Schlierkamp

Československý historický film odehrávající se v 60. letech 19. století popisující milostné vzplanutí mezi novinářem a začínajícím básníkem Janem Nerudou a o čtyři roky starší spisovatelkou Karolínou Světlou. Jednoho z nejznámějších českých básníků ztvárnil J. Bartoška a vdanou paničku, jejíž láska k manželovi P. Mužákovi ochabla po smrti jejich dítěte, si zahrála B. Turzonovová. Romantický snímek O. Vávry se věnuje především tajným mileneckým schůzkám a jejich vzrušeným dialogům, literární činnost obou hlavních postav je odsunuta do pozadí. Neruda zde byl zobrazen jako mladý vznětlivý novinář, oddaný vlastenec a zadlužený básník s poněkud naivním vnímáním světa, zatímco paní Mužáková se pohybovala v poněkud jiné společnosti, zvyklá na služebnictvo, přepychové bydlení a nadstandartní životní styl. Právě různorodost jejich životních poměrů byla hlavní příčinou ztroskotání jejich mileneckého vztahu a nenaplnění jejich lásky. Z hereckého hlediska oceňuji živelný a emotivní výkon pana Bartošky, zatímco B. Turzonovová mě nepřekvapila a předvedla svůj mdlý, nezáživný a bezkrevný standart, s nímž si vystačila ve všech jejích filmech. Bohužel historické události této doby, kdy si Čechové stále více uvědomovali svoji nesvobodu a požadovali po vládě ve Vídni více práv, byly na začátku filmu pouze naznačeny, poté se snímek zcela zaměřuje na vztah již zmíněných intelektuálů, který z mého pohledu není ani příliš dramatický, ani zajímavý natolik, aby udržel divákovu pozornost po celou délku filmu. V závěru snímku vztah mladého básníka a vdané paničky vychází najevo a je díky zásahu manžela navždy ukončen. Dobrosrdečného pana Mužáka ztvárnil J. Pleskot a v dalších rolích se objevil J. Adamíra, jehož jsem původně mylně pokládal za manžela paní Světlé a jeho skutečná totožnost tedy nebyla pochopena, M. Masopust jako konzervativně smýšlející vlastenec, O. Vízner coby Nerudův kamarád J. Arbes a několik ženských postav, které byly neznámé a nedůležité. Tento Vávrův historický romantický film neshledávám tolik zajímavý jako jiné režisérova díla a nemohu hodnotit jinak než podprůměrně.

Český povídkový film podle stejnojmenné knihy K. Pecky, jež se tematicky podobá tragikomickým Nerudovým Povídkám malostranským, avšak jednotlivé příběhy se odehrávají za normalizace. Film se skládá ze tří povídek od tří různých režisérů (Z. Gawlik, J. Pecha, J. Polišenský). V první povídce nazvané Buldoček se seznamujeme s hlavními aktéry, jež se scházejí v hospodě U černého vola. Ústředním momentem je konflikt, který vypukne mezi nezaměstnaný architektem Žoržem (K. Heřmánek), kterého živí jeho žena, jež emigrovala do USA a prostoduchým Z. Duškem. Duškovo fyzické napadení rezignovaného architekta a jeho následné vyloučení od stolu štamgastů je vykoupeno ochotou starat se o opuštěného psa, jenž se jednou nečekaně objevil v hospodě. Druhá, zřejmě nejzdařilejší povídka s názvem Poslední štěstí pana Žorže vypráví o návštěvě Heřmánkovy ženy J. Švandové a o ochotě příslušných úřadů poslat do za ní do Ameriky. Bezstarostný a bezpracný životní styl točící se kolem alkoholu, zahálky a žen však architektovi vyhovuje a odcestovat za svou ženou přes oceán odmítá. V okamžiku, kdy selže jeho pokus obstarat si u