemské" krajiny, jenž dělají z filmu tak "nadpozemský" zážitek. Výsledná monumentálnost a velikášství filmu nakonec zahlazuje řadu klišé a patetických fráziček, které zde nabírají svých původních rozměrů a nikterak neshazují úroveň scénáře. Pokračování ->

Pro někoho (např. skalní příznivce knižní předlohy) může být zklamáním, že Pán prstenů se příliš nezaobírá fantasy prvky a zákonitostmi samotného světa, který všechny ty hobity, elfy a orky zplodil. Pán prstenů je pojat jako klasický velkofilm, kdy vypráví o jednom konkrétním dobrodružství, jedné cestě, ve světě plném možností, přičemž ona robustnost a enormní rozmanitost světa vyplývá z vyprávění jaksi "mimochodem". Má to jednu nesmírnou výhodu a to, že s tak bohatým a propracovaným dějovým podhoubím může jedna výprava trvat i 11 hodin (v případě tří po sobě jdoucích prodloužených verzí) a publikum se stále nebude cítit znuděno, manipulováno, ošáleno opakujícími se principy, či přesyceno. Jackson si toho byl vědom, a tak stejně jako dobrý spisovatel dává čtenáři prostor pro představivost, i on díky přeskakování mezi jednotlivými liniemi dává diváku prostor pro vstřebávání odboček, pozadí postav, některých menších osudů i samotné krajiny - tedy všech nedílných částí tohoto krásného fantasy světa, aby dotvořil mozaiku, jenž dělá Pána Prstenů epickým a úžasným filmem ještě víc, než samotná cesta za zničením prestenu. Pokračování ->