honzii

Z počátečního nadšení jsem poněkud vystřízlivěl. Clona sice představuje formální seriálovou špičku u nás, ale v žánru rozhodně nepředvádí nic zajímavého nebo neotřelého. Je to sympatické, ale trochu nudné.

Moc koncertů jsem neviděl, jak naživo, tak na DVD, ale tohle je můj jasný favorit. Už prvním záběrem mi bylo jasné, že to bude pecka. Coldplay je moje velmi srdcová kapela a hráli naprosto senzačně. Skvělý zážitek umocňovala parádní forma: osvětlení, kamera, střih, efekty, zvuk... Tak propracovaný, emotivní a kulervoucí koncert jsem ještě neviděl a pravděpodobně asi už neuvidím. Bravo bravo.

Amerika jako víno, aneb pokračování školy Michaela Baye. Pro oči a vyplý mozek jde o přiměřeně nabitou zábavu nabízející rádoby úchylné a bláznivé charaktery, které ale nikdy ničím nepřekvapí a nebo tím, že překvapí, nepotěší, což je příklad postavy Steva Buscemiho. Dřív jsem tento typ filmů hltal, dnes se jen nezúčastněně pousmívám.

Ve svém žánru ničím tolik nevyniká, ale je to dobrý film plný silných a zajímavých momentů a skvělé hudby.

Ach jo.. možná umíme líp točit, ale neuhrajeme to. Dialogy a jejich přednes, to je něco neuvěřitelného. To není ani divadelní herectví, to je naprostý trapas. Milan Bahúl je jediný, který pochopil, že to musí hrát civilně a přirozeně. Ostatní, to je rádoby herectví a kéžby historický přednes, který nudí, otravuje a odcizuje. To jsme si mohli rovnou přečíst učebnici, hoši.

Jessica Alba je možná nehorázná kost, ale tenhle seriál mi místy přijde jako nehorázná blbost. Ovšem přes to nenudí a není špatně natočený...

Geniální filmový přístup.

Nějak se mi tady nechce hvězdičkovat. Epizody Back to Earth opravdu nejsou ani zdaleka tolik vtipné, jak tomu bývalo dřív. Po zhlédnutí třetího dílu mě ovšem přepadla taková nostalgie, že bych chtěl víc. Nakonec to není žádné velké zklamání, ale příjemné ohlédnutí zpátky za celým seriálem.

Zajímavý projekt, který má smysl jako provokace našich hodnot, názorů a dosavadních vědomostí. Zároveň se, ač neuspokojivě, ale sympaticky drží svých postav více než dějin jako takových a tak se stane, že některé okamžiky, které bychom chtěli vidět (např. v Kulce pro Heydricha samotný atentát na Heydricha, Lidice, Ležáky..), nám nejsou ukázány. Hlavní drama se tu totiž schovává ve slovech a v pohledech. Někdy na tom stojí celá síla seriálu, někdy ho ta omezenost čtyř stěn zase potápí. Každopádně to stojí za to vidět.

Tenhle film má velký problém. A to ten, že je od něj chtěno příliš. Lidé očekávají, že Aronofsky bude čím dál tím víc dokonalý. S takovým očekáváním k tomuto filmu prostě nelze přistupovat. Černá labuť není dokonalá a je prvoplánová. Asi stejně, jako jakýkoliv horor. Ovšem neznamená to hned, že je to známka nekvality. Jen se tomuto úmyslu musíme tak trochu podřídit. Aronofsky se mohl této látky chopit podobně jako u Wrestlera, ale on chtěl po skromnějším dramatu zaútočit na divákovy smysly. V mém případě se mu to dařilo královsky a já mu všechno zbaštil i s navijákem. V případě, že přistoupíme na jeho kalkul, můžeme vnímat pouze jeho kvalitní režisérský um. Tolik toho mohlo být špatně, tolik toho mohlo vyznít naprázdno, kýčovitě a uměle. Ale já z toho takový pocit neměl. Musím ocenit zručnost, s jakou nám příběh takovéto zásadní proměny postavy naservíroval, a možná ještě více zručnost kameramana, který potlačil potřebu estetické exhibice a soustředil se na čistý, krásou neovlivňovaný dojem. Nepozorujeme nádherné, ale syrové, intuitivní a pocitové záběry, které přesně a promyšleně vedou divákovu emoci. O ostatních formálních složkách ani není třeba mluvit, vše dokonale zapadá do režisérova úmyslu. A samozřejmě výtečná Natalie Portman vše černou tlustou čarou podtrhuje. Ještě jednou, jde o film, který s divákem kalkuluje, vede ho pocitově, postupně na něj působí víc a víc, pohlcuje ho a přímočaře graduje aby ho v hypnóze vyplivnul zpátky do reality. Výjimečný filmový/filmařský zážitek.