F.W.Colqhoun

Na nedělní večer jsem si naordinoval francouzskou romantiku a dostalo se mi psycha. Tedy skoro doslova - Hitchcock's all over this. Ale vlastně docela v dobrém. A romantika vlastně taky ovanula. Zcela výjimečně jsem se chtěl rozpovídat o ději, ale už nejsem s to. Ztrácel jsem se už v průběhu, což bylo pro mě a mou přítelkyni příležitostí ke zděšeným výkřikům. Přestože jsem často plaval, stálo to za to - příležitost nechat se sebou narativně vyjebávat je nejspíš hlavní devizou snímku. Časové a osobní roviny se střídají stejně rychle jako představy s "realitou". Jestli bylo účelem toho kolotoče pobavit diváka, jsem spokojen. Morální ponaučení "lásku najdete tam, kde byste ji vážně nečekali" radím blahosklonně ignorovat. Film částečně sráží jakoby televizní zpracování - jen částečně proto, že lacině rozostřené barvy a aťasové interiéry zajímavě korelují se snovou neskutečností děje. Herecké výkony jsou fajn, ale ne tak jako prsa, kterými nás průběžně obšťastňuje Romane Bohringer. Monica Bellucci si své vnady šetří pro zámořskou produkci. I tak děkujeme.

Pro soudného tvůrce není o mnoho víc možností, jak naložit s opovrhovaným žánrem. Snad leda skrze duševní chorobu, na níž lze všechno to horrorové bahno bez ztráty kytičky naplácat. Bergman plácá moc hezky. Jeho horrový pokus (ovšemže v rámci nevýrazného vychýlení z osobního tvůrčího teritoria) dopadl, jak hrátky klasických mistrů výrazného rukopisu s pokleslými žánry dopadají – vylezl z něj prostě další Bergmanův biják. Ostatně trochu strašidelné jsou jeho snímky všechny, včetně velmi suchých pokusů o komedie. Ani surrealistické výjevy také nejsou v jeho tvorbě nic nového – poprvé mne děsil snovými sekvencemi už v „Lesních jahodách“, pro něž mimochodem i po drahných letech používá stejný efekt zvýšeného světelného kontrastu. Je mi samozřejmě úplně jasné, že Bergman točit horror vlastně nechtěl. Už pro jistou vyhrocenost ale snímek stojí za pozornost. Díky hrůzným výjevům a Nykvistovi se na film hlavně skvěle kouká. Bergman tahá z rezervoáru jeden absolutní výjev za druhým – loď, skály, ostrov, dům, rozkvetlá jabloň... Jako obrázek ...od šíleného malíře.

Bergmanova samomluva. K „Po zkoušce“ jsem přišel v okamžiku, kdy jsem neochotně zavrhl myšlenku pustit si k večeři oblíbenou „Devátou bránu“. Jaké bylo mé překvapení, když na mě z obrazovky málem vypadla Lena Olin; asi mi byla toho večera souzená. Alespoň jsem poměl, že je holka Švédka. Bergmanovy televizní projekty zdůrazňují, jak dobře by se většina jeho scénářů vyjímalo na divadelních prknech (bez toho, že by nám někdo neustále rozmazával ztrápený xichty přes celý zorný pole). Málokterý jeho film jde ve výpravě za to, co by se pohodlně vešlo na jeviště. „Po zkoušce“ jde ještě dál, když záznam režisérských meditací umisťuje do divadla a nechává hlavní postavu deklarovat cosi v tom smyslu, že toho co do rekvizit mnoho nepotřebuje a leccos používá opakovaně. Na rozdíl od „Obřadu“, který jsem viděl o den dva dříve (a také se mi líbil víc), není tématem paradox ubohosti a vznešenosti divadla, nýbrž spíš skoro řemeslnický rozměr režisérské práce. To, že jsou herci blázni, vyplývá z filmů obou. Chtěl jsem věřit, že nás Bergman nechává skrz dialogy hlavní postavy se ženamy-herečkami a rozplétání vztahových záležitostí nechává nahlédnout do své kuchyně. Ať už lze či nelze slova hlavní postavy přičítat samotnému Bergmanovi-režisérovi, ne jen jeho postavě, poslouchání je to zajímavé. Říkám poslouchání, protože pokoukání to nijak šťavnaté není. Herci samozřejmě vládnou, ale nasnímání nese bohužel jasnou známku televizního punku, což zajímavými postřehy špikovaný snímek trochu diskvalifikuje a činí jej poněkud hůře konzumovatelným.

