salisbury

Jupiter vyšel na filmovou oblohu a podívaná naň byla tuze malebná. Pohádka, která nechá myslitelnu hezky odpočívat, neb výrazného intelektu u toho není potřeba. Mozek je dobré nezapojovat ani chvíli po skončení celého dějství, jinak hodnocení nebude nijak rozhazovačné. Já jsem se při sledování vypnul jak žárovka jejíž svit zapadl za horizont událostí již v předsálí a musím říct, že i přes silné recenzentuální negace kritiků, jsem si film užil, ač jsem samozřejmě čekal něčeho víc. Pro někoho Jupiter zapadl dřív než vyšel, pro mě stále ještě v dáli blikotá.

Virbl v jazzovém rytmu rozdrtil sál svou přítomností a já jsem věděl, že tenhle film mě bude bavit. Bavil a dokonale. Nemohu si vynachválit skvělý herecký výkon J.K.Simmonse, který záslužně byl nominován na Oscara a také tuto zlatou sošku vyhrál. Jeho role v ledasčems předčila i roli hlavní, která nebyla Milesem Tellerem zahrána nikterak špatně a též mohu jeho nadšení pro danou věc jen a jen chválit. Užíval jsem si skvělé hudby, dokonalých hereckých výkonů a častého vizuálu v podobě potních kapek či krevních slz dopadajících na činel za velmi rychlého šlehání paliček do natažených blán bubenického rezonátoru.

Jake Gyllenhaal byl neskutečně přesvědčivý slizký Slídil, který se vrhal s kamerou do nepříliš chutně vypadajících záběrů bez nijakých výčitek. Svou roli pojmul skvěle a mohu si jeho výkon jen vynachválit. Realita skutku mě mrazí víc než chlad grónského ledovce. Dokážu si velmi dobře představit svět mediální žurnalistiky, která je schopna kvůli sólovému dodýchavajícímu kapru svíjejíc se v smrtelné křeči jít až na hranici únosnosti ne-li dál a tato vzdálenost je pro mě víc než děsivá. Navíc se nabízí velmi ožehavá otázka, která mi nedá klidu "Chceme tohle opravdu v televizním zpravodajství vidět?". Já tedy ne, ale film si dám při nejbližší možné příležitosti znova.

Na tuto projekci jsem se vmísil do davu žen při Ladies Movie Night a byl takto obklopen feminální kompozicí, která mi sama od sebe před oči vmalovala o co tady jako gou. Film byl milý, nenásilně laskavý a hlavně s několika opravdu vydařenými scénkami, které si rád v hlavě restartuji. Ač jsem byl pod vlivem vmíšení se do ženského kinosálu, komentář píši raději až po vychladnutí, jinak bych pěl o dost více chvály. Rozhodně jsem rád, že jsem mohl být tímto filmem pozitivně překvapen a tím pádem, za výrazného cvakotu podpadků, odcházet z kina spokojen.

Sama nocí tmou mě svými tesáky zasáhla přímo do zkrunktuovaného srdce. Krásný snímek ochuzený artově o kolor, kde vyzdvihuji především kameru, skvělý hudební doprovod a humorné chvilky prošpekované hororovým momentem plným děsu. Ana Lily Amirpour ukázala, jak za malý skromný peníz natočit film, který má něco do sebe a ač film není pro každého, já jsem si v něm oblibu určitě našel.

Sedmý syn, sedmého syna je legendární song kapely Iron Maiden a bohužel musím konstatovat, že v tomto filmu nic tak legendárního nerezonovalo i příběh jen proplul sálem jako kdyby se venku nechumelilo, což byla pravda, neb k chumelení došlo až den následující. Jeff Bridges odehrál svuj part jak je jeho zvykem a ač měl stále v hubě narvanou něčí pěst, která mohla někoho i trochu rozhodit, nelze mu nic vytknout. Julianne Moore byla ďábelsky přitažlivá a myslím, že je velkým kladem této zkornatělé pohádky, která bohužel neoslnila i přes démonickou temnotu projekční místnosti.

Alkoholem prosáklý soused Bill Murray je v roli mrzouta absolutně přesvědčivý, chvílemi jsem se zahloubával zda to vůbec hraje, neb jeho výkon je nadmíru výborný. Příběh je lidsky vtipný, přesně takový, který pobaví a nijak neurazí přemýšlející hlavu divákovu. Naomi Watts se zhostila své role též na výbornou, její role ženy, která je "lehká" jak pírko skvěle doplňuje, jak whisky prázdnou sklenku, Billovo mrzouctví. Příjemný film, který umí neotřele pohladit a já jsem za to pohlazení velmi rád.

Závěrečný díl epického dobrodružství Hobbita a jeho bandy se rozkmital v kinosále a já hltal vypravěčskou Tolkienovu dovednost za dokonalé režijní vizualizace Petera Jacksona, který dovedl převést na plátno nemožné. Za nejúžasnější scénu považuji tu s Cate Blanchett, při které jsem byl donucen usrkávat vlastní pot, neb to bylo démonicky zrůdné. Mrzí mě trošku maloprostornost mého oblíbeného hrdiny z jehož útrob šlehá ohnivý gejzír, ale což asi to tak mělo být. Epický Hobbitův trojzpěv vyznívá v kontrastu s Pánem prstenů umírněněji, ale vzhledem k tomu, že je prequelem prstenové trilogie tak to beru jako dokonalý rozjezd směřující k pořádné řežbě, což si rád v kompletnosti vychutnám na jeden velmi dlouhý filmový zátah.

Brad Pitt velící opancéřované Fúrii vjel do rozbahněného pole, aby nám ukázal příběhem hrdinným jak náckům natrhnout nejen zadní kmínky. Jeho role byla jak vojenským krejčím ušitá uniforma na míru a nemálo mi připomněla postavu Aldo Rainea z Tarantinových Hanebných panchartů. Trošku mě zamrzel závěr této tankové taškařice, který dle mě byl hrdinský až příliš, díky čemuž jsem se chvíli ve válečném bahně nevěřícně brodil s radostí v očích, neb film to ve finále ustál jen s tímto nepatrným uklouznutím.

Christopher Nolan mě svým filmem naplněným gravitačním časosběrem oslnil a já opět uzřel film, který stojí za to vidět více než dvakrát. Ba naopak film si o to vyloženě žádá. Matthew dozrál v herce, kterému lze uvěřit i nemožné aniž by se ztratil či byl pohlcen v černé díře a Matt rozrazil plátno rolí, která mu neskutečně sedla jak milimetrové spojení dvou kosmických těles. Dokonale precizní Hans Zimmer proťal vakuum hudbou, která se mi zaryla do naslouchátek a já oněměl snad jako nikdy. Skvělý film, který si žádá repete a já se na něj již teď těším.