flu

Tohle nízkorozpočtové anime má ve fanouškovských kruzích téměř kultovní status. Neptejte se mne proč. Doporučuji snad jen ultraskalním fanouškům žánru, pro nás ostatní je to ztracených 80 minut života.

Freaks are revolutionaries and revolutionaries are freaks. If you want to find us, this is where we are. In every tribe, commune, dormitory, farmhouse, barracks and townhouse where kids are making love, smoking dope and loading guns—fugitives from Amerikan justice are free to go.

Velká hospodářská deprese, stávky, odbory, železniční magnáti, kočující hobos, vlakové loupeže a nad tím vším temný stín J. Edgara Hoovera na mocenském vzestupu... Jsem přesvědčený o tom, že kdyby tenhle film Scorsese točil o pár let později byla by to epická freska, VELKÝ americký film ve stylu jeho pozdějších opusů. Takhle je Boxcar Bertha poměrně jednoduchým filmem s nedotaženým scénářem a množstvím technických nedostatků. Škoda, tenhle příběh by si zasloužil víc.

Tahleta nenáročná komedie jeden úterní večer dokonale sedla do mého maloměštáckého vkusu... jo, abych nezapomněl, Anders Thomas Jensen je bůh (pokud mu ovšem ty scénaře nepíše nějaký ten Tonny Jensen).

Siodmakův příspěvek do škatulky thrillerů o sériových vrazích mohl být naprosto dokonalým filmem, kdyby... kdyby rozhodující měrou nepřispěl k vytvoření legendy o Brunovi Lüdkem, venkovském prosťáčkovi, který neuměl pomalu do pěti napočítat a jehož největší akcí byla krádež palivového dříví. A přitom se podle oficiální verze mělo jednat o fantóma, který 16 let unikal německé policii a páchal desítky sexuálně motivovaných vražd po celém Německu (pro zájemce něco více tady Bruno Lüdke - A serial killer?). Ale zpátky k Siodmakovi. Když si odmyslím ono zmanipulované pojetí celé události, je "Nachts, wenn der Teufel kam" mistrovským filmem, a to po všech stránkách (herci, dialogy, kamera, režie). Siodmakovi se podařilo výborným způsobem vystihnout atmosféru upadající třetí říše, která byla doslova a do písmene parodií na právo a spravedlnost (ale pořád mi vadí, jak z toho vyšel ten chudák Lüdke, jehož případ by mohl sloužit jako učebnicový příklad Justizmord). Takže... mohlo to být za 100, ale z výše uvedených důvodů "jen" za 80.

Fish Tank je příjemně civilní, uvěřitelný, realistický (reálný?), s dobře napsanými postavami a solidními hereckými výkony. Celých 123 minut jsem si tohle malé velké drama z prostředí londýnských council estates užíval a nenudil jsem se ani chvíli. Problém (předpokládám, že čistě můj?) je v tom, že den po shlédnutí ve mně tenhle film nezanechal vůbec nic.

Úchvatný vizuál, dramatická hudba, spousta vážných slov a tuny (typicky korejských) emocí. Nic z toho ale nemůže zakrýt, že tenhle film zoufale postrádá nosný a silný příběh (narozdíl od zmiňovaných "Sleepers" či "Once Upon a Time in America").

"Skutečnost, kterou zobrazuješ ve filmu, vždycky zároveň nějakým způsobem přetváříš. To je zkrátka součástí filmařské práce. Jinak tomu samozřejmě je, pokud zachycuješ válku nebo fotbalový zápas, ale ve všech ostatních případech onu popisovanou skutečnost ovlivňuješ a měníš." - Michael Glawogger. Všem, co "Megacities" ještě neviděli, doporučuji vykašlat se na plané polemiky typu "co-je-ještě-dokument-a-co-už-hraný-film" popřípadě "nakolik-je-dokumentarista-oprávněn-zasahovat-do-děje-před-kamerou" a nechat se unášet proudem Glawoggerových obrazů. Stojí to za to.

Sometimes you have to lose yourself 'fore you can find anything. Nádherné scenérie odkudsi z jižní části Apalačských hor, retardovaní burani a čtyřka "city-boys", která vyrazila na víkendový sjezd řeky, jež má zmizet pod budovanou přehradou. Síla tohohle filmu spočívá v jednoduchosti a uvěřitelnosti. S výjimkou přesně dávkovaných šoků ("...squeal like a pig!") Boorman nijak netlačí na pilu. Nepřehání to s násilím ani s akčními scénami a soustředí se na budování tísnivé atmosféry, což se mu daří na jedničku. Mistrovský kousek.

Problémem "Life In Loops" je podle mně to, že se snaží postihnout strašně moc témat najednou. Výsledkem je pak poněkud nesourodá směs záběrů z různých koutů světá podbarvená solidní muzikou, které však chybí nějaká jednoticí myšlenka či koncepce. Jako jednohubka dobré, ale raději se znovu podívám na Reggiovu "quatsi" trilogii, anebo na podobně orientované dokumenty Novotneho krajanů Michaela Glawoggera (původní Megacities, Dělníkova Smrt) či Nikolause Geyrhaltera (Náš Denní Chléb), které mně zasáhly mnohem víc.