EKLEKTIK

"Miluju ten film, je hrozně futuristickej." Donnie Darko jako agnostik, dvoumetrový králík jako prognostik a doktorka Lilian Thurmanová jako diagnostik. Katharine Rossovou, kterou znám díky původní verzi filmu "Stepfordské paničky" z roku 1975, jsem v této roli vůbec nepoznal.

"Již rukopis prozrazoval nervové rozrušení." Ano, prostředí opravdu ovlivňuje osobnost člověka, ale člověk svou osobností ovlivňuje své prostředí. Tato myšlenka pak tedy připomíná známou otázku, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Statika domu Usherů tak byla narušena špatným duševním zdravím jeho majitele, které zase bylo narušeno špatnou stavební údržbou tohoto rodinného sídla. Váš Ing. Arch. Eklektik.

"Když mi každej uhne z cesty, nikomu se nic nestane." Pět hvězd aneb pět důvodů, proč mě tento film již pětkrát dostal: Vynalézavá kamera Andrzeje Bartkowiaka. Proměnlivá hudba Jamese Newtona Howarda, která naplno zazní až během scény se zatýkáním ekonomicky nestabilního občana. Servírka Sheila Folsomová z Whammy Burgeru v podání Dedee Pfeifferové, mladší sestry slavnější Michelle. Hypnotická atmosféra ospalého letního odpoledne a sociálně kritický pohled na americkou smetánku, jejíž jedinou zálibou je hraní golfu.

"Milý a vtipný pán." Pan Kopfrkingl musí mít rád zvířátka. Do ZOO chodí pozorovat leoparda, doma má kočku a v krematoriu s ním pracuje zajíc, fenek, beran, pelikán, vrána i paní Lišková.

"Tak už můžeš povídat." Jak se tak dívám, Ondřeji Vetchému vztah s Petrou Hřebíčkovou asi moc dlouho nevydržel, takže si rychle našel Aňu Geislerovou. K samotnému příběhu bych ale rád dodal to, že jeho závěrečná píseň byla dle mého názoru neuvěřitelně nesnesitelná Hrůza, která mi svou naprostou nepatřičností naprosto zkazila dojem z filmu, který by mě jinak určitě dostal.

Červená želva mě dojala víc než Červená karkulka. Jestliže narativitu filmu převezme jeho vizuální stránka, vznikne tak další univerzální jazyk, kterým je hudba či matematika, ale jehož historie sahá až do období vzniku prvních jeskynních maleb.

"Je vtipná, běž se podívat." Aneb, kdy vlastně pálíme čarodějnice? Není zkrátka romantická komedie, jako romantická komedie, i když toto není komedie. Tento snímek je jen romantický film s úsměvnými momenty. Nemohu totiž propadat záchvatům smíchu při sledování komických scén, jejichž předvídatelnou pointu znám již ze synopse filmu, k čemuž došlo například během scény, ve které paní učitelka Eliška Vomáčková zjišťuje kde bude nakonec bydlet. Komediálnosti příběhu pak nepomohla ani předvídatelnost tématických vtipů typu: "Sousedi jsou dobráci od kosti.", nebo "Budete spát jak zabitá". Tato romance si mě tedy nezískala svým všedním humorem, ale svou nevšední atmosférou, která byla nejvíce patrná z podmanivých záběrů jarního obřadu Pálení čarodějnic, který však probíhal na podzim, za extrémně letního počasí.

"I takovou podobu může mít erotismus." To je maso! Soused Krkovička, řezník, kupec a sedlák v jedné osobě musí mít vyprodáno. Ovšem nejen de Sade či Poe, ale i Ken Kesey, autor románu "Vyhoďme ho z kola ven", který proslul díky filmu "Přelet nad kukaččím hnízdem", by mohl být zdrojem inspirace pro tuto existencionálně filosofickou hříčku, jejíž hlavní otázka zní: "Je pacient opravdu větší blázen než psychiatr?", aby odpověď na ní zněla: "Větší blázen má větší rozum.". Avšak čím větší magor, tím tvrdší terapie. Její vzrůstající náročnost tak postupně odhaluje třináct nahodile otáčených karetních listů, během úvodních animovaných titulků. Nejlehčí formu léčby tedy vyjadřuje terapie číslo jedna a nejtěžší formě náleží číslice třináct. Některé léčebné procedury pak vycházejí ze skutečných lékařských zákroků, jakým byla například kastrace. Jiné čerpají z historie, jako terapie číslo jedenáct, která zobrazuje muže s otevřenými nůžkami u jeho levého ucha, které tolik připomínají akt šílenství Vincenta van Gogha. Zatímco další metody odstraňují pacientům jejich různé organické smysly, kterými jsou hmat (terapie číslo 6), zrak (terapie číslo 10), sluch (zmíněná terapie číslo 11), čich (terapie číslo 12), nebo chuť se vykecávat (terapie číslo 8).

"Po večeři jsme začali s pitvou." Zdravím Vás, lidičky. Jsem Petroleus mostensis, alias Ropák bahnomilný. Narodil jsem se v severních Čechách, můj tatínek s dědečkem natáčí filmy a moje maminka je dcerou ilustrátora Maxipsa Fíka. Přebývám na samotném dně povrchového dolu, kde řvu jako Vilém Čok, ale plavat chodím do nedalekého odkaliště. Mezi mé koníčky patří lelkování, ježdění po dopravníkovém pásu kolesového velkorypadla, nebo návštěvy rekultivace ve které okusuji umělohmotné zábaly kolem stromků, protože mi chutná polyetylen. Nejraději mám však dvaadevadesáti oktanový benzín, jenže většinou seženu jen běžný motorový olej. Taky bych rád navštívil Prahu, koncertuje tam totiž má oblíbená skladatelka Vendula Kašpárková ze skupiny "Stromboli", ovšem pořád nemohu nasát ten správný ozón, takže jestli mě máte rádi, nejezděte elektromobily, nepoužívejte solární panely, netřiďte odpady, nesázejte stromy, nevolte zelené. To by bylo ode mne asi tak všechno. Buďte zdrávi, hodně štěstí! P. S.: Milý pane Nedbale, přijměte mou omluvu za ty vaše holínky, ale byly dobrý.

"Ty seš, prosim tě, úplně hysterickej!" Aneb jak dlouhej, širokej a bystrozrakej vyjíždějí po eskalátoru na Václavské náměstí v době, kdy tam ještě nebyl východ ze stanice pražského metra. Tyto pohyblivé schody byly totiž dány do provozu již během roku 1968. Je tedy vážně smutné, že jsem tuto nezaměnitelnou komedii sledoval z televize téměř při každé její repríze, abych si tohoto historického detailu všiml až nyní, když už nevysedávám u televize.