Vančura

Sedmdesátkový bizar (nechybí německá dechovka coby soundtrack), u něhož jsem si vzpomněl na dokument Nesvatbov z r. 2010 a zprávu o jednom francouzském starostovi, který před pár lety nabízel Viagru kvůli zvýšení porodnosti (pokud se tomu dá věřit). Čili zas tak nereálný ten děj není a téma vylidňujícího se venkova je stále nadmíru aktuální, byť zde slouží jen jako výchozí bod pro absurdní sled více či méně komických situací. Ne že bych se u toho místy nezasmál, ale dějově je to fakt strašně debilní, a navíc jsem měl vždy alergii na předstíraný sex ve filmu, a zde je ho skutečně více než požehnaně. Holky zde jsou ale docela hezký (na to, že to jsou Němky) a závěrečné pohodové rozuzlení mě nakonec obměkčilo, že na tu kravinu člověk prostě nemůže být nějak přísný.

Bavilo mě to v podstatě stejně jako svého času Generace Singles a Nerodič - ostatně šel jsem do kina veskrze najisto, že předem vím, co dostanu, protože dokumentární styl Počtové se mi líbí a téma vztahů prostě asi nikdy neomrzí a člověk si tam najde hodně věcí k přemýšlení (nejenom o vztazích, ale i o dnešních mužích a ženách), navíc je to místy vtipné, a protagonisté filmu jsou rozhodně zajímaví, byť ne nutně musí skutečně něco reprezentovat. Ženy udržující dlouholetý milenecký vztah s ženatým mužem mi bylo líto (já to říkám už dlouho, že být milenka není žádný med - o výhody oficiálního vztahu jste připraveni a ze strany společnosti se dočkáte jen opovržení, že jste rozvracečka rodiny), podobně jako ženy, kterou opustil manžel (scéna, v níž pálí své svatební fotky a šaty, mi přišla velmi emotivní) a která hledá spásu na seznamkách a v ezoterice. Polyamorní trojka na mě působila značně dysharmonicky, třetí člověk tam byl vyloženě celou dobu navíc, a ty proklamace, že našli win-win milostné řešení, aby mohli být šťastní všichni, mi přišly spíš jako jejich zbožné přání, které se v jejich případě dost rozcházelo s realitou. Idylku jsem příliš nevěřil ani křesťanskému manželskému páru - on byl fádní buran s předpotopními názory typu, že uklízení je ženská práce, a ona se neustále snažila sama sobě namluvit, že i když mezi ní a manželem není žádná chemie a soulad, tak se pro něj rozhodla dobře, protože dala přednost stabilitě (a hlavně bůh to tak chtěl, aby byli spolu). Lidi žijící ve volném vztahu v polorozpadlém mlýně mi přišli asi nejvíc zajímaví, a myslím, že ty děti tam asi můžou mít docela hezké dětství (snad se nepletu). Celkově jsem si z toho odnesl asi to, že ideální vztah stejně neexistuje, všude je něco, a teď je hrozně v módě všude hrotit tu polyamorii, ale zrovna v tomto filmu je ukázána v podobě, kvůli níž se nějak ohrožený nemusí cítit snad nikdo, a za pár let to už stejně nikoho zajímat nebude, podobně jako si společnost zvykla na singles.