kamarádky psychiatričky fiktivní duševní chorobu, propadá zoufalství a jeho životní cesta končí tragicky. V závěrečné povídce jsou vybraní jedinci, umělci a intelektuálové chodící do oné stylové hospody, pozváni na zahradní slavnost s vernisáží kreseb k zámožnému a elegantnímu I. Rackovi. Trojice pozvaných hostů A. Goldflam, P. Nárožný a J. Kemr v jedné ze svých posledních rolí se setkává před svým odchodem s mladým drzounem V. Dlouhým, jehož neuctivé chování je korunováno noční roztržkou. Mladý nevychovaný holomek, z něhož se později vyklube tajný agent, je zde dáván do protikladu se starší, důstojnou generací těchto tří pánů. Jednotlivé povídky obsahují i mnohé minipříběhy z tohoto prostředí, jež bylo zachyceno velmi zajímavým a poutavým způsobem. V malé roli se objevil i autor předlohy K. Pecka, jenž hrál sám sebe a jeho obsazení vnímám jako milou poctu člověku, jehož život byl ukázkovým příkladem komunistické zvůle, neboť svá nejlepší léta strávil ve vězení nebo odloučením ze společnosti během normalizace. Kromě výše jmenovaných herců se u stolu štamgastů se scházela společnost ve složení V. Postránecký, R. Hrušínský ml. L. Kostelka či J. Synková. Dále se v tomto povídkovém filmu objevil P. Nový jako hospodský Marcel nebo M. Kuklová, jež po noci plné vášně představovala právě poslední štěstí nebohého pana Žorže. Díky velmi příjemné atmosféře a hereckému obsazení neváhám a hodnotím tento počin nadprůměrně.

Československá televizní komedie podle scénáře E. Polákové o mladém muži Karlu Smrčkovi (J. Kanyza), který žije po rozvodu se svými rodiči. Přehnaná starostlivost ze strany jeho hysterické matky S. Budínové zřejmě zapříčinila krach jeho manželství, což bylo ve snímku pouze zmíněno, a současně donutila seznámit se s neznámou dívkou Janou Mrázkovou v baru (E. Jakoubková). Karel využil příležitosti a poněkud neomaleně bez předchozího oznámení odcestoval za Janou do horského hotelu do Krkonoš, kde trávila Vánoční svátky se svou rodinou a přáteli. Tam byl omylem považován za Janiného přítele, sobeckého doktora Edu, se kterým se minulý večer nepohodla. Záměna totožnosti a nečekaný příjezd Karlových rodičů způsobily množství nedorozumění a komických situací, které pochopitelně vyústilo k milostnému vzplanutí mezi J. Kanyzou a E. Jakoubkovou, kterému už nebránili žádné překážky a které především potěšilo jejich rodiče. V rolích rodičů Mrázkových, kteří se nemohli dočkat, až spatří nápadníka své dcery, se objevil otec Z. Řehoř a matka D. Medřická a manželský pár Smrčkových tvořil už zmíněná S. Budínová a klidný V. Brodský. V roli sebestředného internisty Edy, který nakonec do hotelu také dorazil, se ukázal elegantní J. Přeučil. Postavu vrchního ve vinárně, kde se poprvé Karel a Jana potkali, ztvárnil J. Lír a do role hotelového číšníka byl k mému překvapení obsazen známý komik J. Wimmer. Repliku, která je obsažena v názvu této krátké televizní komedie od M. Valové, pronesl J. Přeučil v okamžiku, kdy viděl, že Janiny sympatie se přesunuly od jeho osoby k J. Kanyzovi. Příběh této jednoduché komedie se zdá být poněkud předvídatelný, avšak nápaditost, velmi zajímavé herecké obsazení a v neposlední řadě i zábavnost způsobily, že mohu toto dílo zařadit s klidným srdcem do lepšího průměru.

