Flexaret

Televizní film, který omylem zabloudil na filmové plátno. Pamatuji si reakci kinaře na diskusi po předpremiéře filmu na LFŠ, který vyjádřil svojí obavu, že na ten film žádného diváka nenaláká. A měl pravdu. Filmu zřejmě hodně ublížil malý rozpočet, kameraman měl k dispozici běžnou TV kameru, která má své limity. Škoda nevyužitého potenciálu brněnských reálií, které se zas tak často v českém filmu nevyskytují.

Film pojednávající o slavném českém skladateli, který se daleko víc soustředí na vedlejší postavy (manželka, milenka, Suk, Sládek) a nedokáže nám ukázat jeho celou osobnost (ačkoliv Hynek Čermák podává velmi zajímavý výkon, ale scénář mu hází klacky pod nohy). Scénář je vůbec hlavní slabinou, je na úrovni běžných televizních seriálů poslední doby. Režie je dost nevyvážená, místy kombinuje pro Jaroslava Brabce typicky nervózní kameru s padajícím rakursem kamery v kombinaci se snahou o stylově klasický životopisný dobový film. Tyto skoky mezi styly jsou nejvíc patrné v násilně střižených flashbacích, které svou stylizací působí místy až nechtěně směšně. Z hereckých výkonů kromě typově přesného Hynka Čermáka zaujme ještě Vladimír Javorský, v roli nevyrovnaného Josefa Václava Sládka. Dále pak Petra Špalková (po Jako Nikdy opět v roli silné ženy) a mladá Sabina Rojková, které však scénář předepisuje dost jednostrannou roli. Problematický je výběr lokací - proslulá Čapkova strž, představující Dvořákův dům, je myslím dost známá, takže příběh dost znevěrohodňuje. Hudby je zde až příliš mnoho, v některých momentech na sebe příliš upozorňuje (hlavně příliš mechanické použití Dvořákových skladeb). Výprava je na televizní film nadstandardní, kamera už trochu bojuje s menším rozpočtem, a CGI záběr na loď plující z Ameriky je až moc okatě umělý. Takže stále nejzajímavějším filmem o životě Dvořáka zůstává Vláčilův Koncert na konci léta.

Fotografův čas sluhů. Je zvláštní pozorovat, jak se Irena Pavlásková od svého debutu příliš nezměnila. Opět je základní kostra příběhu postavená na silné manipulativní ženské postavě, která si jde nekompromisně za svým cílem, a k tomu je přiřazeno pásmo více či méně zajímavých výjevů ze života slavného fotografa. Celý film má svým zpracováním takový devatesátkový nádech (pojetí nahoty jak od V. Olmera, spousta product placementu a evidentně ne moc velký rozpočet). Většinou když vznikne nějaký životopisný film o části života nějakého umělce, tak je snaha tomu přizpůsobit i vizuální styl filmu. Veškeré snahy kameramana shazuje televizní režie, libující si v dialozích, které nikam neposunují děj, takže jediné režijní snahy o vyprávění obrazem končí aranžováním Saudkových fotek (pro jistotu doplněné střihem na originální fotografií). Karel Roden je dalším důkazem toho, že máme v Česku kvalitní herce, kteří dokáží bez karikování zahrát známou osobnost. Stejně tak Marie Málková, jejíž přerod ze zdánlivě naivní introvertky v sebevědomou manipulátorku působí naprosto přirozeně. Bohužel, ambicí filmu je čistě jen pobavení na jedno shlédnutí, o Saudkově osobnosti se toho příliš nedovíme (viz jeho tvrzení v úvodu filmu, že lidé o pravdu nestojí, chtějí fantasii).

Stupidity: over 9000! Přirovnávat tohle dílo k Macourkově poetice znamená totální nepochopení toho, na čem humor jeho pohádek stál.

Typická česká komedie plná figurek. Marku Epsteinovi docházejí v poslední době nápady a Jiří Strach drží svůj standard, stejně tak jako Ivan Trojan, který by si zasloužil jinou roli, než je sympatický zmatkář, což je typ většiny jeho postav v současném českém komediálním filmu. Českých tragikomediíí z doby normalizace už bylo dost, ale chápu že většina diváků ČT má o ně stále zájem.

Typický produkt současné seriálové tvorby - klasické schéma vztahových telenovel vystřídala nekonfliktní komediální díla odehrávající se v lokacích, které si diváci spojují s idylou a klidem. Jiří Vejdělek, zaštiťující celý projekt, prohlásil, že chce aby byl seriál svým stylem blíže k filmovému vyprávění - použití nesmyslných nájezdů, absence výraznějšího vyprávění skrze obraz (vše musí být do detailů popsáno dialogy) napovídá, že opak je pravdou. Překvapující je fakt, že se na seriálu podílí celkem mladá generace, která by neměla být tolik zatížena předsudky a měla by přicházet s novými nápady. Evidentně si tento styl vybrala dobrovolně (viz Moravcova Vesnice roku nebo Holečkovy 2Bobule) a je to jen smutný důkaz toho, že nová generace tvůrců českému filmu a televizi nepřinese nic nového a ochotně se zapojí do výroby vaty mezi reklamní bloky.

Lars cituje, cituje a cituje místo toho, aby přinesl nějakou vlastní myšlenku. Mediální kampaň měla zřejmě zastřít obsahovou prázdnotu snímku, ale zafungovala výtečně, návštěvnost je vysoká. Ve výsledku to je jen typický řemeslný standart artového filmu. I přesto je však spousta věcí nezvládnutých už v základu (špatný casting různých věkových stádii hlavní hrdinky, které dohromady nedávají pocit návaznosti - hnědooká Charlotte Gainsbourg vs její nejmladší modrooká alternace, absence věkového mezistupně mezi Gainsbourg a Stacy Martin, psychologická plochost většiny postav a z toho plynoucí chyby v kauzalitě, problematické NEstárnutí vedlejších postav, rádoby odvážné narážky na politickou korektnost nesouvisející s dějem ani s charakterem postav). Když se tohle všechno odečte zbyde nám nepříliš objevná story a fyzično, kvůli kterému stejně většina diváků přišla. Proč ne? Ale kvůli tomu to nemusí být adorováno jako dílo génia.

Ta naše česká tvorba a její pověstná absence pořádné dramaturgie: pomalé tempo a vtipů poskrovnu. Postava mladého recepčního absolutně nezajímavá, škoda jak málo prostoru mají ostatní postavy.

No, nevím. Na tak jednoduchou pointu je to zbytečně dlouhé.

Obrovské zklamání. Původní knižní předloha mohla posloužit jako námět pro čistý žánrový film. Sice jde vidět, že rozpočet byl velmi omezený, ale hlavní problém tkví v režii a scénáři. Scénář je sám o sobě velmi zkratkovitý, chybí bližší charakteristika postav a odůvodnění jejich motivace. Veškerá mnohovrstevnatost románu se ztratila,došlo ke značnému zjednodušení. Všechny vraždy jsou natočeny nepříliš povedeným způsobem (působí až lehce parodicky). Herci mají sklony k teatrálnosti, výjimkou jsou Viktor Preiss a Martin Stropnický. Petře Molnárové a Monice Timkové neprospěly postsynchrony (respektive jejich přemluvení známějšími herečkami) a hudba je zbytečně nadužívána Mimochodem, právě ořez původní předlohy mě donutil vzpomenout si na jednu "hlášku" z jedné staré české komedie, která platí jakmile se hlavní hrdina přiblíží k sakrální památce: ,, Je to velmi jednoduché, pane. Já pokaždé, když otevřu dveře, vypadne mrtvola."