ImDude_man

Stínohra s bambusovými tyčemi je naprosto úžasný moment filmu. FIlm má vše, co film potřebuje. Dobrý scénář, dobrou režii, dobré herecké výkony. Všechno ostatní jen doplňuje tuto triádu, ale bez těchhle tří věcí můžete mít skvělého kameramana, skvělé střihače i  úžasnou hudbu, ale nikdy z toho dobrý film nebude. Malej Wilbur je tu velmi sympatický, některé grimasy zrcadlí otce. Ušiska má úplně stejná. Já ty Jackie Chanovky  a Bruslího a jiné kungfu motherfuckery moc nemusím, ale tady Chan hraje velice dobře a civilně a i ta role je trochu jiná než ti jeho potrhlí detektivové apod. Neučí kluka bojové umění. Učí ho filosofii. Takže za výrazný dramatický oblouk (to na co naši filmaři téměř úplně zapomněli) obou hlavních postav 80%

Vedle filmu Le Mans 66 další důležitý film o srdcařství, jen v tomto případě vyfabulovaný. Když pominu, že zbožňuji dobré jídlo, takže filmy z prostředí špičkové gastronomie stejně jako soutež MasterChef a stejně jako Pohlreichův boj neboli Pohlreichs Kampf s českou gastronomií mám moc rád. Klíčové ve filmu jsou dvě scény, přesněji jejich kontrast. První domnělá návštěva michellinských byla jako brutální boj o život (nakonec prohraný). Při skutečné návštěvě (nakonec vítězné) už z toho dýchla absolutní důvěra v tým, který si chef vychoval. Bradley Cooper je moc dobrý herec se širokým záběrem od žoldáka v A-teamu, přes špičkového kuchaře až po muzikanta a tvůrce popové hvězdy. A mezitím si ještě střihne nějakou tu šílenou Pařbu. Filmu dávám 80%. A při své nejbližší návštěvě Prahy se chystám i s dětmi a vnoučaty do vietnamského bistra na Smíchově, které vyhrálo duel v rámci Pohlreichova souboje restaurací i když mají vixlajvantové ubrusy. Takový gastronomický punk jako jakýsi fast food v Singapuru, oceněný michellinskou hvězdou

Nesmírně důležitý film o události, kdy hobit, půlčík, malý člověk se postaví obludné moci a ona na něj překvapivě nemůže. Chtěl bych žít v zemi, kde funguje právní systém natolik, že se jej moc bojí. Ne ta postkomunistická svévolná sračka, kterou tady máme a která se ani 33 let po pádu komunismu nedokázala zrestaurovat natolik, aby v justici člověk mohl mít důvěru. U tohoto filmu bych si sice dokázal představit trochu jinou herečku než trochu toporný hranatoxichtový věšák na šaty Keiru, ale téma je natolik úžasné, že stejně dávám plný počet bodů a film má skutečně dobrý spád.

Opravdu miluji tenhle film ne proto, že bych nějak zvlášť zbožňoval auta, ale proto, že je o lidech jako je Caroll Shelby a Ken Miles. Když Ken Miles sedí se Shelbym v bistru, kde mu Caroll sděluje, že jde stavět závoďák s Fordem, tak Ken pronese nejpřesnější charakteristiku korporátních kokotů, jakou jsem kdy slyšel. Jsou to lidi se kterými jsem se setkal, se kterými jsem i nějakou dobu pracoval a v podstatě s nimi celý život vedu svou malou privátní válku (v rozsahu svého života, takže jste o tom neslyšeli). Jsou to lidi reprezentovaní tím píčusem Leo Beebem (skvěle zahraný jinak sympošem Joshem Lucasem. Hrál ho tak dobře, že bych ho kopal do kulí jako Le Mans tj. 24 hodin vkuse). Jsou to lidi, co ve firmách neustále konspirují proti svým kolegům, aby si udrželi nebo dokonce vylepšili svou pozici na jejich úkor. Věnují tomu, se Satanem otrávenou myslí, spoustu energie a zamořují spolehlivě vzduch v jakékoli větší firmě, kde šéf nedohlédne do všech koutů. Jsou to přízemní, většinou málo vzdělaní absolventi lepších univerzit, kteří o sobě mají vysoké mínění, ale jinak jsou to ukázkoví omezenci. Tenhle film je o srdcařích, kteří ač bez formálního vzdělání, toho o svém oboru ví jako vědečtí pracovníci a možná i více, protože jsou zároveň praktici. Jako byli Caroll a Ken. Lidi, kteří jsou neohnutí, nepodvolení a myslí jinak a proto je ti korporátní zmrdi nenávidí a kdykoli jim s chutí hodí klacek pod nohy.