Oproti prvnímu filmu je tohle "pokračování" vtipnější, je to v podstatě čistá crazy komedie, kde už nejde o žádný děj, ale jen sled komických scének spjatých s kouzelnými formeláky (vrcholně absurdní - a díky tomu nádherně zábavná - je scéna s Hrzánem). S vysvětlením jejich původu se ani tento film nijak neobtěžuje, podobně jako se člověk nedozví, jak se formelákům povedlo z bytového kluziště během vteřiny opět udělat normální byt. Logiku nejde hledat ani v dědově rozhodnutí nejprve kradenou formelu za cenu extrémního stresu "nenápadně" vrátit, a teprve poté si ji normálně koupit - přirozenější by přece bylo, aby ji šel rovnou zaplatit (a v případě potřeby po pravdě vysvětlil, že ji vnučka "omylem" vzala, a rád by to nyní zaplatil). Obecně mi ta přísnost personálu vůči důstojně vyhlížejícímu a slušně oblečenému gentlemanovi přijde nepochopitelná, podobně jako si jde jen těžko představit, že by tak bagetelní krádež řešil napřímo ředitel obchoďáku, namísto nějaké ochranky. A v neposlední řadě mi film přijde nekonzistentní ohledně toho, kdo kouzelné formeláky (ne)může vidět - kupříkladu před Luciinými rodiči či opraváři v bytě se schovávají, ale dědovi, hudebnímu profesorovi nebo Osvaldově matce se bez problémů sami ukáží - zřetelně chybí nějaký klíč, kdo je oprávněn kouzelné postavičky vidět. Co jsem zde naopak uvítal s povděkem, je to, že přísnost Luciiny matky oproti prvnímu filmu v podstatě zmizela (dokonce zde projeví vůči dceři jistou něhu), odhalí se zaměstnání otce, a více hereckého prostoru zde dostane Maciuchová, která je v roli Osvaldovy matky naprosto dokonalá - postava jejího syna se zde náhle jeví ve zcela jiném světle, když člověk zná jeho rodinné zázemí. Obecně celý ten film, včetně jeho závěru, kdy rodiče i děda pod vlivem sedativ zaspí první školní den Lucie, pro postavy obou matek (a skoro všech dospělých postav) moc příznivě nevyznívá - zatímco Luciina matka svou restriktivní výchovou vyloženě potírá dceřinu fantazii (nanejvýše ji útrpně toleruje obměkčena vlivem dědy a manžela), tak matka Osvalda pro změnu svému synovi nalinkovala dopředu kariéru slavného hudebníka a Osvaldův skutečný zájem o něco jiného ji nezajímá (když se zbaví klavíru, pořídí mu pro změnu housle). Mít takovou matku mi v obou případech přijde za trest v každé době, a kornout plný sladkostí je velmi slabá útěcha za to, že rodiče nechají jít dítě první školní den do školy samotné.

V dětství jsem to miloval, a když jsem si to teď po letech osvěžil, jen jsem se utvrdil v tom, jak je to dokonalé. Zaráží mě zde ale postava Luciiny matky, která se ke své dceři po celou dobu chová nesnesitelně chladně a přísně, neustále ji kritizuje, sekýruje, komanduje, peskuje, a za vzorné dítě vydává sígra Osvalda žijícího o patro níž, který Lucii v minulosti tyranizoval, a jehož skutečnou povahu vidí pouze Luciin otec, který představuje chápavý a laskavý protipól své ženy. Dnešního diváka přesto musí zarazit, že oba filmoví rodiče bez starosti nechávají své předškolní dítě celý den doma samotné - člověk odchovaný americkými filmy s jejich kulturou au-pair hlídání dětí musí nad něčím takovým prostě užasnout. Nelze se pak divit malé Lucii, že se doma samozřejmě nudí, a touží po kontaktu s vrstevníky, kteří jsou ještě na prázdninách v zahraničí, a proto se chytne party starších dětí (mezi nimiž nejvíc zaujme tehdy 16 letá Mahulena Bočanová s čerstvě pučícími prsisky), jejichž vrcholnou klukovinou je krádež nějaké sladkosti v obchodě. Nejen ve srovnání s o 2 roky mladším snímkem My děti ze stanice Zoo je zřejmé, že Lucie mohla dopadnout daleko hůře, a film mi přijde nejzajímavější právě v úvodní části, kdy na něj lze pohlížet jako na trudné zpodobení tehdejší středoevropské rodiny s jedním dítětem, na něž pracovně vytížení rodiče nemají čas. Od chvíle, kdy do děje vstoupí nadpřirození formeláci, s vysvětlením jejichž původu se film nijak neobtěžuje, už mi to tak zajímavé nepřijde, a jejich kousky se mi zas tak zábavné nezdají (snad s výjimkou toho vytopení bytu, u nějž jsem ale nepochopil, jak se jim povedlo odstranit všechnu tu vodu). Přesto mám ten film spolu s jeho pokračováním velmi rád, protože je to velká nostalgie z dětství a dnes už taky dokonalé osmdesátkové retro, s nádherným exemplářem prvního Golfu (typ 17), kterým jezdí Luciini rodiče, fascinujícími budovami Koospolu a Kotvy (kde předabovaná Dagmar Patrasová obviní Lucii z krádeže šály), a překrásnou hudbou A. Michaljova, mého velkého oblíbence. A taky mě tam strašně baví ty všudypřítomné německé nápisy a německé SPZ na autech, což kupodivu není ne filmu nijak tematizováno (Luciina matka dokonce česky předčítá z německé knihy o rybách).

