Dionysos

Zachycení necelých dvacet čtyři hodin trvajícího sebedestruktivního pádu jednoho muže, jednoho archetypu, jednoho myšlenkového světa. Touha po získání a pochopení abstrahované čiré moci, procházející skrze bohatství samo o sobě, touha předvídat, ovládnout a žít v budoucnosti, užívat si díky svému postavení primitivní pocit nadřazenosti a síly bez soucitu s okolím. To vše se hroutí po uvědomění si, že budoucnost se ovládnout nenechá a že smrt čeká na každého bez rozdílu. A ta nakonec Erica Packera stihla ne jen za to, jak žil, ale hlavně za to, jak myslel. Film je nadprůměrné věrným zpracováním své předlohy, což je pozitivum i negativum. Nevýhodou je pro ty, kteří knihu nečetli - pak se pro ně film asi změní ve sled scén pochopitelných jen náhodou, respektive ani náhodou... Nedá se příliš vytýkat ani to, že by film nezachytil všechny myšlenky tištěné předlohy, v tom je zkrátka limit snad všech filmů založených na jakékoliv knize. R. Pattinsona jsem v žádné větší roli dosud neviděl, a proto můžu objektivně říct, že snímku nijak (zvlášť) na kvalitě neubírá.

Chci aby byla zase studená válka, apartheid, jaderná hrozba a třídní nepřátelé! Paradoxní povzdechnutí, které by mohl pronést nejeden moderní člověk žijící uprostřed hodnotové krize západní materiální společnosti. Kde jsou ty doby, kdy lidé věřili v (byť třeba naivní, bláhovou) myšlenku a snažili se svět změnit, bojovat, konat... Do současného světa narození lidé již rezignovali na pátrání po vyšším smyslu existence, aktivní snahu pokoušet se svým konáním udělat hlubší stopy ve společnosti. Dnes - ve světě triumfujícího trhu a důkazy zdánlivě jasně podloženém vítězství euroamerické civilizace - kdy se zdá, že jedinec nic nezmění a může se utápět jen v banalitách, dnes zbývá jediné - ponořit se do nekončícího mejdanu, užívat si hédonismu, v němž je povrchnost ctností a hltat "život" plnými doušky. Konfrontace muže smýšlejícího v mantinelech minulosti s jeho o 20 let mladších protějšky nepřináší jasné rozuzlení, jen hořké vystřízlivění na obou stranách.

O celkovém ladění filmu dávají tušit již úvodní expresivně pojaté titulky a první seznámení s hlavní postavou skrze jeho pokřivené podvědomí snů. Impulzivní, horlivý a nevyzpytatelný malíř Franco Nero se ve snaze znovu se ponořit do své práce rozhodne odjet do opuštěného venkovského sídla, kde se naplno propadá do hlubin přeludů, snů, posedlosti a vnitřní rozpolcenosti. Hororová složka filmu se projevuje (nepočítáme-li český dabing z r. 2012...) při malířově obsesivní zkoumání minulosti života krásné šlechtičny, žijící v domě před ním za 2. světové války a sloužící mu jako inspirace. Potěší hlavně surrealistické vidiny, zhmotnělé sny umělce a smazávání hranice reality a představ, ústící v závěru do tragikomického konce.

Další z řady bezútěšných filmů, které syrově a bez sentimentálních příkras zachycují těžký život o přežití skličující ekonomické situace, laděný do sychravých tónů a kde mrazivé počasí jako kulisa předvánočního shonu působí k podtržení chladné skutečnosti. Jako v každé společnosti, tak zvlášť v té západní konzumní jsou peníze naneštěstí nutným prostředkem k byť základnímu prostému štěstí, ale když se jich nedostává, tu i jinak spořádaný člověk může podlehnout snadnému, ale nelegálnímu prostředku ke zbohatnutí. Smutné je, že (obzvlášť v USA) tu peníze nejsou vnímány jen jako důležitý, ale jako hlavní zdroj štěstí (nová televize, hezčí dům, dražší hračky). A tak je pravým "happy endem" to, že se toto vnímání u hrdinů filmu v závěru změní.

