Ulmos

Díkybohu za mou absolutní ignoraci všech trailerů a většiny propagačního materiálu. Zpětně mi přijde až směšné, jak moc komerčně se A24 snažilo tento snímek prodat, například akčními ukázkami nebo trapnými plakáty vyrobenými AI. Úplně zbytečně. Garland totiž nenabízí přehnanou a epickou válečnou vřavu s jasně vyhraněnými stranami na ose dobro–zlo, ale úzkostlivou a záměrně zmatenou krátkou projížďku rozpolcenou společností. Byl jsem až překvapen, jak zručně se mu dařilo měnit tempo a napětí obklopující jeho novinářskou expedici, ač charaktery ničím unikátním nevyčnívající. Další velké nadšení přišlo stran zvuku, jelikož každý výstřel je dávkován s chirurgickou přesností, kdy to se mnou nejednou cuklo a bylo opravdu nesnesitelně skličující sledovat některé scény (vynikající Jesse Plemons v miniaturní roli s maximální hrůzostrašností). Co se týče častého stěžování si na absenci vysvětlování příčin a souvislostí konfliktu, tak to je z mého pohledu naprosto zcestné, jelikož úplně míjí hlavní motivy filmu o tom, jak moc může válka otupovat lidské vnímání čehokoliv, tedy i bojujících stran (viz. sniper v poli). Kolem a kolem, další kvalitní zářez čtyřiadvacítky, jenom příště ubrat na nepotřebné propagační extravaganci, protože přivedla i diváky s bezdůvodně zkreslenými očekáváními akčního bijáku, namísto novinářského dramatu. „Jaký jste druh Američana?“

Zničit bobra! Dva roky se s ním vozili po festivalech a nyní jej konečně představili široké veřejnosti. Tohle dílo je fenomenální a jedinečná groteskní variace na známé a mnohokrát viděné téma boje člověka s nelítostnou přírodou. Stejně jako ony bobří hráze jsou přetlakovány vodou, tak i stopáž tohoto snímku téměř praská pod tlakem nekonečného slapstickového humoru a nádherné vizuální kreativity. Úplně si představuju, kolik zábavy si při natáčení museli tvůrci užít v zimní krajině a jak moc se asi těšili, až svým ulítlým a ztřeštěným stylem polechtají bránice nejednoho diváka. Učebnicový příklad toho, když filmy jsou hlavně radost. Čistá fantazie. „Zkurwysyne bobrze! A ty chuju bobrze! Aaa, kurwa, bober!“ 🦫

Ouky douky. Nemáte někdo kontakt na pokrývače? Moje nadšení dnes totiž prorazilo střechu od baráku. Máme tu další adaptaci postapokalyptické videohry a na rozdíl od převedení do seriálové podoby v poměru téměř 1:1, jako tomu bylo u The Last of Us (což nemíním jako výtku), jsme se v případě Falloutu dočkali originálního příběhu z pera Jonathana Nolana a dalších šikovných lidí, silně ctících kouzlo a atmosféru této značky. Musel na ně být enormní tlak, aby se zavděčili věrným fanouškům i úplným neznalcům... a jak se říká, pod tlakem vznikají diamanty. Tvůrcům se podařilo vytvořit velice poutavý sci-fi westernový příběh a zároveň ukázat, jakým skvělým způsobem se dají zfilmovat známé RPG herní postupy – ať už nalézání lepších zbraní k boji, směšné počáteční schopnosti konverzace, morální dilemata ve stylu špatné vs. ještě horší, střídání společníků nebo interakce s podivíny Pustiny. To všechno smíchané se zábavným falloutovsky černým humorem a solidním ultranásilným nářezem byl zkrátka recept na úspěch a nejvíce mi srdíčko zaplesalo u mého oblíbence Waltona Gogginse, který dostal nemalý prostor předvést svůj herecký um. Velká paráda a další výstavní dílo videoherních adaptací, které snad i v budoucnu budou takhle skvostné a převálcují přežilé superhrdinské kolovrátky. „Tohle pojebaný místo. Vždycky se najde něco, co ti zkurví den.“