Po více než 10-tiletech jsem podlehl sentimentálnímu vábení a pustil si 8MM, na nichž jsem byl v drahných gymnazijních letech v kině. Tenkrát jsem byl nadšen, tentokrát nikoliv. Tedy abychom si rozuměli, zhnusení se nekonalo, ale skoro celé dvě hodiny jsem zůstával neohrozitelně chladný. Filmu vděčím za úvod do problému „nejodvážnějšího“ pornografického žánru, ale ani to už v době, kdy si na YouTube můžete přehrávat uřezávání hlav do alelujá a „Death On A Camera“ lze konzumovat z televizních obrazovek v době vysílání hlavní zpravodajské relace už taky takové labužnictví není. Pozornost budily nakonec jen drobnosti, jež na konci devadesátých let ještě neměly ten správný náboj – výklady postavy J. Phoenixe o změnách probíhajících v pornoprůmyslu – o tom, jak si prasáci „vyměňují fotografie přes modem“, nebo když jsme svědky toho, jak si Mašina, hrdina snuffu distrubovaného ortodoxně na 8mm, pouští Danzig z vinylu; tomu říkám konzistence! Ha ha ha ha. Čas vytřídil zrno od plev a 8MM už do stejného levelu třeba s o číslem nižším „Se7en“ neřadím - ach ty hřívhy mládí. Nemáte někdo na výměnu „přes modem“ nějakej biják od Dino Velveta?

Rád bych tady s jistotou konstatoval, že jsem to na dřeň pochopil, ale to bych asi kecal. Jestli šlo o to poeticky sdělit, že tyjátr provozují šašci, ovšem na jeho zničující sílu to nemá žádený vliv, tak oukej. Jako informaci to beru a musím se přiznat, že jsem se místy, možná i trochu nepřístojně, smál. K hereckým výkonům nemá cenu se vyjadřovat. Divadelní povaha snímku na nich stojí a Bergman neměl důvod dávat se jej všanc tím, že by experimentoval s neosvědčenými xichty. K formě: V souvislosti s filmem je místy řeč o minimalismu. Jistě - Bergman s Nykvistem si vystačí jen s plátnem a několika rekvizitami, ale i tak by se s každého druhého záběru dal vyrobit poster; dokonce poster, který bych chtěl mít doma. Nádhera.

Kam se tohle sere na Botu jménem Melichar... Na Troškovu klasiku jsem si vzpomněl víc než jednou. Nečekal jsem, že jednou budu kterékoliv jeho dílo stavět na cokoliv z francouzské kinematografie. Na film bohužel nemám, narozdíl od řady dalších, žádnou pamětihodnou vzpomínku z dětství, takže jsem vůči sentimentu přinejmenším v tomto případě imunní. Takhle jsem se už dlouho nenudil, a to počítám i hodiny strávené v práci, ch-ch. Sophie Marceau je na plátně ještě moc mladá a přestože stárnutí nemělo na úroveň jejího herectví žádný vliv, raději jí budu do rozkroku zírat v "Al di la delle nuvole", kde alespoň prokazatelně není pod zákonem, o čemž kromě data výroby filmu svědčí i viditelná monstrozita pubického ochlupení. Zpětně mě udivuje mě zejména zařazení do škatulky komedie. Vtipného se nestane * a to říkám s naprostou rozhodností * naprosto nic. Za celou dobu nedojde dokonce ani k ničemu, co by se nedalo čekat, takže jediným překvapením je právě a pouze TATO smutná skutečnost. Rozplizlost je ale až taková, že jinou škatulkovací altertnativu nenabízím. Situaci nevylepšuje ani nic, co občas vynáší i sračky do kladných čísel; na papíře by člověk mohl doufat třeba ve Vladimira Cosmu, bez jehož přispění by i takové L' Animal bylo o úroveň níž; tentokrát svými zamilovanými odrhovačkami vyloženě irituje. Před filmem na dývku běžela upoutávka na dvojku. Count me out.

