Schlierkamp

Československé scifi zabývající se cestování časem pomocí důmyslného stroje, později zabudovaného do automobilu, čímž nápadně připomíná pozdější kultovní americké scifi Návrat do budoucnosti. Mladá slečna Z. Adamovská se svým milým V. Dlouhým, jenž jako student fyzikálních věd podle návodu sestrojí onen stroj času, se pustí do odhalování tajemství záhadného zmizení jejího dědečka v roce 1946. Při cestě do minulosti se mladý pár potkává se svými příbuznými a okolí překvapuje svými znalostmi z budoucnosti. Členy rodiny postižené zmizením dědečka I. Mistríka, nadšeného fyzika, jenž stál u teoretického principu fungování stroje času, představovala Z. Hadrbolcová, M. Dvorská či L. Munzar. V dalších rolích se objevil V. Brodský, M. Riehs, J. Somr či M. Vašut. Navzdory zajímavému obsazení a dobrému nápadu však bohužel poutavost a logičnost příběhu a celková úroveň Rážova pokusu o socialistický Návrat do budoucnosti zdaleka nedosahuje kvalit již zmíněného Zemeckisova snímku a poměrně po právu byl v průběhu let zapomenut.

Český šestidílný seriál, jenž vypráví o událostech v malé šumavské obci Bučina, kde se v opuštěné lesní hájence našly dvě mrtvá těla a současně se v okolí objevují zvířata nakažená vzteklinou. Na místo činu je vyslán pražský virolog Pavel Rogl (K. Hádek), aby zastavil šíření nebezpečné nákazy a posoudil, zda nemá vzteklina souvislost s objevením mrtvol. Tým kriminalistů, jenž tvořil major Valenta v podání L. Nohy, dále nesymaptický F. Čapka a P. Beretová, vyšetřující další vraždy místy vypadá bezradně, ne nadarmo je Rogl se svou aktivní a cílevědomou povahou vždy o krok před nimi. V seriálu vystupuje řada zajímavých venkovských postav, nejzajímavěji na mě působili starosta M. Hanuš, jenž z dobrého srdce věnuje mladému vědci své Volvo, dále nepřátelský podivín Pudil se svými krvelačnými psími bestiemi, pomatený I. Bareš, jenž přežil onu osudnou noc v hájence, místní lékař J. Vlasák či agresivní čalouník Machar s nevysvětleným podílem na případu v podání v poslední době hojně obsazovaného S. Majera. Do výrazných ženských rolí byly obsazeny květinářka J. Matoušková coby Roglova milá a její sestra G. Heclová, pátrající v archivech po osudech postav zobrazených na nalezené fotce. Postupně vychází najevo, že nelítostné vraždění má spojitost se starou mstou za zabití rodičů Revolučními gardami při německém poválečném odsunu. Seriál Vzteklina, jenž v jistých ohledech (nejen kvůli hlavnímu vyšetřovateli) připomínal kultovní seriál Pustina, pokládám jednoznačně za nadprůměrný a poutavý, bohužel však stojí na stěží reálných základech a současně je překombinovaný s mnoha nezodpovězenými otázkami, jež vedly ke snížení hodnocení.

Československá televizní komedie odehrávající se v mezinárodním hotelu, kde se shodou náhod dostane značný finanční obnos, určený na ilegální peněžní machinace a výhodnou výměnu valut, do rukou tamějších uklízeček. Nezáživný a chabý příběh, jenž má s realitou pramálo společného, se točí kolem hospodaření těchto dam s penězi a snahou jejich pravých majitelů je získat zpět. Nezábavné a mdlé výkony nečekaně obdarovaných uklízeček J. Třebické a A. Ferencové zachraňovala jejich nejvýřečnější a nejvýraznější kolegyně J. Jirásková s netypickým oranžovým zbarvením kadeří. Jednu z nejzajímavějších postav, mladého nesmělého nočního uklízeče, představoval J. Langmajer, omylem považovaný za tajného policejního příslušníka, jehož záliba v entomologii a určování druhů brouků zcela jistě souvisí s podivuhodným názvem tohoto nepovedeného Olmerova snímku. Své komediální kvality zde potvrdil také O. Vlach, podílející se na plánované finanční transakci. Bohužel se zdá, jakoby se režisér V. Olmer, jenž v 80. letech proslul velmi zdařilými psychologickými dramaty, s nastupujícími společenskými a politickými změnami přeorientoval na jiný typ diváka a nadobro tak ztratil své dobré jméno, což tento hodinový zapomenutý pokus o komedii jasně potvrzuje.

