dzej dzej

Dystopická šaráda po okraj naplněná již stokrát přežvýkaným obsahem… Klasická a legendární díla žánru jsou dostatečně známa, Aeon Flux vedle nich dokonale bledne. Charlie je moc pěkná, stavby i interiéry jsou místy nápadité, přesto si z tohoto filmu divák nezapamatuje prakticky vůbec nic…

(Granada, listopad 2009) Amenábarova Agora není jen dokonale propracovaným historickým velkofilmem jaký tu dlouho nebyl, ale především velkým příběhem konce klasické antické éry a nástupu dravého křesťanství. Personifikací těchto dějinných změn je matematička, filosofka a astronomka Hypatia z Alexandrie, která zastupuje staré tradice antické školy, novoplatonismu a aristotelského vědeckého odkazu. Alexandria kolem roku 400 n.l. je jedním z největších měst tehdejšího světa, ve kterém se prolínají doznívající egyptské náboženství, římská správa, židovství a nastupující křesťanství. A právě konflikt mezi starým a novým, mezi antikou a křesťanstvím, je hybnou silou celého filmu. Amenábar tu otevírá fascinující a naší civilizací zapomenuté téma, které relativizuje všeobecně přijímaný křesťanský pohled na tuto dobu: kresťanští vůdcové nejsolu prezentováni jako mučedníci, ale jako fanatici kteří se nezastaví před ničím a kteří jsou prvními šiřiteli evangelia mečem. Film otevírá diskuzi o zhoubnosti křesťanství pro filosofii, umění a vědu: obrovské znalosti antiky byly takřka na 1000 let zapomenuty a nahrazeny slepou dogmatikou, ženy byly téměř až do 20 století degradovány a potrestány za vyhnání z ráje a vývoj lidské civilizace se zastavil (teorie o oběhu planet, které rozpracovávala Hypatia, oprášili až Galilei a Kepler na konci 16. století). Agora je tak nejen nadprůměrným filmem, ale také důležitou relativizací dominantního křesťanského pohledu na dějiny. O tom, že pod sluncem se neděje nic nového, svědčí i zprávy, že film by na popud katolické církve neměl být uveden v Itálii

Jeden z nejobskurnějších projektů v historii českého filmu aneb český štáb natáčí na Borneu metafyzickou variaci na Ramba, ve které excelují místní herci jako bojovníci za svobodu Indonésie a Martin Růžek coby prohnilý buržoázní nizozemský plukovník.

Tomáš Holý se otáčí v hrobě aneb pro některé filmy je i odpad málo. Ukázka české malosti a trapnosti par excellence – křečovitost, stupidita a pléjada nováckých pseudocelebrit v zahnívajícím tuzemském rybíčku. A jak se vlastně krotí krokodýli? Z filmového veledíla ani songu Dana Nekonečného na to divák nepřijde… Nenápadně se přibližte ke krokodýlovi a pak mu strčte prst do prdele, aby se pořádně nasral – ještě že máme starý dobrý South Park.

Oblíbený film pozdního dětství se na nové podívání jeví úplně jinak – jako roztříštěný sled poslepovaných scén, které se zuby nehty snaží držet ústředního nosného nápadu.

Don Juan počátku třetího tisíciletí. Bezskrupulózní Alfie si jako sebevědomý „womanizer“ užívá přízeň žen - nebere ohledy, nepřeceňuje city, nemá žádné problémy. Vše, co podniká ospravedlňuje vlastní propracovanou hedonistickou filosofií. S tou se seznamujeme pomocí monologů jeho samotného. Celý film je vlastně jedním dlouhým Alfieho monologem, který je prokládaný dialogy s ostatními postavami. Režisér nepoužívá pouze obligátní vntiřní monolog, ale také přímé promluvy Alfieho do kamery, které vytváří nejen přímý (oční) kontakt s divákem, ale také efekt jakéhosi „vzdělávacího kurzu“ – Alfie nás svými příběhy a svými radami učí jak na to. S tím souvisí i jednoznačná orientace na hlavní postavu – Jude Law ani na minutu neopustí plátno a celý film je jeho hereckou exhibicí. Někdy od poloviny se bohužel snímek pomalu, ale jistě začíná proměňovat - z apoteózy děvkařství se stává prostou moralitou. Rytmus, atmosféra, Alfieho monology, herecký výkon – to vše se začíná zadrhávat a obalovat moralizujícím balastem, celý tento proces pak vrcholí závěrečným monologem.

Mann opět exceluje se svým režijním stylem, který důsledně kombinuje epické vyprávění s intimními scénami. Mistrovský je už úvodní desetiminutový prolog, kde je v kondenzované formě obsaženo Aliho dětství a kde jsou předestřeny palčivé černošské otázky. Boxerské zápasy ve filmu fungují jako rytmizační prvky příběhu, který se primárně zabývá Aliho kontroverzí a jeho černošsko - islámským sebeurčením. Malcolm X je tak daleko důležitější postavou než Joe Frazier... Jako řada jiných životopisných filmů, i Ali je narýsován podle křivky vzestupů a pádů, proher a come-backů. Will Smith neruší, Aliho chvástání a boxerská slam poetry jsou mu šity na míru... Za zmínku ještě stojí několik silných nočních scén, ve kterých je Mann opravdovým maestrem (viz Heat či Collateral).

Tohle že je ten Sacha Baron Cohen z oslnivého Borata? Ali G je tuctovým "rise and fall of the idiot" filmem plným nefungujícho humoru, rozpačitých hereckých výkonů a trapnosti. Zatímco v Boratovi dokázal Cohen vtisnkout svému hrdinovi dokonale propracovanou komickou (pseudo)identitu, jako Ali G se vytrapňuje chabými pokusy o nabodobení "shame on you niggaz" dikce a gestikulace. Jeho kreace jako by spíše patřily na vánoční besídku nějakého pomenšího gymnázia či do estrády TV Nova...

Vizuálně úchvatný film, jehož jednotlivé obrazy jsou inspirovány kompozicí výtvarného umění i divadla. Adaptace Stendhahlova textu je zasazena do chladné krajiny severního Španělska a vychází z klasického romantického příběhu milostného trojúhelníku (hodný lékař - žena jeho srdce - tajemný cizinec).

"Jiný" historický film, encyklopedie intrikaření, výrazná obrazová stránka a přesná Cate Blanchett. K tomu mrazivá parafráze na Kmotra (ano, dějiny se točí v kruzích) a ještě mrazivější závěrečná Alžbětina proměna, která je lehce čitelnou metaforou vízěztství velkých dějin nad osobní historií.