Další doklad toho, že dobré téma automaticky neznamená dobrý dokument. Respektive asi chápu dobře míněnou snahu tvůrců podat komplikované téma srozumitelnou formou, ale osobně mi výsledek jejich práce přijde nesnesitelně povrchní (například přirovnávním podhoubí k internetu či lidskému mozku), vystavěný především na efekt (všechny ty zrychlené záběry na růst hub jsou ve filmu veskrze zbytečné a jejich jedinou funkcí je poskytnout hezké ilustrační obrázky k mluvenému komentáři a naředit nudu mluvících hlav), a především značně nezáživný. Běžnému tupému Američanovi, který v životě neslyšel nejen o houbách, ale třeba i o tom, jak byl objeven penicilin, samozřejmě asi musí takový dokument přijít jako fascinující, ale zainteresovaný divák se zde příliš nového nedozví, a některé momenty mu musí přijít až nechtěně směšné (například ten občasný patetický voiceover pronášený jakoby z pozice hub typu "jsme uvnitř vás, ať v nás věříte nebo ne" či "umíme víc než jen vytvářet plodnice, většina z vás teprve objevuje, k čemu všemu jsme užitečné", nebo vysvětlování základních termínů typu neurogeneze). Pokud se skutečně chcete o houbách něco dozvědět, doporučuji radši knihu Propletený život: Jak houby utvářejí svět, mění naši mysl a ovlivňují budoucnost od Merlina Sheldraka (česky vyšlo v r. 2020), jejíž informční přínos s touhle naleštěnou netflixovskou bídou nesnese srovnání.

Ačkoli to obsahuje spoustu kouzelných momentů (nadšení dětí z pirátského přepadení, Porcovo líčení jeho prasečí proměny...) a 17 letá Fio si v roztomilosti nezadá s hrdinkami starších Mijazakiho filmů, přesto jsem se neubránil lehkému zklamání. Subjektivně mám prostě problém s tak zvláštním hrdinou, jako je pilot s prasečí vizáží (a nesedla mi ani ta kombinace anime & noir), a zklamal mě i závěr, protože to nedopadlo tak, jak bych si přál (tedy v duchu klasických příběhů o krásce a zvířeti). Takže navzdory krásné animaci a všem přednostem snímku jsem k němu bohužel cítil odstup (možná i protože mi to přijde jako snad jediný Mijazaki, který není moc vhodný pro dětského diváka - ostatně zde v komentářích se opakovaně objevuje názor, že je to jeho nejdospělejší film - a pro mě je to asi příliš velký nezvyk).

Fajn příběh a super obsazení, přesto si myslím, že z toho šlo dostat ještě víc - některé motivy a zvraty tam vyšumí trochu do prázdna (např. překvapivá informace, že Alex je novinář, kterého šéf vyšle na místo činu, šla určitě využít mnohem víc, než jen pro jednu kratší sekvenci), dávkování informací mi přišlo poněkud nepřehledné (není vždy jasné, co která postava ví), a konečně i tempo filmu mi přišlo poněkud nevyrovnané a střídají se tam poněkud nezáživné pasáže a naopak velmi zábavné. Pro seznámení s raným Boylem a McGregorem to ale každopádně funguje víc než dobře.

Alžběta Báthoryová je nepochybně divácky vděčný námět, v tomto zpracování jsem se k tomu ale stavěl rezervovaně. Primitivní animace mě moc nenadchla, v některých momentech to má fakt divný humor (pták používající deodorant - a vlastně celkově mi ta kombinace hororu o sériové vražedkyni a roztomilých zvířátek přišla jaksi bizarní a nepatřičná), a především jsem vůbec nepochopil ten ústřední moment, který vysvětluje Alžbětinu proměnu jako následek dobrovolného darování vlastního srdce (doslova) muži ze srubu, do kterého se pravděpodobně zamilovala, a který se jí později její srdce pokouší vrátit, ale bezúspěšně. Proč s ním vlastně nemohla zůstat a proč ho musela opustit? Jaktože si mohla vyndat srdce z hrudi a dál po tom žít? Proč toužila po mladistvém vzhledu, když se stejně neměla komu ukazovat a o přízeň mužů jí nešlo? Film vyvolává hromadu otázek, na něž odpovědi nedává. Přitom po většinu doby tam hraje úžasná hudba a místy je to skutečně strašidelné, takže se nemůžu ubránit dojmu, že pokud by se to drželo čistě jen hororového žánru (třeba jako Kábrtova Svatební košile) a mělo by to propracovanější kresbu a vypustila by se z toho všechna ta zvířátka a blbinky okolo (a klidně to mohlo mít poloviční stopáž), přišel by mi výsledek mnohem lepší. Takto zůstalo bohužel jen někde na půl cesty.