V kanceláři tajemníka národního výboru visí vedle sebe na čestném místě obraz Beneše, Masaryka a do třetice také - Stalina. Ve stejném historickém ovzduší je točen i tento film, svým posláním zřetelně lobbující pro nastupující socialistický pořádek a konkrétně pro znárodněný průmysl. Přesto se nejedná o žádný ortodoxní budovatelský snímek, hlavní roli hraje lidská vypočítavost, úskočnost a úlisnost, provázející vypsání a zadání veřejné zakázky. Téměř u všech ze značného množství postav se setkáme s nějakou formou sobectví, sebestřednosti a kolikrát i takové hlouposti, že mi ani plánovaně kladné postavy nepřipadaly zrovna sympatické (vyjma hlavního hrdiny, jehož neochvějný altruismus je jedna z (překvapivě) mála vysloveně černobílých věcí na tomto snímku). Dnešního diváka jistě zaujmou i okolnosti zadávání veřejné zakázky, které jsou dodnes neměnné, jako "jánabráchismus", provize pro členy zastupitelstva, osobní úsluhy, manipulace veřejností...

Alkohol je mnohem horší než hadí jed - ten vás buď rychle zabije, nebo se dá proti němu zachránit sérem. Alkohol člověka ničí pomalu a léku na něj není. Nešťastník si musí z notorizmu pomoci sám svou vůlí, ale když se duševních sil nedostává.... Ani Josef Vinklář není schopen, poté co mu asi poslední záchranné lano hází znovu nalezená dcera, vybřednout z napolo sebelítostivého útěku od odpovědnosti, lidí a okolního světa. Závěrečné minuty jsou pro všechny, co se rádi napijí přes míru, dostatečným varováním. "A proč piješ?", zeptal se malý princ. - "Abych zapomněl" - "Nač abys zapomněl?" - "Že se stydím" - "A zač se stydíš?" - "Stydím se, že piji."

Zachycení reakce dobře situovaného, klidného, vzorného a způsobného manžela krásné ženy, jenž si myslel, že i jeho manželství je klidné a vzorné, ale který se zmýlil jak v této představě, tak i v představě o tom, že zná nejen svoji manželku, ale i sebe. Neboť nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává pod kůží člověka, byť na pohled například zdvořilého či milého... Důvody jednání postav nejsou nijak lehce prozrazeny, jejich pocity a myšlenky jsou skryty za těžko prostupnou vnější hradbou vžitého způsobu chování, a u nichž nemůžete až do poslední chvíle tušit, která z emocí vystoupí na povrch.

Znuděná Frédérique si jednoho dne vyhlédne pařížskou bezprizorní dívku z ulice, aby jí pomohla ukrátit čas jejího přesyceného života. Je motivována nejen osobitým vystupováním neznámé ženy jménem Why, ale jak prozrazuje již "Prolog", i tělesnou touhou. Obě hrdé laně se pomalu sbližují, až vstupem do jejich těsného vztahu vytvoří architekt Paul vcelku konvenční milostný trojúhelník, v němž se dosud blízké ženy stávají skrytými sokyněmi. Why, neméně pyšná než Frédérique, která se i na ulici vždy sebejistě vzpouzela své situaci, se ani v nynějším nebezpečí, které jí hrozí ztrátou Frěděričiny přízně, nehodlá vzdát nově nabytého a dosud nepoznaného štěstí....

Pozemský život je smutný a násilný, zato svět nadpřirozených bytostí kouzelný a milý? V tomto filmu rozhodně ne, avšak v nadpřirozeném světě můžete alespoň nakonec dojít spravedlnosti. V pozemském ne. Nebo ano? Stejně jako se Ofélie nedokáže smířit s (byť na pohled nepatrným) příkořím spáchaným na neviňátku a stane se v důsledku toho sama nevinnou obětí, stejně tak Španělsko bylo nuceno se na čtyři desetiletí stát obětí fašismu F. Franca. Ofélie se za to v pohádkovém světě dočká odměny. Španělsko ve skutečném světě na první pohled ne, ale šance přeci jen existuje - jestliže nebyli Španělé ochotní pro své štěstí obětovat nevinné, může se nová generace, i když vzejde z lůna hrůz generace předešlé, dožít spravedlivějších a svobodnějších časů.

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět.