gudaulin

Pan a paní Bovaryovi milují. Potíž je, že paní Bovaryová někoho jiného a tak nějak jiným způsobem. Pan Bovary je usedlý muž poněkud v letech, který miluje láskou manželskou, paní Bovaryová je romantická děva, které jde o vášeň a její povaha si žádá nové a nové požitky. Záhy je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Nejde ani tak o milence paní Bovaryové, jako spíš o to, že paní Bovaryová se nikdy nenaučila počítat, a tím pádem nedokáže odhadnout důsledky svých činů a její životní styl ji nakonec přeroste přes hlavu a pohltí ji. Chabrol natočil svůj film podle uznávané klasiky a soudě podle komentářů, drží se striktně předlohy. Pokud je to pravda, pak se knize rád vyhnu. Film je totiž poněkud nezáživný a 3* jen těsně zachraňuje obsazení femme fatale francouzského filmu a jedné z nejtalentovanějších hereček své generace Isabelle Huppert. Ta je asi jediným důvodem, proč si na lehkomyslnou a poněkud sobeckou paní Bovaryovou ještě někdy vzpomenu. Chabrolův snímek doplácí na přílišný akademismus a neschopnost filmovými prostředky skutečně zaujmout diváka. Tohle je typický kousek, který těží ze své pověsti. Celkový dojem: 50 %.

Pro zemi, která byla ve válce agresorem a nota bene tu válku i prohrála, je choulostivější se s podobným tématem vypořádat, zvlášť když je na krku obvinění z genecidy a slušná várka válečných zločinů. Německá televize se pokusila s kostlivci ve skříni vypořádat ambiciózní minisérií. Nejlepší a v podstatě jediná rozumná cesta, jak se s bolestnou minulostí vypořádat, je prezentovat vítězství Spojenců nikoliv jako porážku Německa, nýbrž jako porážku fašismu a osvobození země od nacistické diktatury. Viděl jsem už dost německých filmů, kde se to jen hemžilo antifašisty, kteří neměli na práci nic jiného než zachraňovat Židy před transporty a pomáhat odbojářům, kde si člověk jen říkal, odkud se ten režim vzal a jak mohl fungovat, když evidentně neměl žádné stoupence. Nemyslím si ale, že jde o tento případ. Můžu sice Našim matkám, našim otcům vytknout řadu drobností, ale když si spočítám všechna pro a proti, jde podle mého soudu o zatím nejlepší německou práci na dané téma, minimálně v seriálu pro široké vrstvy diváků. Samozřejmě indoktrinace nacismem byla díky dlouhodobému působení Hitlerjugend na mladé vojáky větší než seriál předjímá, ale to podstatné sděluje přesvědčivě. Kdyby se každý národ vyrovnával s běsy minulosti aspoň takhle, můžeme si v mnoha ohledech oddechnout. Příběhy pětice seriálových kamarádů pomáhaly v Německu těm, kteří 2. světovou válku osobně nezažili - a těch je v dnešním Německu konec konců drtivá většina - vytvořit si názor na nejtemnější období svých moderních dějin a z postav podobným těm ze seriálů učinit vzor a součást poválečné demokratické a antinacistické identity. Na čistých 5* to sice nevidím např. proto, že tam absentuje německá herecká extraliga (tím ale rozhodně neříkám, že by herecké výkony byly špatné), nebo proto, že scénárista, jak už to u podobných rozsáhlejších děl bývá, někdy ujede. Např. to, jakým způsobem se scénárista vypořádal s koncem Friedhelmovy válečné databáze, vypadá určitě strašně hezky a pateticky ve scénáři, ale v praxi to odporuje duchu postavy a realitě posledních válečných dní říše. Daleko praktičtější a pravděpodobnější by byla kulka do zad při pokusu o přechod do zajetí. Na druhou stranu, ten nedokonalý seriál je mi tak sympatický, že asi zamhouřím oko. Každopádně podle mého soudu jeho kvality výrazně převyšují populární německý snímek Stalingrad. Celkový dojem: 85 %.

Konference ve Wannsee aneb plánování genocidy v přímém přenosu, v dobrém rozmaru a nad stolem plným klobásek, chlebíčků a dobrého vína. Vyloženě konverzační záležitost odehrávající se na nádvoří a v interiérech starého šlechtického sídla. V podstatě jde o formu dnes tak oblíbeného hraného dokumentu, ovšem tentokrát nejde jen o levnou kulisu pro odvyprávění historických událostí, ale protagonisty se stávají špičkoví herci a scénárista si dal záležet na propracovaných charakterech nacistických pohlavárů a na špičkově zpracovaných dialozích. Nezazní tam jediný výstřel, neodehraje se ani jediný masakr, ale z těch cynických zapálených a nadutých řečí prakticky neustále mrazí. Je jen hodně málo filmů, které by dokázaly ukázat nacismus v takové zrůdnosti, jako právě tenhle kousek. Celkový dojem: 90 %. Apendix ukazuje dobře, jak je lidská spravedlnost nedokonalá a přednost dostávají politické zájmy...