Satira bývá často považována za velmi nevděčný žánr, jelikož od tvůrců (ale i diváků) žádá nemalou znalost tématu toho, co se paroduje, a současně schopnost materiál ztvárnit do podoby, která zvládne pobavit. Z hlavy mě jako názorný příklad napadá zrající Tropická bouře, jež i po letech nabízí velmi vtipný náhled do zákulisí filmové branže, nebo Ztratili jsme Stalina, posměšně zobrazující intriky a paniky komunistické říše. Právě z tohoto druhého snímku si očividně bere inspiraci i seriál Režim, v němž do čela fiktivního autokratického státu staví egocentrickou a vyšinutou kancléřku Elenu ve skvělém podání Kate Winslet. A stejně jako u Stalina, tak i v tomhle případě se vyžaduje divákova elementární znalost určitých souvislostí, konkrétně tedy středoevropského dění posledních dekád, na čemž tvůrci staví sžíravý, absurdní a záměrně vyhrocený děj. Tomu napomáhá i postava surového praporčíka Zubaka, v neméně obdivuhodném výkonu „kurskového“ Matthiase Schoenaertse, který spolu s kancléřkou vytváří nevídaně toxickou, ale vzájemně zvrhle funkční dvojici. Jejich vztah a jeho vývoj je taky hlavní vyčnívající devízou tohoto krátkého šestidílného počinu. Ostatní řemeslné složky se však pohybují už „jen“ na vlnách mírného nadprůměru. I tak se ale z mého pohledu vůbec nejedná o zklamání, i když jsem upřímně lehce zaskočen místním přísným hodnocením, které nejspíš reflektuje ne až tak velkou oblibu suchého humoru, jímž série oplývá. Pokud by to však znamenalo, že v budoucnu dlouho nebudu svědkem vrcholných trapností, jako byl varan v teráriu, který se i zde dočkal zrcadlení, tak jsem ochoten to překousnout. Výstižná ukázka dopadů destrukce demokratických hodnot. Letos na HBO Max, za pár let s největší pravděpodobností živě na TV Markíza. „Jak se dostal ven? Letiště je zavřené… – No je to ministr dopravy, ne?“

Představte si, že vám zabijou dítě. Několik let jste jej vychovávali, vštěpovali mu dobré mravy, představovali si jeho naplněný a smysluplný život, ale teď v náručí jímáte mrtvé tělo s prostřelenou hlavou, protože bylo popraveno spolu s dalšími dvěma desítkami prvňáčků. Neuvěřitelná hrůza, že? Avšak teď si představte, že vás duševní mrzák se spasitelským komplexem začne osočovat z toho, že jste placený herec, že jste součástí manipulační inscenace, že vaše dítě někde potají žije nebo snad nikdy vůbec neexistovalo. A nyní si představte, že této konspiraci onoho duševního mrzáka věří čtvrtina populace vaší země, na ulici na vás vulgárně pokřikují neznámí lidé, vyhrožují vám smrtí, znásilněním, močí na hrob vašeho zemřelého potomka nebo jej chtějí exhumovat. A nakonec si představte, že se nejedná o fikci nebo horor. Tohle je realita, tohle je Amerika, tohle je facka bezbřehé svobodě projevu a velmi výstražné varování, kam až může zajít ustupování dezolátní scéně a maniakálním konspirátorům. Nesnesitelný snímek.

Neuvěřitelné. Nádherné. Nezapomenutelné. Už chápu, jak se cítí lidé, kteří navštíví půdu po dědovi a najdou tam poklad. Aneb když při sledování filmu cítíte, jak houstne vzduch, dešťové kapky dopadají kolměji, tikot hodin zpomaluje a zvuky sílí. Do konce života se budu modlit, aby někdy spatřil světlo světa Extended Cut.

To je ten film, jehož přívrženci mají být "stádem trumpovských podporovatelů" a jeho kritici zase "obhájci pedofilie"? Ale kdeže, pouze enormní bublina založena na mediálním šumu a nesmyslném škatulkování, která praská hned, jakmile na ní člověk koutkem oka pohlédne. Nesouhlasím s přirovnáním, že je snímek akční, jako domov důchodců, protože v tom se alespoň něco děje… třeba se někomu zlomí berle nebo spadnou zuby do polévky. Tohle je totiž naprosto sterilní patetická báchorka o neporazitelném a bezchybném člověku, který činí nelogická rozhodnutí, prezentujíc se jako druhý příchod Krista. A ne, jenom protože se snímek zaměřuje na velmi vážné a bolestivé téma, tak to neomlouvá jeho fádnost, laxnost a stereotypnost. Vždyť i ten první predátor je tak směšně karikaturní; cožpak jsme se třeba od Klusáka nepoučili, že zrůda může na první pohled vypadat i jako slušný člověk? Jediné, co si z SoF člověk vlastně může odnést je to, že jsou s námi na světě odporní lidé, kteří ubližují dětem, což samozřejmě každý, kdo není ignorant, už dávno moc dobře ví. Jinak to nemá nic. Nemá to sociální jízlivost Lolity, nemá to dokumentárnost Spotlightu, nemá to ani nějakou výpovědní hodnotu jako Stanice Zoo. Natočené uhlazeným způsobem, aby i nejvíce zbožná americká paninka à la Helen Lovejoy neomdlela při pohledu na rozepínání opasku. Dogani byli úplně jiná liga a navíc svou surovostí a upřímností dokázali změnit věci ve své zemi alespoň částečně k lepšímu. Ne jako tady ten glorifikační patvar. A jelikož se snažím vždy oddělovat film od autorů, tak i v tomto případě jsem do hodnocení neprojektoval skutečnost, že na promítacích výjezdech Caviezel opravdu propagoval šílené konspirátorské bláboly, a že pan Ballard je taky tak trošku zmrd (ale věřím, že to si sám v soudný den vyřeší s velkým B). V opačném případě bych šel s hodnocením ještě níž, ale takhle si radši 5-10 let počkám, až o tomto celém bizarním fenoménu natočí výživný dokument na Netflixu.

