Paní Bovaryová

Přes všechny kvality, které tomu filmu nelze upřít, jsem se neubránil značnému zklamání. Jeho hlavním zdrojem je v první řadě obsazení titulní role, které považuji za fatální omyl - světlovlasá (!) Isabelle Huppert se pro roli Emmy Bovaryové typově vůbec nehodí, a Emma v jejím podání jeví téměř náběhy k duševní poruše (tou nulovou mimikou a nepřítomným pohledem minimálně nepůsobí jako psychicky zdravý člověk, což mi přijde jako dost nepříjemný odklon od předlohy; za stejně nevhodné považuji, že jí v českém dabingu namluvila Jitka Ježková - její mladistvý nevinný hlas se pro takovou postavu podle mě prostě nehodí). Za naprosto skandální selhání scénáře pak považuji vypuštění informace, že Emma vyrůstala v klášteře, kde jí zblbly hlavu romantické čtivo a zamilované písně - tento moment je naprosto kruciální k pochopení toho, proč se později Emma ve svém manželství cítí nešťastná a proč se z ní stává cizoložnice a žena tonoucí v dluzích, která nakonec i nachází smrt vlastní rukou. Přijde mi to zarážející o to víc, s jakou až fetišistickou důkladností se jinak Chabrol drží Flaubertova textu - filmová adaptace kopíruje předlohu téměř až otrocky, děj se od románu neodkloní téměř na jediný moment, postavy odříkávají dlouhé repliky doslovně převzaté z knihy, a nechybí dokonce ani - dosti otravný - voiceover, který v podstatě nad obrazem čte Flaubertova slova (osobně nemám voiceover rád a jeho použití podle mě takřka vždy kompenzuje režisérovu neschopnost vyprávět příběh obrazem nebo dialogy; btw. přišlo mi ale zajímavé, že se zde stejně jako ve starší verzi zcela vypustila informace, že Charles byl již jednou ženatý). Zaplněnost filmu tolika detaily z knihy je i důvodem, proč se jeho stopáž natáhla na více než 2,5 hodiny, což nakonec i ve výsledku působí už dosti úmorně. V porovnání s epičností tohoto filmu se starší hollywoodská verze z r. 1949 jeví téměř jako chudý příbuzný, jak moc byla osekaná o vše redundantní - ale možná proto se jí osobně cením víc, protože dokázala totéž sevřeněji odvyprávět na kratším prostoru a ještě tam stihla vložit navíc soudní proces se samotným Flaubertem. I Jennifer Jones mi přišla jako dokonalá Emma Bovaryová, na rozdíl od Isabelle Huppert (kterou budu mít asi už navždy spojenou s její rolí ve filmu Pianistka - možná i proto mi přišla její Emma částečně šílená, podobně jako Erika Kohut - titulní postava zmíněného Hanekeho snímku - a především kvůli zmíněnému faktu, že její dospělé chování není nijak dáno do souvislosti s četbou brakové romantické literatury v senzitivní fázi dospívání). Ostatní herci mi ale přišli typově obsazeni velmi dobře, film má úchvatné kostýmy a díky barevnému filmu si je člověk více užije než v původní černobílé klasice, kde jsem barevnost právě z tohoto důvodu velmi postrádal. Celkově se za sebe nemohu trochu ubránit údivu, proč se vlastně Chabrol - můj velký oblíbenec, který v 60. letech natočil spoustu skvělých filmů se svou manželkou v hlavní roli - rozhodl na stará kolena - v 61 letech - zfilmovat tuto klasickou látku francouzské literatury, od jejíhož prvního vydání v té době už uplynulo 134 let - filmových adaptací Paní Bovaryové už v té době existovalo několik, a tato mi nepřijde ničím objevná. Znalce románu může potěšit bezbřehou věrností předloze, ale kvůli tomu film současně i dosti nudí, protože se ubírá k svému předem očekávanému závěru důvěrně známými cestami, kdy člověk předem ví každé slovo, které postavy v následujícím záběru pronesou, což je vlastně strašně nezáživné. Kdybych měl možnost film vidět v původním francouzském znění s titulky, možná by na mě zapůsobil víc - takto bohužel jen dosti průměrný dojem. (16.08.2019) (menej) (viac)