Jde o mé první setkání s tvorbou pro mnohé kultovního režiséra Wese Andersona. A musím napsat, že setkání příjemné a zvoucí k objevování dalších snímků z jeho dílny. Úspěch filmu nespočívá v zápletce - kdyby totiž kostra příběhu měla nést obratlovce, ten chudák se prakticky nehne z místa. Nevím, jak jinde, ale v tomhle případě Andersonova síla spočívá v karikatuře a groteskní nadsázce. Režisér pojal své pátrání po zdroji bohatství majitele hotelu jako fantasy převyprávění moderních dějin střední Evropy od předehry k 1. světové válce a vzniku fašismu po společenské změny plynoucí z politického pohybu doleva. Půvab Grandhotelu vychází mj. i z obsazení epizodních rolí slavnými tvářemi hereckého světa a jejich využití v pro ně netypických pozicích. Tak např. Tilda Swinton si střihla o několik dekád starší postavu zvadlé nestorky nestydatě prachatého rodinného klanu, který usiluje o její život a majetek. Grandhotel Budapešť, to je řada komických postaviček, úsměvných gagů, honiček a krkolomných situací, chytře napsaných a zahraných s nezaměnitelným šarmem. Celkový dojem: 80 %.

Christina patřila v době natáčení k jedné z princezen světového popu a nutno dodat, že oprávněně. Bohužel její hudební styl mě ani v nejmenším neoslovuje a její choreografie jen z malé části - vlastně z té, která snaživě napodobuje taneční výstupy z legendárních muzikálových filmů Boba Fosseho resp. z novějších úspěšných muzikálů typu Chicago. Co ve Varieté skutečně funguje, je dekadentní atmosféra spoře oděných ženských těl, flitrů, korzetů a šminek. Za tu konec konců snímek obdrží jednu hvězdičku. Ostatní je totiž špatně. Od muzikálů se obvykle nečeká zásadní příběh se složitě strukturovanou zápletkou, ale co předvedl Steve Antin v pozici scénáristy, je na pár facek, protože to uráží inteligenci průměrného diváka. Zároveň se nemůže za úspěšný považovat muzikál, ze kterého si neodnesete ani jedinou chytlavou melodii nebo text. Z Aguillery se herečka nikdy nestane a Cher sice už má po herecké stránce něco za sebou, ale jestli je pro ni něco typické, pak je to taková ta buldočí zarputilost, s jakou se pokouší v téhle branži za každou cenu udržet. Obě dvě dámy by se měly mnohem spíš držet pěveckého řemesla. Zbytek herecké party je zcela zapomenutelný, nevýrazný a celkově jde o film, který ve svém žánru okupuje dost nízkou příčku. Celkový dojem: 25 %.

Definice lásky je ošidná věc a v různém věku po různých životních zkušenostech a v neposlední řadě i s rozličnými cíli ji vnímáme úplně jinak. Pro dva návštěvníky onkologické kliniky, kteří do ní míří za nemocnými partnery, představuje vzájemné seznámení zpočátku jen pocit sounáležitosti v době bolesti, vědomí, že je tu někdo, kdo jim rozumí a je na stejné lodi. Posléze ale přeskočí jiskra a potvrdí starou známou poučku, že přátelství mezi mužem a ženou dlouhodobě funguje pouze za předpokladu impotence nebo oboustranné homosexuální orientace. Ti, kteří zůstávají, je snímek o smutku a loučení, který ale není citově vydírající. Dává naději a říká, že tam, kde něco končí, vytváří se zároveň prostor pro něco nového. A v neposlední řadě je tenhle kousek dokladem, že kromě několika obehraných stereotypně nasazovaných hvězd má francouzská kinematografie spoustu skvělých herců, kteří nejsou sice v mezinárodním povědomí zakotveni tak, jak by si zasloužili, ale dokážou předvést pozoruhodné herecké výkony a přesvědčivě ztvárnit svoje postavy. Vincent Lindon mě už ve více filmech přesvědčil o tom, že je to skvělý představitel civilních, ale chlapsky pevných hrdinů, a Emmanuelle Devos je hodně zajímavá herečka, která dokáže oscilovat mezi dramatem a komedií. Celkový dojem: 70 %.

Dokument, který selhává v tom základním, co si předsevzal. Tedy v tom, ukázat mladou vietnamskou generaci v příznivém světle jako ty, kteří překročili tradiční vnímání Vietnamců jako trhovců nebo laciné pracovní síly, a stali se vzdělanou a úspěšnou společenskou skupinou. Potíž je totiž v tom, že je to až příliš chtěné, inscenované a pozérské. Ty záběry na golfové hole, na módní hadříky, na moderní vybavení domácnosti a především jejich dialogy, které místy překračují hranice karikatury, v běžné populaci vyvolají spíš pocit znechucení nebo ironického odstupu. Objevit se tohle někde na sociální síti typu YouTube, sklidí to hodně jedovaté komentáře o snobismu. Celkový dojem: 25 %.

