tchempi

Sto minut průměru a závěrečný zvrat z ranku Ordinace v růžovce.

Netuším, zda ještě existuje Francie jako taková, ale jisté je, že třeba francouzský sport nebo kinematografie už neexistují. Na posledním fotbalovém šampionátu nenastoupil v dresu s galským kohoutem ani jeden Francouz, s filmovou a televizní tvorbou je to podobné. Seriál Arsène Lupin ze 70. let jsem v dětství sledoval a bavil mě. Ale nevidím důvod, proč sledovat jeho africký remake.

Tuctová romantika o Popelce a rozežraných, bizarně ujetých zbohatlících, jejíž sledování našinci ztěžuje fakt, že jen obtížně rozlišuje jednotlivé postavy. Bylo to jako koukat na dokument o tučňácích a pamatovat si, který je který.

Janák měl světlou chvilku a natočil moc hezkou vánoční pohádku, která po mnoha letech neudělala Štědrému večeru ostudu, právě naopak. Fajn příběh, krásné lokace a výborné obsazení. Jako cynika mě obzvlášť potěšilo, že nesympatické postavy představují herci (Geislerová, Sokol), které tak vnímám i v civilu.

Tenet je obraz malovaný černou tuší na černé plátno. Jeho domnělou krásu vidí jen autor, který ho má v hlavě. Pak se najde pár rádoby znalců umění, který budou hýkat nadšením nad skvostným dílem, i když ve skutečnosti vidí hovno. Já otevřeně přiznávám, že vidím hovno. Ty tři hvězdy (reálné i invertované) jsou za hudbu a technické zpracování.

Wes používá podobný koncept, na jakém kdysi fungovaly parodie. Herci vedou s vážnou tváří absurdní dialogy a na pozadí ve druhém plánu se odehrávají bizarnosti (většinou i v prvním plánu). Ale zatímco parodie opravdu bavily, toto je jen nudný slepenec dada scén.

Mimoň Sláma je „mistrem“ (myšleno pejorativně) subžánru „všichni jsou v prdeli“. Jenže socky na artové filmy o sobě nekoukaj a uniká mi, proč by se na podělaný život white trash/bílé spodiny měl koukat někdo normální. A když už tu úchylku má, může si zapnout libovolný díl Výměny manželek.

Eddie Murphy ještě žije, točí a v rámci možností je vtipný. Wesley Snipes opustil kriminál a žije. Chris Rock... i když si všichni mysleli, že po Smrtonosné pasti 4 chcíp... žije. Díky filmu Dolemite se to český divák dozví. A to je vše. Pro našince je sledování filmu srovnatelné s tím, když Amíkovi pustíte jakéhokoli Cimrmana. Jednou za půlhodinu se zasměje, ale ve zbylém čase vůbec netuší, která bije. P.S. Film nehodnotím, neb nejsem černoch žijící v 70. letech v Americe.

Hladová zeď pro herce a přidružené profese je k nepřežití. Když mi spadnuvší brada flákla o konferák a vypoulené oční bulvy začaly vytlačovat brýle z nosu, musel jsem to vypnout.

Schizofrenní biják. Nejdřív koukáme na nezáživný úvod, miliontou variaci mstitelského filmu, něco jako Přání smrti 13. Následuje brilantní pasáž v Machově (Hofmann) domě, která nečekanými zvraty a břitkými dialogy připomíná Tarantinovky. Tím by to mohlo skončit, jenže následuje dovětek jako ze zdegenerovaného Kameňákova. Pokud to natočil jeden člověk, měl by vyhledat specialistu, protože má stejný problém jako Rozpolcený.