Německý pětidílný dokumentární seriál zabývající se zobrazováním výjimečných a zajímavých míst v Ruské federaci. Jak z názvu dokumentárního cyklu vyplývá, veškeré záběry na divukrásnou opuštěnou ruskou krajinu jsou natáčeny z ptačí perspektivy zřejmě pomocí dronu a jsou doprovázeny jednoduchým a nenáročným komentářem. Dechberoucí záběry na liduprázdné oblasti největší země světa jsou často doplněny povídáním o neobvyklých zvířatech, které v těchto lokalitách žijí. Jednotlivé přibližně pětačtyřicetiminutové díly jsou rozděleny podle významných částí Ruska a divák může postupně sledovat evropskou část s městy jako Moskva či Petrohrad, dále jižní kavkazskou oblast, poté sibiřskou část s důrazem na jezero Bajkal a obří povrchové doly u města Mirnyj. Cyklus vrcholí zobrazováním nepřístupných arktických oblastí a úchvatné přírody na Kamčatském poloostrově a Tichomořského pobřeží na Dálném východě. Osobně mě nejvíce zaujaly záběry z poloostrova Jamal, průmyslového Norilsku či neuvěřitelně odlehlého přístavu Tiksi poblíž obrovské delty řeky Leny na pobřeží Moře Laptěvů. Unikátní byly též záběry na Ob v Novosibirsku, největším ruského města za Uralem nebo pohled na zcela dislokované téměř stotisícové město Magadan. Ku prospěchu projektu jsou politika, historie či společnost zcela opomenuty, neboť tento nákladný dokument klade důraz především na vizuální stránku nedotčené krajiny, jejíž pohádková barevnost byla tvůrci upravena. V dílu o arktických oblastech byly použity záběry na plavbu ledoborců, které si prorážely cestu v okrajových mořích Severního ledového oceánu. Jako fanoušek geografie a obdivovatel ruských zeměpisných rekordů hlavně co se vodstva týče, jsem byl tímto dokumentem okouzlen, neboť záběry z některých oblastí byly vskutku úchvatné. Dovedu si však představit doplnění cyklu ještě o jiné, neméně zajímavé části Ruska, například mys Děžněv, jezero Chanka a nejjižnější cíp Přímořského kraje, největší ruský ostrov Sachalin či Tajmyrský polostrov s mysem Čeljuskin, nejsevernějším bodem pevninské části Eurasie a mnohé jiné by též stály za nafilmování. Co se týká množství informací, které byly divákovi poskytnuty, vidím veliké rezervy, ale chápu, že záměr tvůrců dokumentu nebyl zahltit diváka geografickými údaji o Ruské federaci, ale spíše snažit se zprostředkovat nenáročným způsobem nesmírnou rozlehlost Ruska a ukázat ojedinělou rozmanitost a krásu ruské přírody.

Československý televizní film natočený podle povídky H. Proškové odehrávající se v létě 1946 na starobylém hradě, kam přijela skupina studentů filozofické fakulty na brigádu. Studenti si pro zpestření pobytu na hradě a také znervóznění správce hradu pana Leníčka (B. Navrátil) vymyslí fiktivní postavu, která se se sípavým dechem pohybuje po hradě. Záhy však začnou studenti své legrácky litovat, neboť Eriku (I. Vávrová), jednu ze studentek, začne skutečně sledovat a ohrožovat neznámá osoba. Díky této tajemné hrozbě je rázem atmosféra na hradě zcela odlišná než na začátku a mění se i chování jednotlivých studentů, obzvláště poté, co dojde k nevysvětlitelnému zmizení Eriky z hradebních prostor. V závěru dojde k pozoruhodnému, překvapivému, ale logickému rozuzlení, jež má co dělat s Eričinou smutnou minulostí a nepěknými zážitky během právě skončeného světového konfliktu. V rolích studentů se objevili mladí herci, jež ve většině v současnosti patří k uznávaným hereckým umělcům - J. Langmajer, M. Táborský, M. Suchánek, M. Bočanová či méně známý M. Mejzlík, jenž se však lstí nejvíce zasloužil o objasnění totožnosti záhadného hradního přízraku. Dále jsme mohli sledovat M. Vávru jako hrubiánského řidiče, nájemníky části hradních prostor V. Jandáka s manželkou J. Švandovou. Hodinový televizní film Přízrak režiséra D. Kleina mě zaujal především v dramatickém závěru, ale i v ostatních částech snímku lze cítit mysteriózní hororovou náladu. U hodnocení tohoto snímku, jenž naznačuje přesah a nečekané důsledky válečných událostí do životů osob po válce, si nejsem zcela jist, nejraději bych udělil tři a půl hvězdy, ale vzhledem k tomu, že je to nemožné, hodnotím nakonec pouze průměrně, neboť mám dojem, že do nadprůměru přece jen něco schází.