Československá televizní pohádka podle předlohy J.Lady zpracovaná jako variace na známý příběh o Popelce. V hlavní roli umouněného mladíka plnícího funkci čeledína, neustále okřikovaného nevlastní matkou, ztvárnil K. Greif. V této gendrově prohozené pohádce, jehož příběh je jinak v podstatě totožný s Vorlíčkovým pohádkovým vánočním megahitem, však najde štěstí i tento věčně ukoptěný chasník zanedbaného zevnějšku, neboť obrovský střevíc, jenž zanechal na zámeckých bálech, kde okouzlil princeznu, byl schopen obout pouze on. Vedle nevýrazného Greifa a o něco více zajímavější princezny S. Vrbické s přehledem nejvíce zaujala ona nepřející macecha M. Dvorská. Královský pár tvořili skuteční manželé P. Kostka a C. Mayerová, S. Beneš se představil v roli mazaného královského komořího a Popelákova zasmušilého otce ztvárnil J. Zahajský. Mizernými hereckými výkony se prezentovali Popelákovi nevlastní bratři, darmošlapové Karel a Bronislav, avšak skutečně nejhorší pohádkový zážitek spatřuji v katastrofálním zpěvu K. Greifa. Přesto bych výtvor V. Janečkové úplně nezatracoval, možná právě díky podivné titulní postavě a nehereckému a přeslazenému Greifovi dostal tento televizní počin jiný, více komediální rozměr.

Československý životopisný film o doktoru Janu Janském (1873-1921), objeviteli čtyř základních krevních skupin. Janský pracoval na pražské psychiatrické klinice profesora Kuffnera (Z. Štěpánek) a snažil se objevit souvislost mezi shlukováním krve a duševními poruchami svých pacientů. Hledaná spojitost se nepotvrdila, avšak na přednášce před členy Spolku českých lékařů v roce 1905 prokázal, že lidskou krev jakéhokoli člověka lze podle určitých vlastností krvinek rozdělit do čtyř skupin. Tato vědecká novinka nalezla v lékařství velké uplatnění a způsobila především závratný pokles úmrtnosti při transfuzích. V roli českého vědce, propagátora dárcovství krve, jehož objev nebyl odborníky přijat okamžitě a jehož jméno se proslavilo až později, se objevil výborný V. Ráž. Kromě něj se v historickém snímku M. Friče představilo mnoho dnešních hereckých legend, v té době mladých začínajících herců. Kromě výrazného S. Beneše a Janského vědeckého asistenta v ústavu V. Brodského mohu vzpomenout v menších rolích na R. Hrušínského, M. Kopeckého, R. Lukavského, R. Deyla, L. Lipského či J. Kemra. Snímek Tajemství krve se dostatečně věrně a poutavě věnuje Janského vědecké činnosti a způsobu, jakým došlo k onomu přelomovému zjištění a také jeho těžkostmi v konzervativní společnosti počátku 20. století při obhajobě svého objevu. Na Fričově snímku neshledávám žádné slabiny, naopak legendární režisér prokázal své mimořádné filmařské nadání i to, že i v první polovině 50. let se výjimečně daly natočit historicky věrné a ideologicky neupravené filmy.

