tchempi

Scénář, zápletka, dialogy... amatérismus nejhrubšího zrna. Lepší slohovku by splácala i děcka prvního stupně na distančce.

Za toto dílo z ranku uspávání hadů si zaslouží mzdu jen kostyméři a pracovníci výpravy.

Skvěle rozehraná šachová partie, která se v poslední čtvrtině zvrhne v infantilní piškvorky.

Jsem rád, že máme Dietla 21. století. Proto Kolečkovi odpustím, když občas šlápne vedle. Třeba když napíše ideologickou propagandu (Most!) či tuhle srágoru, kterou nejspíš zmastil za jeden večer nebo po opici.

Kdyby dnes někdo natočil němou černobílou grotesku, byť výtečnou, bylo by to mimo mísu. Nebožtík je stejným případ. Kdyby ho natočili před 40, 50 lety, byla by to pecka. Bohužel nenatočili.

Hodně vaty, otravné postsynchrony a komedie to není ani omylem. Přes tyto výtky se to jako jednohubka dá strávit.

Nebýt „Penny“, dostalo by to „odpad“. Nezajímavý příběh s multikulti cirkusovým castingem. Černá agentka FBI otevřeně tepe bílého kolegu za to, že je bílý. Posádka, kolegové letušky – černoška, černoch, teplý černoch, Mexičanka žijící v rasově smíšeném manželství. Bratr letušky – teplý běloch, který žije v partnerství s teplým Arabem a vychovávají spolu dvě děti – černé a arabské... Jdu blejt, velebnosti, a s novodobou, neobolševickou americkou TV a filmovou produkcí končím.

Sledovat film o makléřích je stejně záživné, jako když našinec kouká na sport, který mu přijde nesmyslný a idiotský, třeba baseball. Vydržel jsem 39 min. Ani jsem nepočkal, až Margot ukáže kozy. Protože sledovat lentilky pod kobercem je stejně „vzrušující“, jako koukat na makléře nebo baseball.

Průser je, když medailonky slavných točí jejich děti. Mají totiž tendenci prezentovat samy sebe (ty děti). To, že autor vzešel ze spermatu Karla Svobody, k vytvoření dokumentu nestačí.

Jasně, Vacátkovi ani Arazímovi to nesahá ani k fuseklím. Ale kdyby tam prdli aspoň trochu humoru, dalo by se to přežít. Jenže tohle „dílo“ se tak samožersky bere děsně vážně, až je to trapné.