Československý film volně natočený podle románové předlohy L. Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Zvrácený příběh o zoufalství a šílenství bohatého německého aristokrata je situován do současnosti, přičemž do hlavní role zhýralého Helmutha Sternenhocha byl poněkud překvapivě obsazen neherec, zpěvák a baskytarista V. Čok. Jeho manželku Helgu, strůjce veškerého jeho neštěstí, ztvárnila obdivuhodným způsobem I. Chýlková, jež se nebála fyzického odhalování ani četných milostných scén. Nutno poznamenat, že mnohé dialogy se věrně drží Klímovy předlohy, avšak stěžejní část románu, a sice postupné propadání nebohého knížete do zoufalství a beznaděje, bylo velmi zkráceno a zdaleka nevyniklo tak jako v knize. Současně jsem nebyl úplně spokojen s obsazením V. Čoka do hlavní role, neboť zatímco se románový kníže před vraždou své ženy choval důstojně a jeho šílenství propuklo až po vraždě své ženy díky jejímu děsivému zjevování, filmový kníže se choval bláznivě a potrhle už od počátku filmu. Čokova chvíle přišla v okamžiku, kdy měl zahrát knížete postiženého šílenstvím z důvodu nesmírného psychického vypětí spojeným s černým svědomím zatíženým vraždou, což se mu podařilo velmi dobře a zřejmě i z tohoto důvodu byl do hlavní role obsazen právě on. Ve vedlejších rolích se v tomto dekadentním filmu J. Němce objevil B. Polívka jako Helžin bezejmenný milenec a uchvatitel jejích citů, k nepoznání namaskovaný J. Abrhám jako lékař, hrubiánský otec Helgy P. Landovský a zbytečný J. Bartoška coby správce knížecího majetku. Klímovy náročné filozofické úvahy, jimiž je kniha protkána, se ve filmu neobjevují vůbec, což je kromě hudební složky od J. Hammera, jedna z mála pozitivních věcí. Domnívám se, že Klímův román by si zasloužil zajímavější zpracování, jež by se více zabývalo jeho psychikou a myšlenkovými pochody, které byly v tomto případě velmi zjednodušeny. Celý film je dosti ovlivněn dobou natáčení v divokých 90. letech a rovněž přenesení příběhu, který se původně odehrává krátce před první světovou válkou v Německu, do moderní doby filmu dost uškodilo, obzvlášť je-li natočen zřejmě záměrně kýčovitým stylem. Též nepochopitelné přenesení knížecího zámku do žižkovské televizní věže pokládám za hloupé. Oceňuji, že si autor dal tu práci a přenesl nejznámější Klímův román na filmové plátno, což jistě nebylo nejen díky autorově neobvyklému literárnímu vyjadřování i deníkovému způsobu psaní snadné, ale celkově s výsledkem spokojen nejsem, neboť dílo postrádá knižní atmosféru nejistoty, jak to skutečně bylo se smrtí Helgy-Daemony a psychické proměny hlavní postavy, jež by měly představovat hlavní část snímku. Nepochopím, jak může být tento nepovedený snímek označen jako komedie.