Drive se chce stavit do pozice filmu stojícího mimo hlavní proud svého žánru. Nechce být jen lacinou nebo třeba i drahou popkornovkou, která staví na efektech, rozpočtu a hvězdách. Je to pozér, kterému záleží na image, rád se nechává vídat ve společnosti těch, co se považují za vytříbené estéty, za znalce pravého umění a nikoliv pouhé konzumenty zábavy. Celkem se mu to i daří, především díky hypnotické hudbě a pomalé kameře, které spoluvytváří napětí a sugestivní atmosféru. Pokud si ale dáte práci a vysvléknete drive ze slušivého kabátku, najdete tuctový příběh, překvapivě neoriginální a snad až triviální, s postavami, které se snaží být cool na úkor své uvěřitelnosti a vnitřní logiky. Pochopitelně coolovitost Drive nemá nic společného s tím, jak coolovitost chápe například série Kurýr určená pro popkornovější publikum. Eticky dost pochybná je zřejmá estetizace brutálního násilí a především - tvůrci vnímají svého hrdinu jako pozitivní protiváhu mocných padouchů a jejich poskoků, jako ochránce a svého druhu romantickou postavu z podsvětí. Z mého pohledu vypadá a jedná Řidič spíš jako ukázkový psychopat - jeho neschopnost prožívat a sdílet lidské emoce, odbourání etických zábran, sklon k asociálnímu chování a výbuchy násilí ho jasně demaskují. Na místě Irene bych se svého ctitele spíš bál. Chování hlavních protihráčů je plně v zajetí rituálů, bohužel ale konstruovaných scénáristou, než vyplývajících z reality amerického podsvětí a povahy střetu filmových postav. Celkový dojem: 60 % za vizáž snímku, nikoliv jeho obsah.

Vladimír Körner přistupoval k psaní svých scénářů s hlubokou znalostí historie a dokázal skloubit požadavek na napínavý příběh s gradující zápletkou s historickou věrností. Zároveň se tam vždycky dá objevit přidaná hodnota. V tomto případě je jasné, co chtěl připomenout a před čím varovat. Student, který kdysi ve slabé chvilce podepsal spolupráci tajné policii rakousko-uherského mocnářství, připomíná osudy těch, kteří pod podobným nátlakem podepsali spolupráci se Státní bezpečností. Hrdina příběhu postupně ztrácí všechno, včetně lásky svých bližních a vlastní sebeúcty, aby drobnou satisfakci našel v podobě pomsty státní moci, která ho zneužila. Jenže jak říká pruský vojevůdce, nikdo nemá rád zrádce, a tak před hořkostí svého konce student Olafa Lubaszenka neunikne. Oceňuji kvalitní historické příběhy a tady se povedlo myslím docela dobře zobrazit epochu druhé poloviny 19. století a navíc ukázat, že špionáž nezačíná až 20. stoletím a i v dřívější minulosti dokázala být nebezpečná a její aktéři dokázali hrát složité hry. Snad jen forma koprodukce je trošku nešťastná, protože dabing u polských herců na mě působil poněkud rušivě a dokázal bych si rovněž představit lepší herecký výkon u hlavní postavy ztvárněné Lubaszenkem. Tak matný výkon mě u něj poněkud zaskočil, znám ho totiž jako vynikajícího herce... Zato Petr Čepek byl tradičně herně spolehlivý a jeho oficír odpudivý. Celkový dojem: 70 %.

Což o to, Vincent a spol se sledovat dá. Otázka spíš je, jak si ten čas zpětně obhájit, protože i když už jsem pochopitelně viděl nespočet horších filmů, v rámci svého žánru a námětu je to čistokrevný průměr a nebál bych se říct i lehce nezáživný podprůměr. Jsou filmy, které se vám vykouří z hlavy po pár dnech a Vincent patří spíš k těm, na jejichž příběh a hrdiny zapomenete po pár hodinách. Maximálně si vybavíte, když zahlédnete titul někde v televizním programu, že v něm hrál Montand, Piccoli a Depardieu, pohříchu ale tyhle slavné postavy francouzské kinematografie máte zafixované s jinými rolemi a jejich hrdiny a skutky ze Sautetova filmu máte dokonale vytěsněné z paměti. Podobný typ filmařiny svádí k nadhodnocování už kvůli přítomnosti hvězd a taky vzhledem k žánrové škatulce filmu s uměleckým záměrem - v komerční části kinematografie by diváci byli nejspíš nemilosrdnější. Vincent a spol je snímek o krizi středního věku a o přátelství, ale takových se i v rámci francouzské kinematografie objevila přehršel a většina jich měla výraznější zápletku a charismatičtější postavy. Můj dojem osciluje někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, ale podle svého obvyklého postupu se u filmu v červeném poli přikloním k nižšímu hodnocení už proto, že tři hvězdičky ode mě obvykle dostávají filmy, které můžu vidět opakovaně a k Vincentovi se už vážně vracet nechci. Celkový dojem: 45 %.