Československé televizní scifi, jež se odehrává v pražské kavárně plné hostů různých profesí a charakterů zrovna v okamžiku, kdy planetu Zemi obsadili návštěvníci z cizí galaxie. Tato nečekaná návštěva, jejíž uskutečnění se vyděšeným obyvatelům dalo najevo prostřednictvím televizního vysílání a jejímž údajným důvodem bylo zakonzervovat dění na naší planetě pro mimozemské studijní účely, nápadně připomíná okupaci Sovětským svazem, jež následovala o dva roky později. Především díky tomu a celkovému alegorickému vyznění snímku A. Moskalyka byl tento film na léta uložen do trezoru. V nečekané přelomové situaci se odhaluje pravé chování hostů kavárny, přičemž nejvýrazněji se projevoval ukřičený doktor filozofie V. Šmeral a hulvátský agresivní instalatér se sklonem k alkoholismu a antisemitismu J. Cmíral. Významnou roli nešťastné servírky s depresemi v tomto snímku dostala J. Dítětová a pragmatického vedoucího kavárny starajícího se o nerušený chod podniku ztvárnil F. Krůta. Z dalších návštěvníků kavárny mě zaujal matematik M. Růžek hrající s hlasitým filozofem šachy, zamlklý malíř V. Ráž a jeho velmi půvabná přítelkyně židovského původu J. Gýrová. Velmi zajímavé byly různorodé dotazy pro nepozvané hosty od různých osob z rozličných států světa, jež byly taktéž pronášeny přes televizní obrazovku. Slabinu v jinak výborném scénáři J. Smetanové spatřuji v závěru, který vyzněl poněkud do ztracena, řešení situace se neobjevilo, pouze dalo průchod negativním emocím opilého instalatéra. Za originální námět, jež poukázal na změnu psychologie osob v nečekané a krizové situaci a pozoruhodnou předzvěst nelehkých časů, jež měly skutečně přijít, si však dle mého názoru Moskalykovo nepříliš známé dílo zaslouží nadprůměrné hodnocení.

Československá televizní pohádka o královské rodině, jež na první pohled vypadá spokojeně, ale nad níž se ve skutečnosti vznáší skrytá kletba. Princ Bernard (L. Vaculík) a ryšavá princezna Noemi (K. Urbancová) najdou ve staré zřícenině malé dítě, jež roste a stárne závratnou rychlostí. Ještě tentýž den z dítěte vyroste dospělá žena zvaná Berenika, do níž se Bernard ihned zamiluje. Brzy vyjde najevo kletba, již učinil před lety poražený rival v boji o královnino srdce. Zlý čaroděj Arx v podání démonického B. Rösnera, neustále usilující o královninu přízeň, předpověděl, že až se jedno z královniných dětí ožení či vdá, druhé o svatební noci zemře. Ve správně ponuré a tajemné pohádce paní S. Simonové samozřejmě dopadne vše dle předpokladů a Arxova síla i kletba je prolomena. V roli krásné a milé Bereniky se objevila M. Pleštilová a neméně půvabná J. Preissová si zahrála roli královny. Menší roli staré chůvy Magdaleny ztvárnila J. Adamová. I přes zjevné nelogičnosti v původu titulní postavy, jež se měla dožít pouhých tří dnů, pokud se do ní někdo nezamiluje, se mi, zejména díky panu Rösnerovi, Berenika jeví jako jeden ze zdařilejších kusů paní Simonové, jež v této pohádce opět neopomněla uplatnit svůj oblíbený ženský chorál a snovou tajemnou atmosféru zahalenou v mlžném oparu.

Americký životopisný film o nejslavnějším americkém šachistovi všech dob Robertu ´Bobbymu´ Fischerovi (1943-2008), jenž se jako zázračné dítě stal v 15 letech nejmladším účastníkem kandidátského turnaje o mistra světa. V roli geniálního, ale problémového šachového velmistra a jediného a zatím posledního amerického mistra světa v šachu v letech 1972-1975 ztvárnil T. Maguire. Snímek se pochopitelně nejvíce věnuje jeho nejslavnějšímu turnaji v Reykjavíku v roce 1972, kdy vyzval k boji o titul nejlepšího šachisty úřadujícího mistra světa B. Spasského. Navzdory jeho šachové genialitě se u Fischera už začala viditelně projevovat psychická porucha v podobě silné paranoidních stavů a turnaj byl dokončen pouze díky Spasského benevolenci a touze nevyhrát kontumačně. Tento šachový turnaj samozřejmě znamenal ve vyhrocené době studené války mnoho pro obě velmoci i v politickém zákulisí a současně velmi přispěl k popularizaci a investicím do šachů. Po vítězství se Fischer stáhl z nejvyšších šachových kruhů a veřejnosti, k obhajobě titulu mistra světa v roce 1975 s A. Karpovem po odmítnutí jeho nesmyslných požadavků pořadatelem už nenastoupil. Film E. Zwicka ukazuje Fischera, hráče s mimořádným talentem, geniální pamětí a touhou vyhrávat, na druhé straně muže s povýšeným chováním a podivnými manýry. Věřím, že se nejednomu divákovi jevil u šachovnice klidný a noblesní sovětský velmistr Spasskyj (L. Scheiber) jako ten sympatičtější. Jako šachový fanoušek a bývalý neúspěšný hráč jsem velmi rád za tento i pro nešachisty poutavý film, jehož zpracování se mi velmi líbilo.