Český film vyprávějící o rozsáhlé korupční aféře, která se odehrála na Ostravsku v období první republiky. Hlavním hrdinou tohoto snímku je výstřední právník Karel Zajíček, který je zaměstnán jako centrální ředitel u zámožného aristokrata (R. Brzobohatý) a současně majitele dolů v Karviné. Otylý Zajíček v podání vycpaného V. Postráneckého se vyznačuje nekompromisním stylem v právních a ekonomických otázkách a především neskrývanou náklonností ke slabšímu pohlaví, které nejčastěji obdivuje v nočních klubech. Jak se však ukáže v kritickém okamžiku, jeho neustálé flirtování, laškování a slova obdivu k ženám pouze zakrývají neschopnost sexuálního aktu. Zajíček vědomě založí u banky nový účet nazvaný Konto separato, kam si bokem ukládá finance čerpané z majetku továrníka R. Brzobohatého. V okamžiku, kdy jsou jeho finanční machinace odhaleny, uprchne do zahraničí, odkud se však za nejasných okolností vrátí, aby stanul před soudem s úmyslem očistit své jméno. Během soudního přelíčení je svými komplici zrazen, své vlastní argumenty k obhajobě se ukázaly jako nedostačující a následně byl odsouzen za zpronevěru. Musím podotknout, že film D. Kleina na mě působil dosti nezáživně, nebylo jednoduché se zorientovat ve vedlejších postavách a Zajíčkových finančních záměrech. Ve vedlejších rolích se objevila M. Hrubešová jako sekretářka Zajíčkova přítele Sojky (V. Preiss), která svým nezaměnitelným způsobem trochu zpříjemnila divákovi jinak nudný filmový zážitek, avšak potvrdilo se, že o jakýchkoli hereckých kvalitách v případě této krasavice nemůže být řeči. Dále si ve snímku, nesmyslně označeném jako komedie, zahrál J. Hartl jako ředitel banky, F. Němec coby policejní rada, F. Čapka jako policejní komisař a podvodník V. Jandák. Stylizací i příběhem o obohacování jedinců za hranou zákona se tento snímek do značné míry podobá staršímu dílu D. Kleina Andělské oči, avšak Konto separato shledávám nepoměrně komplikovanější a mnohem nudnější. Jediné, co se aspoň trochu podařilo, byla hudba od P. Hapky skvěle navozující bezstarostnou atmosféru první republiky. Bohužel musím konstatovat, že ani půvaby M. Hrubešové a žoviálnost V. Postráneckého nezachránily tento snímek od mizerného hodnocení, jež přesně odpovídá chuti tento film dokoukat, což se s velkým úsilím nakonec podařilo.

Československá krátká televizní komedie podle scénáře V. Nesrsty, jež se zaměřuje na vztahy mezi dvojicí manželských párů bydlících nad sebou v jednom panelovém domě. Soužití a rozdělení domácích prací je u obou párů diametrálně odlišného charakteru, neboť zatímco Marie (I. Janžurová) má na starosti veškeré hospodaření v domácnosti a její manžel Tonda (V. Menšík) se zabývá především sledování televizoru a četbou novin, u manželů bydlících o patro výš je tomu jinak. Honza v podání J. Hrzána stará s nadšením o domácnost a jeho žena Eva (D. Veškrnová), která nemá co na práci, nese jeho uklízení a vaření s nelibostí, neboť má dojem, že takto se správný chlap nechová. Je pozoruhodné, že mezi oběma manželskými páry byl neobvyklý věkový rozdíl, mezi Menšíkem a Janžurovou 14 let a mezi Hrzánem a Veškrnovou dokonce 15 let. Tento film neobsahuje mnoho komických prvků, proto bych ho za komedii nepovažoval, spíše bych vyzdvihl jeho poslání, jež spočívá v tom, že pro každý pár je nejlepší přirozené rozdělení domácích prací a zodpovědnosti v domácnosti tak, aby odpovídalo schopnostem a možnostem jednotlivých členů a žádný z nich nebyl přetížen. Nutno poznamenat, že postava Evy ztvárněná D. Veškrnovou byla poněkud mdlého ducha a docela mě srala, neboť nejprve z nepochopitelných důvodů podrazila nohy svému pracovitému manželovi nesoucímu talíř s občerstvením a způsobila mu tak zlomeninu horní končetiny, poté díky své lehkovážnosti vytopila byt Menšíka s Janžurkou a nakonec si během vaření hloupě spletla kmín se semínky fenyklu. V závěru ji správně paní Janžurová upřímně řekla, co si myslí o jejím chování a názorech. Co se týká výkonu mistra Menšíka, přiznám se, že jeho role a výkony v komediálně laděných filmech v 80. letech na mě působí rozpačitě, nevtipně a křečovitě. Pochopitelně před jeho výkony v rozličných dramatech na konci jeho herecké kariéry se s úctou skláním. Celkově hodnotím tuto nevtipnou komedii I. Nováka zobrazující obvyklé problémy v soužití dvou jedinců podprůměrně.