Z počátku mě to moc nebavilo a trochu mě odrazovala ta dvouhodinová délka, ale postupně mě to zcela okouzlilo, a to jak samotným motivem tajemného létajícího města a jeho krásným výtvarným pojetím (+ ti fascinující roboti!), tak i sympatickou dívenkou Sheetou, která je stejně roztomilá, jako ostatní Mijazakiho animované hrdinky. Za zmínku stojí též nádherný soundtrack a dojemný závěr, který člověka vyloženě potěší na duši. Trochu mě mrzí, že jsem Mijazakiho filmy neznal už v dětství, ale možná o to víc je teď pro mě zážitek objevovat je na stará kolena a těšit se z jejich krásy.

Dodnes si pamatuji můj dětský šok z toho, když to premiérově šlo v telce - Arabelu hraje jiná herečka (!), Menšík je po smrti a ze Sováka, Brodského a Filipovského jsou starci nad hrobem (naopak 44 (!) letého Zedníčka a 55 letého Nárožného seriál vydává za dědky, což je přinejmenším komické), z Honzíka s Mařenkou jsou dospělí lidé (jejichž vzájemný vztah je v celém seriálu tak nepochopitelně cudný, až s tím o to více kontrastuje jejich nečekané finální rozhodnutí spolu bydlet jako milenecký pár, což u vdovy Majerové vyvolá podobně nepochopitelné zděšení), z Xenie je najednou kladná postava, mnohem více prostoru zde má postava Fantomase jakož i zcela nové postavy (Pompo, Papp, Natálka, Roxana, Karel s Hyacintem...), a v případě Rumburaka zde zazní překvapivá informace, že má smůlu na ženský, protože byl mj. ženatý s krasobruslařkou, která mu utekla s trenérem, čímž seriál vtipně navazuje na filmový spin-off z r. 84, a narážek na tento snímek je v seriálu víc, a dokonce se v seriálu i objevuje jedna postava z filmu, a sice inženýr Zachariáš, který Arabele pomáhá s vývojem Arafonu, ačkoli mu zůstala nenávist ke zvířatům (seriál ale kupodivu nijak nepracuje s filmovou kouzelnou formulkou pro přesun do světa pohádek, a místo ní ji nahrazuje Fantomasovými vynálezy, které často dublují funkce cestovního pláště a kouzelného prstenu z původního seriálu). Když ale opadlo to zděšení z příšerné první epizody, rychle jsem tomu přišel na chuť, a každý týden netrpělivě očekával další epizodu (a platonicky zbožňoval milionářskou dceru Natálku). A když jsem si to teď po 30 letech pustil znovu, zjistil jsem, že mě to baví úplně stejně jako v dětství, a ještě se z toho mezitím stalo úžasné devadesátkové retro, které nádherně zakonzervovalo podobu dobových aut, pražských ulic, bydlení, účesů, oblečení (ta děsivá mikina Mařenky, kterou nosí v celém seriálu!) apod. Přijde mi kupříkladu dnes zajímavé, že snad všechny interiéry v tom seriálu jsou extrémně devadesátkově hnusné, což asi nejvíc platí o bytě Petra s Arabelou, ale překvapuje mě to i u vily pana Pappa, která mi tehdy přišla jako vrchol luxusu, a dnes žasnu, jak odporně vypadala uvnitř (nemluvě o komických detailech typu, že ač je Papp v seriálu vydáván za superbohatého člověka, který má dokonce vlastního sluhu - analogicky k pohádkovému králi coby král hraček ve světě lidí - tak jeho venkovní sezení představuje nejobyčejnější bílý plastový stůl s plastovými židlemi, který by se hodil tak maximálně někam na chatu - podobných bezděčně komických či nepřesvědčivých momentů je tam více). A ačkoli chápu nízké hodnocení, které si to zde vysloužilo, a souhlasím s tím, že to byl Vorlíčkův sestup dolů (a například všechny scény s děkanem a docentkou jsou extrémně stupidní), přesto mám toto pokračování v podstatě stejně rád jako původní seriál, a a možnost ho znovu vidět po tolika letech mi připravila velmi příjemný návrat do dětství, ze kterého se jen velmi neochotně vracím zpátky.