Psema

Irský veterán Neil Jordan (Interview s upírem) mile překvapil a natočil stylový thriller, ve kterém neskutečně řádí Isabelle Huppert jako psychicky vyšinutá maďarská matka, která ze všeho nejvíc touží po tom žít ve Francii a mít opravdovou kamarádku. Tu najde v Chloe Grace Moretz skrze nevybíravý stalking a následný únos, s kterým se film zvrhne do řádně campovité žánrové podívané, u níž není jasné, zda se publikum má smát, nebo ne. Huppert je každopádně naprosto parádní a s chytřejším scénářem, jenž by tolik nelpěl na stupiditě postav, by si možná měla šanci dojít pro nějaké ceny. Takto zůstává zábavná žánrovka, které byste se neměli bát dát šanci. [TIFF18]

Scenárista a režisér Shane Black se vrátil k sérii o vesmírném lovci a v kinech opět teče pořádný kotel krve. Bohužel je to ale jediné pozitivum, které lze na novém Predátorovi najít, neboť film zpětně dělá mistrovské dílo i z Antalových Predátorů, kteří alespoň působili jako ušlechtilá pocta originálu. Black se sice k Arnieho krvavé fašírce vrací skrze ústřední hudební motiv a značně pokleslou béčkovou atmosféru. Zápletka o spadlém predátorovi, kterého nahání větší predátor, přičemž se do všeho zamotá autistický chlapec a jeho táta voják s bandou totálních psychopatů, má nakročeno k titulu nejstupidnější zápletky roku a Black během filmu prokazatelně kašle na logiku a jakoukoli smysluplnou dějovou výstavbu. A nenechte se vysmát. Původní Predátor neměl vůbec špatný příběh. Novinka je oproti němu blackovsky cynická, má cool děcko, odehrává se o svátku (tentokrát Halloween) a dojde na oplzlý humor. Jenže dějově je to tragédie, která v závěru ani pořádně nevygraduje a je poznat, že se film několikrát přetáčel, když se řada motivů ani neuzavře. A závěr je už na hraně absurdní parodie se žhavou kandidaturou na Zlatou malinu. Mrzí mě to, těšil jsem se strašně moc.

Uuuf, tady se muselo hojně přepisovat. Jen horko těžko fungující mišmaš psychologie a magického realismu, kde se každou druhou scénou popírají pravidla nastavená tou první, přičemž příběh je v podstatě kraťounkou morální historkou roztaženou nekonečnem atmosférických akčních vsuvek, které jsou na pokraji čisté haluze. Creepy as f*ck a moc se těším až někdo scény s balónkem nakombinuje se scénami z To.

Film, který nese jméno člověka, o kterém toho ve výsledku řekne smutně, až plakátově málo. Na vše ostatní je tu pak vytříbenější a vrstevnatější Hořící keř. Navíc mám problém věřit Sedláčkovi přístup k tématu látky, když se otevřeně paktuje s prokremelským dobytkem.

McQuarrie je prostě jinde. Hezky nastavené zrcadlo všem těm CGI chujovinám od Marvelu, ve kterých se digitální obluda mlátí s digitálním hrdinů v digitální krajině. Fallout místo toho nabízí "real thrills and real fun" a výsledkem je kulervoucí napínák, který je výbornou sólovkou, famózním sequelem a v zásadě geniálním (potenciálním) zakončením série, od které ale logicky chceme ještě mnohem víc. Říká se, že v nejlepším by se mělo přestat, já říkám, kálet na to a rychle hrnout aspoň ještě jednu trilogii, dokud Cruiseovi drží kosti.

Výkladní skříň liberálů, která by byla fajn, kdyby to nebyl totální bordel bez hlavy a paty, který někdo ve střižně pravděpodobně totálně vykostil. Anebo to holt byla srágora už ve scénáři. Buď jak buď, blivajz na úrovni posledních filmů Netflixu.

Happy! je zábavnou kriminálkovou polízanicí, jež si zaslouží pochvalu především pro svou nápaditost a snahu ozvláštňovat tradiční kriminálkové propriety, kterými jsme po letech televizních vyšetřování jednoznačně unavení. Nejedná se o žádnou revoluční sérii, jíž byste po pár týdnech nedostali z hlavy. Oněch 8 dílů vás však přivrtá k obrazovce s vytřeštěným výrazem plným očekávání, co dalšího si tvůrčí tým lajsne příště vytasit. A že toho v tomhle detektivním pelmelu plném cynismu, černého humoru, bezprecedentního násilí a cákanců malinovky není málo. 7/10

Cobra Kai je vlastně docela depresivní podívanou plnou krize středního věku a pubertálních bolístek. Scenáristé si ovšem vždy dokáží ve správný čas najít cestu i humoru, jenž dá hrdinům i divákům naději v lepší zítřky svou nadsázkou a uvědomělým pomrkáváním na fanoušky originálu, kteří nikdy nezískají pocit, že jim tvůrčí tým šlape na milovanou hračku. Cobra Kai se naopak nebojí přiznat své kořeny, s lehkostí za nimi udělat nostalgickou tlustou čáru a sebevědomě vykročit k novým konfliktům a dějovým zápletkám, které se po vzoru hesla „udeř první, udeř tvrdě, bez slitování“ nebojí s postavami zacházet nečekaně i krutě, aniž by se zprotivily samotným postavám a jejich odkazu.

Romantika v jedničce nezajímala opravdu nikoho, takže by mě opravdu zajímaly mentální pochody scenáristů při vymýšlení zápletky pro dvojku. Hm... Dvojka je každopádně o trochu naboostovanější (a stejně bezdějový) sequel, ve kterým Leitch zase jednou ukazuje, že něco jako tempo je mu úplně cizí, přičemž zbytek je takový podivně křečovitý pokus o kombo akce a humoru, které v polovině případů dopadá těsně vedle terč. Jakože jasně, on Deadpool často není vtipný ani v komiksech, ale tam přece jen víc fungují vizuální legrácky, které drží pedál pevně na podlaze. Tady jede vše pořád na půl plynu a boření čtvrté stěny je na invenční úrovni žáků prvního stupně základky. Těm se to každopádně líbit bude, stejně jako těm vocasům, co měli v IMAXu pocit, že si za svejch 209 káblí mohou chlámat na celý kino a žvatlat o tom, jak chápou "hrozně sofistikovaný" narážky na Reynoldsovu kariéru.

Hmm...