navorski

Nebýt Pesciho, tak je to skoro k nepřežití. Joe je naštěstí v záběru skoro pořád, navíc dost často mluví, takže se to nakonec docela dá vydržet. Hlavně má hodně dobrou kočku.

Zažil jsem něco podobného, naštěstí asi ve stokrát menší produkci. Depresivní vzpomínka, hodně depresivní film. Obdivuju Terry Gilliama, že se přes to tak důstojně přenesl.

Tenhle film bych přirovnal třeba k pouličnímu výkopu. Je jedno, když je místy o pár centimetrů širší nebo užší, a už vůbec nevadí, že nemá žádný nápad. Prostě kilometr dlouhej výkop, do kterýho se má položit nová kanalizace. Tak nějak si představuju Bollův režijní záměr. Blbé dialogy, ploché postavy, nevhodná hudba, neuvěřitelné trapné flashbacky, příběh asi tak na 15 minut. Chtěl jsem dát hvězdičku za snahu, ale ona tady snad ani žádná snaha nebyla...

Po hrozném patetickém začátku následuje centrifuga krve, brutality a lekaček, která se nezastaví až do konce filmu. S předlouhou to má společné jenom základy, humor tam není, jen akce a krev. Hodně akce a hodně krve. Takový krvavý kolotoč, který nedává prostor fantazii, protože se točí moc rychle a je přehlušen pouťovou muzikou. Ale šlape to... A kdo vydrží do úplného konce, uvidí Ashe.

Od začátku do konce se všichni stávali špinavějšími a špinavějšími, což mě trochu rozčilovalo, když byli skoro pořád u řeky nebo v řece. Asi to byl záměr. Možná dokonce metafora. Škoda, že to nebylo víc jako všude zmiňované Vysvobození. Mělo to sice atmosféru, ale jak tam nebyli ti vidláci, tak to postupně trochu ztrácelo tempo. Ale myslím, že to je spíš problém můj, a ne toho filmu. Ten se v rámci daného námětu asi nemohl povést lépe. Nějak jsem doufal, že si někdo ten svůj špinavý obličej opláchne aspoň na konci, ale nedočkal jsem se... Škoda.

Poučné... Zvláště v den, kdy se Kim Čong-un rozhodl zúčtovat s USA. Jak atmosféra v krytu houstla, začalo to být docela napínavé. Bohužel na realistický film to bylo trochu nelogické a na kvalitní fikci to zase nemělo dost fantazie. Tak nevím no. Tak nějak na půli cesty, spíše tedy za půlkou.

Kdybych byl kanibal, asi by mě dost štvalo, jak stereotypně mě v těhlech filmech zobrazují. Tento kousek patří v kanibalském žánru k tomu lepšímu, i když je škoda, že tam není ten sociálně kritický přesah o tom, kdo že je tu vlastně ten barbar.

Přijde mi to jako pokus o napodobení stylu Klusáka a Remundy - tzn. vyprovokovat situaci, která způsobí, že se před kamerou stane něco pravdivého. Bohužel v tomhle dokumentu se pravda vyjevuje hlavně o jeho autorovi. Ten místo zachytávání podstatných autentických okamžiků raději inscenuje "dokumentární" scény (nejen tu u pomníku), které si předem vymyslel, ve vypjatých chvílích mu chybí vhodná slova a celkově to působí, jako by se mu to na place trochu sypalo pod rukama. Chybí tomu jiskra a lehkost. Na druhou stranu musím smeknout, jak krásně se podařilo zachytit rozpačitou situaci, ve které sám Martin Dušek mluví o Janě Bobošíkové a ukáže se, že ona stojí přímo za ním. True story bro. Ovšem tohle jsou přesně ty chvíle, kdy se ukazuje, že ono "rozezlení" možná nepanuje ani tak mezi místními, jako spíš mezi nepochopeným štábem a nervózními jednotlivci. Trochu divně působí i to, že nesympatické lidi (člověk z ministerstva nebo odkud nebo autoři Rozeznění), Dušek pojímá tak, jako by stál na jejich straně, jako kdyby zrovna oni byli jeho oblíbenci, což není zrovna dvakrát sympatické. Přesto všechno má ale tenhle film smysl, protože ukazuje, jak tradičně/postmoderně lze chápat pietu a v čem přesně jdou tyto dva přístupy proti sobě.

Skvěle vystavěný minimalistický příběh odehrávající se v mikrosvětě jednoho studenta medicíny. Každá akce má svou reakci, všechno do sebe perfektně zapadá. Konec byl trochu předvídatelný, ale jinak je to velmi dobrá práce.

Obchodník se smrtí se tváří jako o deset let mladší a trochu nedokonalé dvojče Casina. Příběh vzestupu a pádu šikovného obchodníka na pozadí jeho rodinného života je vyprávěný vnitřním hlasem hrdiny, který odhaluje pozadí obchodů i nemorálnost toho celého. Nicholas Cage sice není Robert de NIro, Bridget Moynahan není Sharon Stone a Joe Pesci tu chybí úplně, každopádně tato filmová forma tady funguje poměrně dobře, i když není zdaleka tak dotažená a vygradovaná. A tak mě místy docela mrzelo, proč to není zpracováno syrověji, opravdověji. Proč jsou padouši z Libérie zpracování tak archetypálně, když v reálu jsou určitě zajímavější a zřejmě i děsivější? Ke konci jsem opravdu zatoužil po tom, aby to celé byl dokumentární film, protože to téma je opravdu silné. Nebo kdyby se do té formy Casina přimíchalo něco třeba z filmu Johnny Mad Dog. Ten je sice taky hraný, ale působí realističtěji než kdyby to byl dokument. Každopádně až na ty hromádky klišé rozeseté po celém filmu, je to poměrně silný film. Hlavně teda ten konec, jak už to bývá.