Kurva! Kurva! Kurva! Budu sprostý, další krásný film, který nemohu přijmout, nedávno jsem se tady méně sprostě vztekal nad filmem, který adoroval transsexualismus u mladistvého aniž by mu řekli, že umře mladý, protože jeho tělo neunese dlouho ten chemický nápor, který změna pohlaví s sebou nese. A teď euthanásie. Tohle zlo nikdy neměli pustit ze řetězu. Dopadne to jako s potraty. V některých amerických státech už dnes může žena požádat o přerušení těhotenství v KTERÉKOLI fázi těhotenství. Tak daleko to došlo. Můžeme diskutovat jestli shluk sta buněk je nebo není bytost, ale nemůžeme diskutovat jestli 7mi měsíční plod je lidská bytost nebo ne, protože je a když si to matka přeje, tak oni tu lidskou bytost zavraždí. A teď se euthanásie předkládá jako ulehčení od utrpení a skončí to tak, že budeme mordovat zdravé vitální lidi, protože dosáhli věku 80ti let. On, kvadruplegik, mohl klidně prožít krásný život s milovanou ženou, kór s penězi, které měl. Kdyby viděl film Návrat domů s Jane Fondovou, věděl by, že i se svým postižením může ženu přivést k orgasmu. Mohl by mít i děti, protože i když erekce nedosáhne, jeho kulky sakra mohou produkovat spermie. A skrze děti by jeho život došel naplnění. Film je krásně natočený, Emilia Clarke je neskutečně milá. Hraje jako klaun nebo mim v tom nejlepším smyslu toho slova. Naposledy takhle hrála Giulietta Masina ve Felliniho La Stradě (akorát míň, resp. skoro vůbec tam nemluvila). Ale filmu dávám hodnocení 20%, protože to jeho řešení ukončit život zkrátka nemůžu přijmout. A nemohu souhlasit s některými komentáři, že žil naplno a přišel o všechno. Ne! Ne! Kurva ne! Nepřišel o všechno!

Jack Black v podstatě předvádí mou vášeň pro hudbu (nejen big beat), takže mu na 1000% rozumím. Jak řekl Frank Zappa ústy groupie z autobusu z opery Joe´s Garage: "Music is the Best!" a jak řekl violoncelista Louka ve filmu Kolja: "Hudbu nezajímají rasy nebo národy. Ta to bere šmahem." Proto mám rád tento film a líbí se mi, jak Jack probudí tyto pocity k hudbě ve své třídě. Scénu z vystoupení nemůže člověk jako já absolvovat v klidu, strašně jsem těm dětem přál úspěch a stejné pocity (a tu scénu jsem si poustěl dokola dokolečka) mám z vystoupení ve filmu Freaky Friday (blbý český překlad Mezi námi děvčaty), když teenagerka (Lindsey Lohan) jejíž duše je momentálně uvězněna v těle své matky (Jamie Lee Curtis), vystřihne kytarové sólo ostré jak břitvu. Navíc Jamie (kromě fakt hustých póz a mimiky) vypadá u toho sóla naprosto autenticky jako by to opravdu hrála.

Film jsem ještě neviděl celý, právě to jde v TV a asi to ani nedokoukám, tyhle filmy nejsou můj šálek, ale scéna z muzea umění, kdy instalace jako by obživly byla naprosto ÚŽASNÁ.

Někteří lidé i v USA tvrdí už o knižní předloze, že je to dílo adorující americkou průměrnost až hloupost. Myslím, že ani knihu ani film nepochopili. Je to film o laskavém člověku, který je možná trochu jednodušší, ale řídí se svým soucitem, láskou a tradičními hodnotami jako je Bůh, rodina, slušnost, nesobectví, desatero (i když to tam není explicitně řečeno) a takový člověk dokáže prožít naplněný, požehnaný život právě proto, že se řídí těmito jednoduchými, ale platnými pravidly.  "Jenny, malý Forrest je moc šikovnej. Každý den mu dělám snídani a oběd a večeři a dohlížím, aby se česal a pořádně si čistil zuby." To, co je naopak zesměšňováno jsou ty nejrůznější levičácké -ismy, hloupé ideologie nezralých hlupáků, které zaneřádily nejprve USA a postupně i celý Západ, takže už se tady pořádně nedá dýchat. Fim je dojemný a to pírko, které jím prolétá je jako naše životy. Nikdy nevíme, kam nás vítr zavane. Jde o to, když se pak člověk na konci života ohlédne, aby mohl říct: "Žil jsem dobře."

Když ti policajti koukají, jak kolem sanitky s obrazem vybuchuje ta dlažba a ten jeden se ptá toho druhého: Viděl jsi někdy něco takového? a ten mu odpovídá Tylko w filmie, tak se řežu smíchy jako blázen. Italian job je můj oblíbený a líbí se mi s jakým nadhledem a lehkostí svou vykrádačku Machulski přiznává

Někdy v roce 1986 jsme byli během studií na chmelu a jako kultůru nám přivezli tento film. Šel jsem na to, vůbec jsem netušil kdo je Troška, ani oč jde. Nevěřícně jsem dvacet minut zíral na plátno a pak jsem se šel ožrat. Od tohohle režiséra bez špetky vkusu, bez schopnosti vést herce k rozumnému hereckému výkonu kromě Jasněnky nebrat NIC!!!!!!!!