Flooyden

Z historicko-společenského hlediska rozhodně nejsilnější díl Dekalogu. O jednom setkání se dá vyprávět tolika různými způsoby, ale jen Kieslowski dokáže tento jev pojmenovat a vtěsnat do krátkého televizního filmu...

Kieslowski svým Dekalogem od počátku mířil a emocionálně nejsilnějším prvním dílem si laťku nastavil velice vysoko. Skvělý kousek!

Povídkový film je asi nejtěžším filmovým útvarem, téměř vždy totiž zoufale bojuje s nevyrovnaností jednotlivých částí. Snímek Paříži, miluji Tě je složen z asi 16 krátkých příběhů, jejichž nevyrovnanost je skutečně velká. Nemá cenu rozebírat slabší místa, excelentními se mi jeví tyto povídky: setkání kluka z party "mistránků" s mladičkou arabskou holkou, příběh z metra od Coenů, povídka s bodnutým Afroameričanem, který chtěl zpět svou kytaru a pozvat holku na kafe, příběh mimů, "rozvod" v kavárně a samozřejmě Tykwerův famózní rychlofilm.

Tarkovského filmy mě fascinují už více než 6 let od mého prvního zhlédnutí Andreje Rubleva. Postupem času jsem viděl všechny jeho filmy, většinou několikrát a v různé kvalitě. S několika málo dalšími snímky jiných tvůrců (Bergman, Vláčil, Kurosawa, Fellini, Buňuel) je považuji za vrchol filmového umění. Ne nadarmo jej Ingmar Bergman označil za největšího mistra filmu. Skvělý dokument Chrise Markera toto všechno potvrzuje.

Silný, výborně vyprávěný příběh se díky dvěma nezapomenutelným snovým sekvencím pro mě proměnil v mistrovské dílo. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Romanopisec Milan Kundera ve svých výtečných esejích podává svůj výklad UMĚNÍ ROMÁNU. Do svého subjektivního, ale o to více uceleného konceptu postupně zařazuje mistrovsky napsané romány (Don Quijote, Jakub Fatalista, Muž bez vlastností, Švejk, Ferdydurke, Náměsíčníci, Proces, Odyseus, Sto roků samoty, Satanské verše,...), které svými částmi či celkovým významem přispěly k historickému vývoji románu. Všímá si jednotlivých mezníků, nových prvků i jejich postupného rozvíjení v románech pozdějších autorů. Stejně jako umění románu existuje i UMĚNÍ FILMU. Možná ještě více než Kunderova koncepce umění románu se jedná o velký počet SUBJEKTIVNĚ vnímaných konceptů umění filmu. Umění filmu, tak jak jej zatím vnímám já, ve zkratce začíná Chaplinovým Zlatým opojením (1925 - nejen náramné gagy, ale i halucinace a sny), pokračuje v Bergmanových Lesních jahodách (1957) a v některých filmech Federica Felliniho a Akira Kurosawy. Magický moment se odehrává ve druhé polovině šedesátých let, kdy nezávisle na sobě vzniká totální filmová poezie v Rusku (Tarkovského Andrej Rublev) a v tehdejším Československu (Vláčilova Marketa Lazarová). Po největším úspěchu filmového umění, za které považuji dechberoucí Zrcadlo (1975), se při vší úctě ke Kieslowskému, Zanussimu, Menzelovi a několika málo dalším kromě Allena nikdo jiný, kdo by mě naprosto ohromil, neobjevil. Včera se mi však ve své velikosti poprvé představil další předpokládaný mág Luis Buňuel. Jeho filmy jsem doposud považoval za výborné, nikoliv však za vynikající. Film ZAPOMENUTÍ (1950) mezi vynikající bezpochyby patří a Buňuel od včerejška patří i do mé subjektivní koncepce umění filmu...

Je to sice hlavně zfilmované divadlo, ale tak dobře napsané, že to snad ani zkazit nešlo. A Kazan nekazí...

1. "Čuřil mě zul." 2. "Ich habe gesagt!" 3. vlk a psaní; Víc hvězdiček jsem tam bohužel nenašel.

Skvělý nápad, kouzelné záběry, parádní dílčí kousky. Celek však spíše rozpačitý...

Bergman už natočil lepší filmy, vlastně skoro všechny jeho filmy jsou lepší než tahle fraška. Na druhou stranu i komedií mířil k celkem závažnému sdělení, které se mu dle mého názoru povedlo komunikovat: pokud je někdo muzikant, má hovořit pouze jeho hudba (proto cellistu za celý film nespatříme); a okolí (kritik a kritika určitě) jeví nejmenší zájem právě o hudbu samotnou. Bergman se tu potkává s Kunderovou Nesmrtelností a řadou dalších děl, které promlouvají o ambivalentním vztahu "umělec a dílo"... Na čisté 4* to sice není, ale když fraška, tak se vším všudy:-)

Skvělý film, něco mezi Před úsvitem a Stalkerem, možná více Stalkerem. Do obou mu malinko schází, přesto se podle mě jedná o neopakovatelnou událost; pro mě je to rozhodně nejlepší film, který jsem za poslední půlrok viděl...