Shadwell

Zkrátit film na polovinu, byla by z něj hezká epizodka do Akt-X. Samotná pointa se šine jak zpomalený vlak - třebaže je depresivní v přesnosti líčení konspirace, kdy si uvědomujeme jasně všechny dopady a nemáme možnost je změnit.

V ryze fotogenické rovině – souboje, kamera, dekorace, barva – funguje Ip Man výborně. Naopak rovina abstraktní – napětí, příběh, emoce, dialogy – patří spíše do průměru. V této souvislosti je možné položit následující zdůvodnění: Uvážíme-li, že pro současného Číňana a Araba s jejich zcela jinak uzpůsobeným intelektem má filosofie od Bacona až po Kanta nanejvýš hodnotu kuriozity, můžeme onu nefunkčnost příběhu či dialogů svést bez okolků na kulturní hranice. Protože zatímco obraz je transparentní, přenositelný a jasně srozumitelný, u jazyka to již neplatí, neboť jak tvrdí lingvisticko-antropologická Sapir-Whorfova hypotéza, pojetí reálného světa je vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity. Zkrátka, jen stěží lze docenit Ip Mana, nejste-li z Hongkongu. ____ Stylistická poznámka: Bojová umění jako jedny z mála - na rozdíl od rozhovorů, automobilových honiček nebo fotbalového zápasu, kde by to diváky mátlo - snesou, a dokonce vyžadují porušování pravidla osy. Tudíž lze akci snímat střídavě z obou stran. Nebo minimálně ve formě prostřihů - to tehdy, zůstává-li jedna ze stran dominantní a prostřih z druhé strany akcentuje cosi neodkladně vzrušivého.

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Mám pocit, že dnes se z motivů, jež byly dříve vedlejší, stávají motivy hlavní. Zatímco klasický Hollywood se hlásil k rodině a Nový Hollywood vydělil striktní prostor mezi rodinou a prací, tak v současnosti (Až na krev, Michael Clayton, Bourne) se už jen pracuje. Tony Stark rodinu nepotřebuje, povídá si se svými přístroji, a na sex má děvky. „Hravost" se stává hlavním poznávacím znakem filmu. ____ Kde je problém? Iron Man v poslední půlhodině touží rozvíjet a zakončit herojské drama, ale nejde mu to, protože na to nemá zkonstruované základy. Celá ta cynická a nekomiksová předchozí část sešitá z kulturních a politických odkazů nemá parametry „velkého příběhu" a svého hrdinu opouští v tom nejhorším momentě. V momentě, kdy se divák dožaduje katarze. ____ Ale na rovinu. Který úspěšný blockbuster má natolik zajímavou postavu, že si může dovolit tak „katastrofálně" starosvětský akční scény a relativně plochou story, aniž to kohokoliv popouzí? Tony Stark is a mad genius, and I want to get drunk with him!

