flu

Mám tyhle osudové propletence odehrávající se uprostřed anonymních velkoměst rád. Naopak, pokud tenhle typ filmu nemusíte, odečtěte si (nejméně) jednu hvězdičku.

Rozhodně zajímavý film a pro mně první setkání s indonézskou kinematografií. "Pintu Terlarang" pracuje s mnoha nosnými tématy (od životních "třináctých komnat" přes mateřství a týrání dětí až po lidskou společnost, která úspěch jedince měří pouze jeho silou), které (post)postmoderním masomlýnkem semele do husté (a řádně krvavé) fašírky. Výsledek je místy řádně znepokujující, jindy pro změnu působí zbytečně přeplácaným dojmem a najdou se i okamžiky, které jsou (nechtěně?) směšné. Takže se nemůžu zbavit dojmu, že to všechno šlo natočit jednodušeji, přehledněji a působivěji. Méně by v případě "Pintu Terlarang" bylo více. Nicméně na další tvorbu od Joko Anwara jsem docela zvědavý.

Ani na x-tý pokus jsem Johnovi Woo a jeho rádoby chlapáckým střílečkám na chuť nepřišel (a to jsem se opravdu poctivě snažil). Pan Woo je možná z jiné planety, ale jak tak koukám na všechna ta pětihvězdičková hodnocení kolem, tak jsem extraterrestrial spíše asi já sám.

Začátek vynikající (zhruba tak po scénu, ve které Woo složil hold veleslavné pulitzerovské fotce od Eddieho Adamse), ale postupně jsem se čím dál víc nudil a ke konci už jsem trpěl jako Jacky Cheung s kulkou v hlavě. Vypjaté drama? Bohatý děj? Silné emoce? Srovnání s "Lovcem jelenů"? Cože?!?

Mám z tohohle filmu docela rozporuplné pocity. Na jednu stranu se dočkámě v Holywoodu poloviny padesátých let opravdu nevídané brutality (detailní záběry na krev, spousta mrtvol včetně žen a jedné dětské mrtvolky vyhozené z jedoucího auta). Tímhle se "Phenix City Story" vskutku vymyká dobovým standardům. Na druhou stranu nás čeká veskrze schématický scénář - hlavní "mirkodušínovská" postava právníka (který je pochopitelně veteránem/válečným hrdinou), odporní zlosyni (co spokojeně tyjí z gamblingu) a závěrečné vítězství práva a pořádku plné patosu a občanské angažovanosti, při kterém se dočkáme i docela důležitého vystoupení "ušlechtilého divocha" (je pravdou, že takhle dlouhá a významná role černošské postavy ve filmech té doby rovněž nebývala moc k vidění). Je však nutno uznat, že se jedná o poměrně věrnou dramatizaci skutečných událostí. Výsledkem je lehce nadprůměrná kriminálka s několika (v rámci žánru) revolučními momenty. U mně někde mezi 60% a 70%.

Cesta do srdce temnoty. Doslova a do písmene... (Redux)

V mém osobním noirovém žebříčku má "Out of the Past" plných 100/100. Esence tohohle žánru. Dokonalost.

“The tougher they are, the more fun they are, tra-la-la.” Na svou dobu zručně natočený suspense thriller, krásně nasnímané béčko s několika (opravdu) vtipnými a originálními scénami, cool dialogy (pochopitelně mězi ústředním párem Ray/Bancroft, ale překvapivě též v rámci cheap crook dvojky Keith/Bond) a povinným happyendem. Nic míň, ale nic víc, ale na ty 4* to nakonec bude. Chcete-li však pořádný noir od Tourneoura, dejte si nepřekonatelný "Out of the Past".

Příjemná a docela zábavná konverzační komedie. Ale že by se jednalo o "nejlepší válečnou komedii všech dob"? To tedy opravdu ne.

Un milagro argentino... aneb příběh o tom, kterak Carlos Menem se svými compañeros tuhle bohatou zemi na buben přivedl. Solanas je levičák a svým politickým přesvědčením se nijak netají. Jeho dokumenty proto v některých momentech sklouzávají k demagogii a určité věci je tak nutno brát s rezervou. Jako celek však Memoria del Saqueo (česky něco jako "Vzpomínky na plundrování") představují nepříjemně trefnou analýzu toho, co s Argentinou za pár let (nutno říci, že celý proces začal již před Menemovou vládou) dokázal udělat triumvirát zlodějských politiků, zkorumpované justice a nadnárodního byznysu (za souhlasného přikyvování MMF a světových velmocí).