Československá televizní pohádka podle námětu K. Čapka. Dobrotivý strážník Trutina (Z. Řehoř) najde na své obvyklé obchůzce po Praze obrovské vejce, jež donese na policejní stanici, kde se z něho za krátký čas vylíhne sedmihlavá saň. Překvapení kolegové (J. Moučka, S. Fišer a P. Štěpánek) se i s Trutinou začnou o dráčka starat jako o malé dítě, dokud jim jejich otcovské pudy rázně nezatrhne hlavní strážmistr Pour v podání R. Hrušínského. Navzdory ztrátě pracovní pozice i hrozbě výpovědi z podnájmu se dobrák Trutina rozhodl pečovat o roztomilou saň, podobnou sedmihlavému psu a nazvanou Amina, sám v domácích podmínkách. Nikdo nedokázal projevit tak dojemnou starostlivost o blízkou osobu či o, jako v tomto případě, tvora, jako pan Řehoř. Když se díky obětavé péči dráček proměnil na zakletou princeznu, strážník se polekal a poté se dámy slušně a nesměl zeptal, jestli se nemůže proměnit zpět. V tomto krátkém příběhu se sice objevují nadpřirozené postavy, pohádkou bych ho však nenazval, neboť nekončí klasickým pohádkovým happyendem. Kromě čapkovského ukončení mě překvapily jména strážmistrů, jež sice v přímo nezazněla, ale objevily se v závěrečných titulcích, a byly též ražení ryze čapkovského. Bohužel příběh samotný mě příliš nezaujal, nebýt vynikajícího obsazení, nevím, kam bych s hodnocením klesl. I tak mám dojem, že se Velká policejní pohádka od paní S. Simonové dívá na průměr poněkud zespoda.

Americký horor, v němž pomatení Satanovi vyznavači, jež proniknou do domu mladého páru a napadnou ho, probudí svým působením v dětské panence zlého démona toužící po lidské duši. Horor bohužel neoplývá zrovna originálními prvky, pokud divák překoná slibně vypadající začátek, zjistí, že snímek se věnuje stále stejnému a mnohokrát ohranému tématu a nemělo by ho nic zásadně překvapit. Představitele hlavních postav manželů Formových, zaneprázdněného lékaře W. Hortona a matku s novorozenětem A. Wallis hodnotím jako herecky nevýrazné, stejně tak jako příběh a vyznění snímku J. R. Leonettiho, jenž se dříve proslavil jako kameraman. Nutno podotknout, že oba rodiče měli, co se týká výzdoby dětského pokoje, poněkud úchylný vkus, navíc ona zlobivá panenka, v níž byl probuzen zlý démon, byla naprosto odpudivého, svým šklebem nic dobrého nevěštícího a pro batole naprosto nevhodného zevnějšku. Jako mírné plus pro Annabelle vnímám otevřenou možnost chápání díla, že vše zlé, nečisté a temné, co se v příběhu odehrálo, bylo pouze dílem představivosti nervově přepnuté matky trpící poporodními psychickými problémy. Ač se nepokládám za odborníka či fanouška hororových filmů, seznávám, že stejně jako mnoho dalších diváků ani mě hororový hit roku 2014 nepřesvědčil.