Iron Man 2 není nejlepším blockbusterem roku 2010 jenom proto, že jeho nedotažení či přetažení konkurenti doplatili na neschopné scénáristy (Souboj Titánů), režiséry (Princ z Persie), producenty (Robin Hood), popřípadě vše dohromady (Losers), ale protože tu spolu s dospíváním Tonyho, který musí zapomenout na podivínské soužití s roboty a počítači, naučit se důvěřovat lidem a přijmout roli týmového hráče kvůli blížícím se Avengers, dospívá i samotný film ve smyslu stylistickém, vypravěčském i geopolitickém (tři témata = tři odstavce). ____ 1, Klíčový výpad vůči stylistickým normám představuje statická kamera vyvážená nevídanou dynamikou v záběrech. Chceme-li, můžeme za touhle dichotomii „statická kamera / dynamické dění“ zpozorovat stabilizovaný (statický) model neoliberálního kapitalismu, k němuž v současnosti vzhledem ke krizi levice neexistuje alternativa, a uvnitř tohoto modelu probíhající (dynamický) veletoč nestálostí a nepředvídatelností reálně běžících událostí na obrovském propojeném trhu. Ale zpět k Iron Manovi 2. (i) Jsou-li obvykle ve filmech vedeny rozhovory strnule a rozvážně, bez skákání do řeči, kdy si každý řekne v klidu to svoje, pak v Iron Manovi 2 prohodí postava sotva celou větu a už se hlásí ke slovu někdo další. Promptní dialogové výměny tu neprobíhají po větách, ale po slovech, v případě Tonyho v nasekaných slabikách. Podobné mistrovství v dialogových scénách, typické pro politické filmy, běhen nichž beseduje více lidí kolem stolu, prokázal například Stone na začátku bushovského biopicu W. a místy Clooney v Dobrou noc a hodně štěstí, ale nalezneme ho obecně ve většině z tzv. narativních filmů faktu vyznačujících se tokem institucí, jmen, čísel a vztahů namísto jasně čitelného děje, namátkou v Social Network, kde kulometné tempo většiny dialogů nutí brutálně krátit a překládat čtyři anglické věty dvěma českými větami, jak všem nevěřícím potvrdí direct z první ruky námezdní titulkář Franta Fuka, osoba nejpovolanější. Že v amatérských filmech takovýhle zdánlivě neukázněný, ale o to složitější dialogový vichr nikdy nevidíme, dokládá obtížnost celé věci, jejíž nezbytnou podmínkou je snad pouze dodržení kréda „málo střihu = hodně dialogů“, s čímž ale nijak frenetický stříhající Iron Man 2 nemá sebemenší problémy. (ii) Za druhý se v záběrech často proplétá čtyři a více postav v rámci jedné scény, postavy ale ze scény odcházejí a zase přicházejí, vracejí se z druhého plánu, kam si odskočily apod. Funguje zde jakýsi kontrolovaný chaos a energie všech těch lidí je jakoby hmatatelná. Reprezentantem tohoto přístupu je Monako, kde si takto počíná hlavně broskvička a jahůdka (to není blbá jídelní metafora přitažená za vlasy, ale vlasy Paltrow a Scarlett). (iii) Za třetí vychází přeplněnost záběru z asynchronní fúze minulosti (80ky, AC/DC, zastaralé studenoválečné geopolitické usazení), současnosti a budoucnosti (nové generace gadget, head-up displejů, hologramů, iPhonů pouze jako kusů skla) a z toho, že se tu míchají digitální objekty se skutečnými, třeba formule jsou v Monacu digitální, kdežto auto Favreaua reálné. Digitální éra nutí přidávat k natočenému materiálu digitální přídavky a přesycuje záběry. Filmy tak nabízí komplexní zkušenost, při níž se setkávají různé umělecké druhy, působí různé druhy reprezentací a různé smyslové podněty. (iv) Za čtvrté říkal-li jsem u jedničky něco o „katastrofálně“ starosvětských akčních scénách, tady to kung-fu Scarlett, dožadující se black-widowáckého spin-offu, ve kterým seká otočky a salta, přesněji lucha libre, netrvá sice ani minutu, ale kolik režiséru něco tak staromilsky přehledného dneska nabízí? Řada teenage spektáklů se naopak chytře vyvarovává R-kovévo ratingu chaotickou akcí, která všechno ošemetné znepřehlední a tím ponechá filmu PG-13. Nechci tu rozvíjet věčný debaty o škubavé kameře a doporučovat Američanům k nakoukání Asiaty, jak to dělává s oblibou kooperující trio Elbert, Emerson a Bordwell, který sestavil na základě hongkongských akčňáků jakýsi manuál, v němž hollywoodským filmařům mj. radí, aby zásadně ukládali kameru během akce na trojnožku…, ale je prostě dost dobře možné, že Bourne bude za padesát let stejně pasé jako dnes expresionismus, ruská montáž nebo francouzský impresionismus, na rozdíl od bezpříznakových, formálně neutrálnějších blockbusterech, které oč více jsou odsunutý z krátkodobého hlediska, o to více mají otevřený dveře v dlouhodobým horizontu. (v) Za páté platí, že kdokoliv chce, aby měl jeho film blíže realitě než videohře, jinak řečeno aby měl blíže Top Gunu než Stealth: Přísně tajná mise, nesmí dát kameře přílišnou volnost. Dvojnásob v přepísklých sequelech, který jsou skrznaskrz přepálený, k čemuž měl Iron Man 2 obzvlášť náběh díky tomu, že je mnohem tradičnějším superhrdinským příběhem než specifická, nekomiksová jednička. Favreau to řeší zčásti chytře, když z kvanta postav a potenciálně nikdy nekončícího sledu padouchů utvoří dvě přehledné frakce, zčásti z nutnosti, protože coby PG-13 vždycky musí ucuknout tam, kde se jinde neucukává, čímž se vyhne strmým křivkám a hurónství – například Rourke, shadow dvojník Starka, má možná účes jako Joker, ale Iron Man 2 je přece jen příliš převtipělý, aby byl jenom temný. K zrealističtění přispívá také hra s protikladem „reálné/stylizované“, protože když do kteréhokoliv filmu začleníme úseky, které jsou fantaskní, a/nebo přiznáme okázalé uplatnění digitálních technologií, vede to k tomu, že základní prostor filmu se chápe jako reálný. Například fotografie ve dvojici s namalovaným obrazem působí realisticky, přestože prošla silnou retuší ve Photoshopu aneb pomáháme matce přírodě. Obdobně silně komiksový, železný oblek Starka posiluje realitu, do níž je začleněn, na stejném principu funguje zdvojení obraz v obraze, médium v médiu nebo televize v televizi. Iron Man 2 je zkrátka marveláckej geek heaven, ale dost realistický a přesvědčivý, vědom si toho, že co funguje v komiksech, ve filmech nezřídka selže. ____ 2, Když se podíváme na historii vypravěčských postupů v kinematografii, vidíme tři tendence. V první fází narativ znamenal narativ a akce znamenala akci. Obojí bylo striktně odděleno. V uplynulé dekádě se objevily progresivní díla jako MI:III nebo Star Trek a jedno s druhým promísily, během akce se odvíjel příběh a vica versa, někteří této simultánní distribuci atrakčních požitků a narativních dat začali říkat „intelektuální atrakce“. Třetí fáze, která nastoupila s Počátkem, ale dodržuje ji i diptychon Iron Man, přinesla radikální obrat. Akční je najednou samotný narativ. V Počátku víceméně žádné akční scény nejsou, protože akční je celý ten film, samotný způsob, jak je to odvyprávěno, má podobnu akce, všechna ta neustálá aktivita tekutých, měnících se linek. Iron Man 2 jistě není tak progresivní jako Počátek, ale je obdivuhodné, jak na akci skoupý film po celé dvě hodny neztratí ani na moment s výjimkou úvodního procesu reaktualizujícího Howarda Hughese grády – a opět, akční je celý ten způsob, jak je Iron Man 2 napsaný, ty dialogové výměny, kvanta postav v záběrech, speciálními efekty zmnožované dění ap. ____ 3, Geopolitický konflikt oživující studenoválečné rusko-americké rozbroje je možná zastaralý, ale zpráva, kterou film vysílá na blízký i dálný východ současným nepřátelům, je zcela aktuální – přidejte se k nám, nebo se stáhněte, jinak řečeno přijměte kapitalismus, protože je cool, přinejmenším pokud za ním stojí kreativní a dobří lidé jako Tony Stark, anebo se připravte na naše zbraně a zbraně našich spojenců z NATO. Demonstrace B-2, F-22, C-17 a F-35 (ostře sledovaný bitevník F-35 by se měl objevit ve výzbroji americké armády přitom až někdy letos) v Iron Manovi 2 není náhodná, protože je jasné, že ať už oficiálně, nebo pirátskou cestou, film se dostane i k Íráncům, Číňanům nebo Severním Korejcům a ti mohou zakusit, jak funguje v provozu americké Ministerstvo obrany a co je případně čeká a nemine. Mcdonaldizace světa, načrtnutá v černohumorné satiře Four Lions, způsobuje, že i nepřátelé americké kultury rádi konzumují americké filmy, čehož Iron Man 2 promptně využívá, když v rámci strategie product placement akorát obměňuje reklamní výrobek za výrobek válečný.