Čím to, že řada režírujících z řad herců točí podobně? Možná jsem si ale na Eastwooda a Penna vzpomněl jen proto, že spadají jaksi do téže kategorie... Okolo se trousícím doporučením nechat část filmu ve střižně rozumím. Dával jsem to nadvakrát. Ale užil jsem si to a nevím, zda bych to dopadlo stejně, kdyby tenhle chvílemi táhlejší no-road-movie trval o půhodiny méně. Celkově lze biják cenit spíš pro řadu detailů než jako celek - postavy jsou beze zbytku zajímavé, hraničářem Pepperem počínaje, znuděnou ženou kuchaře v bistru konče (paradoxně Jonesův Pete mi byl nejukradenější). Některé z lakonicky snímaných scén z filmu V DOBRÉM doslova trčí, což navozuje notorickému cinefilovi známý stesk, proč si nejsou vzájemně v čase trochu blíž (rozsekal mně dvojitý výstup staříka živořícího v pustině), a které jsou někdy oproti pozvolně plynoucímu zbytku filmu šokantně brutální (kůň plašící se ve skalách, balzamování). Příběh se ubírá v zaběhnutých kolejích anti-westernu. I když se ale slovutný Guillermo Arriaga zřejmě pokoušel držet se ve svém zaujetí na uzdě a figury nejsou z těch "jak na Orloji", pohled na imigranty se bohužel nepodařilo udržet nezaujatý. Všichni tam od Tijuany jsou chudí, bodří; vždyť i ten převaděč, kterej jinak inkasuje litr za osobu, podá pomocnou ruku skoro zadarmo. Neuvolňujícím účinkem v běhu drsných událostí nepůsobí drobné vtípky v podobě absurdních situací (absolutně newesternově pípající auto, momentky z šerifových sexuálních selhání). Tommy Lee jako režisér s přehledem obstál, naneštěstí nevydělal a další biják pod jeho taktovkou se zatím nechystá. Útěchou nám budiž Men In Black 3... Kriste. Sláva neokázalé filmařině.

Domov šedých motýlů – proč nám tu trčící paralelu cpou už v titulu? Uvádím prskáním přesto, že se mi film celkem líbil. Splňuje většinu toho, co do severského dramatu očekávám – znělý jazyk, nádhernou kameru, „panoramata“, zlo. Jelikož se profesně pohybuji v příbuzných sférách, některé okamžiky jsem si vážně vychutnal. A jako bonus polonahé fešandy slunící se na studených skaliscích. Možná má částečná nespokojenost pramení z toho, že se mi severské dramatičnosti dostalo přespříliš, anebo snahy o ní. Zápletka je mustrovitá, pointa asi neměla být příliš překvapivá, nakládání s některými postavami vypadá jako zásah producenta nebo prostě deus ex machina scénáristické bezradnosti, vychvalovaná hudba je kousíček za hranicí kýče a po prvním, druhém klimaxu irituje. Skandinávská kinematografie by se měla ohlédnout za svými manifesty. Jejich zásady byly alespoň částečnou obranou před tím, co jinak umenšuje každé potenciálně slušné drama.