Československý televizní historický film odehrávající se kolem roku 1021, kdy statečný moravský kníže Břetislav (1005-1055), syn českého knížete Oldřicha, unesl za pomoci svých mužů z Schweinfurtského (Svinibrodského) kláštera svou vyvolenou Jitku, dceru bavorského velmože. Statečný a usměvavý Břetislav (B. Slováček) toužil pojmout za manželku ženu krásnou, ale především urozenou, aby tak mohl zakrýt svůj nemanželský původ a obnovit důvěru ve slavný rod Přemyslovců, neboť vyšlo najevo, že Břetislavova matka Božena nebyla právoplatnou manželkou jeho otce a ani nebyla urozeného původu. Mladou Jitku, jejíž bratr byl Ota Bílý, markrabí ze Schweinfurtu, si zahrála E. Balzerová, tehdy ještě Havránková, a nutno podotknout, že herečce to především díky neobvyklým dlouhým vlasům sepnutým těžkou kovovou korunkou moc slušelo. Břetislavova vyvolená se zpočátku chovala k mladému moravskému knížeti zpupně a přezíravě, chtěla utéct a svého únosce předat katovi. V dramatické situaci, kdy Břetislava a Jitku dohnali svinibrodští vojáci a dvojici se podařilo zachránit pouze lstí, se sblížili, uprostřed nekonečných hvozdů byli oddáni a v budoucnu Jitka povila Břetislavovi pět synů. Příběh z pera geniálního O. Daňka se se skutečnou legendou poněkud rozchází, zejména v tom, že údajně byl únos z kláštera domluven předem, filmová varianta však se mi líbí více. V dalších rolích tohoto poutavého historické dramatu se objevil B. Záhorský jako mohučský arcibiskup a Z. Řehoř jako osamělý mnich žijící na opuštěném místě v lese. Jednoduchý příběh, který se většinu času věnuje seznamování dvou mladých lidí, díky jejichž lásce mohla skomírající dynastie Přemyslovců opět ukázat svou sílu, natočil režisér J. Bělka, který má na kontě několik podobně zajímavých historických filmů a vzhledem k tomu, že mám takové filmy v oblibě, nic mi nebrání po dlouhé době snímek ohodnotit jednoznačně nadprůměrně.

Československá hudební komedie odehrávající se v dívčí třídě na druhém stupni gymnázia. Místo starého učitele matematiky nastupuje mladý J. Menzel, který neváhá pramalé znalosti dívek hodnotit nedostatečně. V závěru se tento učitel nazývaný podle řeckého matematika pokusí neoblíbený předmět zpříjemnit propojením s hudební výchovou. V rolích dospívajících dívek se představila okouzlující J. Schallerová, D. Patrasová či hudebně nadaná L. Filipová. Na výrazné hudební složce a textech písní se podílel vynikající umělec bulharského původu A. Michajlov, který se v tomto muzikálu v malé roli objevil a který dokázal svými jednoduchými melodiemi zpříjemnit nejeden film. V muzikálovém filmu P. Hobla se v dospělých rolích objevil ředitel gymnázia J. Somr, který se neúspěšně snažil J. Menzela přimět, aby byl ke slečnám ve známkování shovívavější. Dále jsme mohli jako členy učitelského sboru sledovat V. Brodského a M. Drahokoupilovu, jejíž obvyklá krása byla v tomto filmu redukována neatraktivním kostýmem. Ve filmu se také objevily tehdejší pěvecké hvězdy V. Neckář a především K. Gott, kteří vystupovaly jako ideální kantoři v představách pubertálních studentek. Ve své typické roli drzého výrostka se krátce ukázal i J. Kraus. Přestože cítím náklonnost k hudebnímu umění A. Michajlova, vždy jsem se nemohl dočkat, až skončí pěvecká část filmu a začne hraný příběh, překvapivě se záhy ukázalo, že děj filmu je příliš jednoduchý a nejlepší na tomto filmu jsou skutečně písně. A protože kvalita písní zdaleka nedosahuje takových kvalit jako například u nepřekonatelné Zlatovlásky, budu film hodnotit podprůměrně.