D.Sleeper

Zlatý osmdesátky. Poctivý řemeslo, přímý zásah, srdeční záležitost. Jeden z nejlepších filmů Martina i Candyho.

Nevýslovně výstižné. Proud řeky dechberoucích obrazů nadlidské oběti čelící šílené, neúnosně ukrutné realitě. Na první pohled je tato realita velmi definitivní, bez naděje... Cesta a postoj Ježíše k tomuto nelidskému utrpení nám však dává novou naději...

Kdyby nebyly ryby, nebyl by pak ani rybodlak... A z pohádek přes kopírák by nám jenom rostl tlak... Vzácně se tu potkává originální zpracování s osobitou, netradičně pohádkovou, kouzelnou atmosférou. Co na tom, že se točilo "pod vlivem" a scénáristé měli o "Kolečko" navíc... Výsledek je sice bezprizorní, ale i tak je zde zachováno niterní sepětí se samou podstatou opravdového pohádkového příběhu. Lze tedy závěrem říci, že pohádkový hábit je tomuto snímečku stejně vlastní, jako prasodlakovi ten nejlépe vyzrálý, probublaný a nabobtnalý mokřad...

Občas není nad názornou ukázku. Et voila... Protože míříte-li správným směrem, neminete cíl. A protože příklady táhnou. Protože míříte-li správným směrem, neminete cíl. I když, každý občas potřebuje "píchnout". Někteří zejména...

eeEEEEEEE :)

Na Hallmark vskutku ucházející... Kdybych ale použil tatáž slova k ohodnocení stavu lodi na otevřeném moři, posádka včetně kapitána by jistě nadšena nebyla... Ovšem v porovnání s gigantickými bouřemi a jiným smrtelným nebezpečenstvím, kterým Poseidon "odměnil" Odyseovu sebechválu, by se takový stav lodi nutně musel zdát téměř bezvadný, a to každému námořníkovi bez vyjímky. Je zajímavé, že o "trochu" později přišel jiný Řek, zvaný Archimédés, se zákonem o tělese ponořeném do kapaliny. Ještě zajímavější ovšem je, že Archimédův zákon vystihl již autor této básně. A vlastně již tehdy viděl (což nás po zásluze přivádí k otázce: Kdo že je tu vlastně slepý?) jeho platnost i v oblasti, kterou Archimédés očividně neviděl, a proto jí, ani i kdyby chtěl, nemohl věnovat pozornost. Tedy v lidském srdci. Ucházející srdce, ať už z důvodu velké pýchy, předsudku, či jiného poklesku, klesá ke dnu stejně jako ucházející loď. Změnu stavu pak může způsobit jen změna stavu mysli, například projevená pokora. Srdce, které ucházelo a šlo ke dnu se pak snáze dostane na hladinu, a je-li pokání dostatečné, tak až do krajiny zalité sluncem... A stává se tak vskutku "ucházejícím"... ... ... Přiznávám, autoři tohoto díla mají můj obdiv za ne až tak marný pokus vyjádřit poezii obrazy. Jsou-li však obrazy v zásadních pasážích doprovázeny slovy v souladu s původním zněním básně, stává se dílo unikátem. Zejména v samotném závěru to vyšlo znamenitě... :)

Rozcupovat Margo v podání Cary a lehce protrhat scénář... Rázem by byl ten papír celkem žratelný. Kdo ví, možná, že skoro jako ten z knižní předlohy...

Témat a nápadů dostatek, ale zpracování často napůl cesty nebo povrchně uchopené. Kladně hodnotím snahu alespoň některých (naštěstí vesměs ústředních) herců o tvorbu "atmosféry". I když ve výsledku film působí na první pohled dojmem tuctového českého seriálu "de nos jours", je v něm na pohled druhý přeci jen něco navíc. Něco, co pohladí na duši. Což rozhodně nelze říci o "květnatých" projevech Jarmila a Jiřiny...

Arrow, why is your way so narrow? Nevyužitý potenciál... především v kontrastu současnosti a minulosti. Nejvíce ubíjí stále dokola omílaná schémata a emoce na úrovni autíčka na autodráze... Ať se snaží sebevíc, se svou nejistou rukou nemá "lučištník" velkou naději, že zasáhne srdeční oblast :-/

Asi takhle: Oldman, Rapace, Hardy a výprava vs. scénárista s alzheimerem (kdo ví proč si nechá říkat "Mr. Nobody"), zmatený střihač a od druhého poločasu režisér - jednoznačně sedící, převážně spící... Noo dotlačit tam tu třetí "pěticípou" bylo pro mě asi stejně snadné jako pro Lva Děmidova udržet si morální kredit - v "ráji".