Po osmi ročnících přišla režisérská změna a na ceremoniálu to bylo znát. V hereckých kategoriích přišlo osvěžení v podobě uvádění nominovaných od minulých vítězů a celý večer tak nebyl jen o přehrávání ukázek z filmů. Kimmel nepřekvapivě ve své standartní formě (každý si musí vyložit po svém), hudební vložky velice povedené, božský Ken a „neviditelný“ Cena highlighty večera. Nejmrazivější proslov v podání Mstyslava, který by Oscara za to co viděl nejraději ani nedostal. Akademie zvládla i splatit své dluhy premiérovými soškami pro Christophera, Roberta, Hoyteho a Cilliana. Jestli si dala za úkol do stého ročníku zvýšit atraktivitu a sledovanost, tohle byl krok správným směrem. A Českou televizi prosím, aby do příštího ročníku zařadili i originální audio stopu bez komentátorů. Opravdu nejsem zvědavý na jejich plky o tom, na koho si vsadili, kdo si to podle nich zaslouží, to vše doprovázené toporným tlumočením.

„Já jsem to sežral…“ Je to tak. Jedním hltem. Kdo tady tak dobře vařil? To Pavel Soukup, který mě před nedávnem odrovnal s předkrmem v podobě #annaismissing, a nyní naservíroval tučný hlavní chod svého režisérského umu v podobě Metody Markovič. Stačilo jenom pět minut první epizody, abych pochopil, že budu po formální a vypravěčské stránce svědkem něčeho naprosto unikátního. Brilantní krimi záležitost s naprosto démonickým Petrem Uhlíkem a tísnivou atmosférou normalizačního socíku, v němž si snad každý, kdo si pět minut nezapálí cigaretu, chce hodit mašli. To vše naservírované spolu s na žaludek těžkými morálními tématy, včetně problematiky absolutního trestu. Tři roky trvalo Voyo Originals, aby po průměrných pokusech vyprodukovali něco, co bych se nebál označit jako jedním z nejlepších českých seriálů vůbec. Skládám jim za to hlubokou poklonu a jdu poslušně vyhlížet druhou sérii, víc než u jakéhokoliv jiného seriálu. Kéž by všichni, kdo se na tomhle podíleli, mohli nést na rukou budoucnost české kinematografie. Jen houšť a větší kapky.

Jen u málokterého filmu si řeknete, že v něm nechybí a ani nenadbývá jediná scéna. Že je potěšení sledovat každý záběr, poslouchat každou repliku a cítit každou emoci. Až vás napadne otřepaná a mnohdy nadužívaná fráze „This is cinema“. Ale někdy prostě nelze říct nic jiného. Od prvního zaznamenání tohoto snímku jsem si myslel, že se přece nemůže přiblížit mému milovanému Wrestlerovi. Hluboce jsem se pletl. Další příběh z prostředí sportu, nad jehož smyslem bude leckomu rozum stát, ale pořád musí chtě nechtě obdivovat jeho zápasníky. Zac Efron si v obklopení neméně famózních herců vysloužil ultimátní vykoupení, stejně jako před lety Robert Pattinson. Jeho chemie se svými bratry v dusném prostředí pod surovou taktovou Holta McCallanyho je až elektrizující. Když člověku takto film vyrazí dech, zažitím působící symbiózy, i když ryze subjektivní, velmi těžko se mu hledá něco k vytýkání. Sean Durkin by si měl dát pozor, aby ho v blízké době neobvinili z emočního terorismu kvůli velmi silným atentátům na slzné kanálky. Nakonec vám nezbývá nic jiného, než utřít slzy, říct svým sourozencům, že je máte rádi a budete je podporovat kamkoliv je osud zavede, a nakonec překopat svou roční filmovou topku.