Všechno to Woodyho zaklínání se, že v postavách jeho filmů nelze hledat nic z něho samého, nezní moc věrohodně. Proč skoro všechny jeho postavy trousí plytké odkazy na evropské myslitele, zatímco se raději četbě věnují sledování baseballu? Zelig, jedna z jeho nejsvébytnějších figur a zároveň filmů (v tomto případě obé víceméně jedno jest), se alespoň v tomto neliší. Zápasí snad Woody s podobnými nutkáními jako jeho chameleón? Spočívá jeho originalita s úspěšnými vzepřeními se těmto nutkáním (a jeho bergmanovské pokusy v nezdaru)? Mno... Použít tento biják jen jako gadget k ostatním jeho dílům by byla strašná škoda. Je ale ještě větší škoda, že potíže stíhající hlavního hrdinu nejspíš trápí stále víc diváků. Kdyby o tom svědčily jen a výhradně některé komentáře na ČSFD, bylo by na světě snesitelněji. Woody se naneštěstí nevyvaroval docela originální formy fiktivního dokumentu tradičními hollywoodskými schématy. Buď má pro ně slabost (jistě má, když strávil polovinu dětství v bijáku a za svůj nejoblíbenější vlastní film příležitostně označuje Purpurovou růži z Káhiry), anebo si prostě Mia Farrow (v mých očích jistě nejslabší z jeho chráněnkyň) vydupala job. Zvlášť happy-end, který mi normálně ani moc nevadí, mi zde vážně nesedl.

Spoilery! Odkládám ruličku toaletního papíru jen proto, abych na ČSFD tímto písemně sdělil, že jsem se právě podruhé – posral. Na Blair Witch jsem byl před drahnými dvanácti lety v kině a dnes jsem si na ty zlaté časy na střední vzpomněl při procházce v zámecké oboře (neudržované - k dokonalé iluzi chyběl už jen „voodoo shit“). No a večer jsem to sobě a přítelkyni v záchvatu nostalgie naservíroval. Ona začala kňučet už po dvaceti minutách, já se statečně držel, ale dobře mi přesto, že jsem si živě pamatoval, nebylo. Film jsem 3x zastavoval - naposledy pár minut před koncem, a stálo mě hodně slibů, že si potom spravíme chuť "Plnou parou vzad!". Biják za ty roky neztratil nic ze své působivosti. Nápad – geniální. Provedení – surový diamant. Pochopitelně jde hlavně o stoupající napětí, paranoiu, ponorku, která roste s počtem dní (a nocí) strávených v lese. Ředění záběrů z videokamery „šestnáctkou“, neumělé dokumentárnosti vysoce stylizovanými černobílými obrazy hnusné změti větví, neumělých loutek a nevinných hromádek kamení, je překvapivě efektivní. K hereckým výkonům: zkoušel jsem si představit, jak marně by se něco tak přesvědčivé pokoušel vystřihnout někdo z české herecké smetánky. Kotek, Mádl a Issová? Čeští režiséři to nemají jednoduché. Sledovat, jak „režisérka“ všechny nasírá ještě dřív, než se vůbec dostanou do lesa, a jak tolerance k jejímu přiblblému „natáčení“ postupně klesá (stejně jsem bezbřehé trpělivosti zbytku štábu podivoval – já bych nejspíš odvedl práci čarodějnice podtatně dřív), je krystalická sadistická slast. Každá z postav reaguje na bloudění nádherně jinak, každý chvilku tahá pilku. Závěrečná pointa je třešínkou na odporném dortu. Kdyby nenásledovaly efektní hollywoodské titulky, bylo by lépe. Blair Witch Project, kromě toho, že je to vynikající film, zasluhuje ocenění i proto, že ustavil žánrovou odnož horrorů sázejících na efekt autenticity, která stále plodí trpká jablka hrůzy (Cloverfield, District 9, REC). Jen houšť! Rada pro příští výpravy do lesů: Když už to jinak nepůjde, zapalte to.