forsythia

Někdy si člověk hodně přeje, aby všechno skončilo. Jsou ale v životě (nebo možná někde mimo život) okamžiky, prožitky a osoby, kvůli kterým má cenu pokračovat.. Je to jednoduché a většinou ne až tak dramatické. Ale takových filmů tu máme kvanta a dost často je to nuda na plátně. Tohle dramatické je a nuda to rozhodně není.

Tohle je jeden z těch filmů, kdy vůbec nevadí, že znáte cíl, ale je úžasné sledovat cestu, která k němu vede. Tahle byla moc hezky prokreslená, plná znepokojivé temné atmosféry a zároveň rozmanitá a pestrá. A ještě vám k tomu moc pěkně hráli.

Ale jo, docela slušně mimozemská podívaná, ke které vedla cestička lehce dlážděná chvílemi nudy. Spousta nakousnutého a nedokousnutého a kdo ví, na kolikrát se to vlastně ještě bude dokousávat a jestli to bude stravitelné. Ale dost skepse, mně se to líbilo.

Tohle je zase jednou film, u kterého jsem chvílemi zapomněla dýchat. Asi si budu ještě dlouho lámat hlavu nad tím, proč realitu kolikrát nejlépe vystihuje fantasmagorie. V tomto případě v tom nejlepším smyslu slova, pokud vůbec nějaký lepší smysl má. Ale chápu, že někomu může realistický popis pracovního oděvu připadat smysluplnější. Tohle je neobyčejný film o životě, který by bez představ a iluzí byl asi stejně tak záživný jako ten popis pracovního oděvu. Jenže často stojí za to prozkoumat, co se pod tím oděvem skrývá.

Tak jsem se rozhodla, že dnes potrápím svou mateřskou duši zmizelými dětmi ještě jednou a zjišťuji, že tento druh masochismu občas docela stojí za to. Tohle byla pěkná dávka atmosféry a napětí, a ač jsem z toho měla obavy, tak jsem se nenudila, i když to bylo jaksi delší. Jediné, co jsem úplně nepochopila, byly ty tajemné náznaky s bludištěm, ale člověk nemusí asi chápat úplně všechno.

Když jde o děti, člověk se nikdy nedobere kloudného závěru, protože to je téma, které se neobejde bez emocí. Buď jsou to zkrátka zatracení parchanti, nebo objekt mateřské lásky. Ovšem běda, kdyby mi chtěl někdo ty moje zatracený parchanty vyrvat z rukou!

Jeden den v životě ženy... hluboké pochopení hlubokého nepochopení. Nebudu psát komentář, upadla bych do deprase.

Jakpak by asi reagoval Mirek Dušín v Enderově kůži? Nejspíš nijak, protože by se do ní nikdy nedostal, ani kdyby uměl cestovat časem a napříč žánry. Ačkoli to nejspíš není záměrem filmu, je to pocta dětem, co musely v životě taky vybojovat dost nelehký bitvy a jejich křehká duše nebyla ušetřena okamžiku prozření.

No jo no, já věděla, že to bude ptákovina, a byla to ptákovina. Ale viděla jsem daleko horší filmy, tady bylo občas i na co koukat. Největší přínos tohoto filmu pro mě tkví v tom, že je to docela ucházející inspirace ke zpestření hry na schovávanou pro děti. Vlastně si můžu vymyslet nějaký podobný příběh a trochu zamotat dětem hlavinky. Dějepis, co se učí ve škole, je nuda.

Gilliamovy filmy jsou hořké a opojné. Šílená fantasmagorie, která člověka nakonec dostrká do kouta, aby pochopil, že se kouká na realitu. Dneska už by to takhle nenatočil a je dobře, že to nenatočil až dneska. Ne že by se mi jeho pozdější filmy nelíbily, naopak. Ale zkrátka buď už ty jeho vize nejsou tak divoké, nebo je dokáže krotit, nebo ho krotí někdo jiný. A nebo je prostě jenom starší. To je asi taky normální, že se člověk klidní, když stárne. Ale zpět k té nechutné realitě, co na vás čumí z potrubí. Pravda nejen v tom, že šílená fantasmagorie je nejpřiléhavějším obrazem totalitního režimu, ale taky v tom vyšťourání hluboko skrývaných nectností (co máme v sobě my, ne "oni") a fláknutí s nimi na světlo boží. A pak ta marnost počínání, když chce člověk proti tomu něco dělat...ach!