Jackass nikdy nebylo o pouhým skákání mezi střepy z osmimetrové výšky. Knoxville svůj pořad etabloval spíš jako zábavu pro náročné a intelektuály - jelikož čím je člověk chytřejší, tím požaduje hrubší a vzletnější rozptýlení -, ale nezapomíná na tzv. brutalitu s lidskou tváří a stejný prostor věnuje nekompromisním kouskům jako lidem, kteří je provádějí.

Quentin vytáhl z archivu zašlou Pam Grier a rozpomněl se na černošský exploatace z let 70tých aneb vypořádávaní se s otroctvím v USA na prahu milénia. Oživil vzpomínky i výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe, a postavil do jedné roviny cool herce s cool dialogy a vedle toho necool herce s necool dialogy. Druhé převažuje, ratifikujíc motto: S dospělostí končí hravost.

Film, kde první dialog začne bezmála až po deseti minutách, nemůže být špatný. Nota bene představuje Jack Reacher střední filmovou třídu umístěnou mezi blockbustery a indie/art sféru, která je podobně jako střední společenská třída na vymření. Jelikož mohou drahé filmy a bohatí lidé optimalizovat své náklady, zatímco levné filmy a chudí lidé žádné náklady téměř nemají, zbývá vše na bedrech střední třídy. Ta to ale logicky sama nedává, tudíž je na odpis (aspoň to říká Jan Keller). Mimo to představuje Jack Reacher další z mnoha skvělých příspěvků na téma post-ironie, tedy nerozlišitelného kmitání mezi vážností a parodičností. Jestliže je zvykem ve filmech, zejména v těch amerických, běžně propojovat „horizontálně“ romantiku, akci, napětí či smích, tak v poslední době tohle všechno kmihá ještě „vertikální“ mezi vážností a parodičností. Jak plyne z kombinatoriky, to už nám dává slušnou dávku všemožných variací ve způsobu, jak film poskládat dohromady. Je sice fakt, že Jack Reacher je spíše seriozně míněná podívaná, která nepatří do úplně stejný sorty filmů jako Herzogův Špatnej polda nebo Hvězdná pěchota, i tak ale dost často diváka znejisťuje tím, jak z té vážnosti vybočuje. Dalo by se to říct i tak, byť poněkud elitářsky, že Jack Reacher je komedie pro chytřejší diváky a drama pro ty hloupější.

Profesor Warwick se nám snaží naznačit asi tolik, že ti, kteří v budoucnu nepropojí svoji nervovou soustavu s implantáty, ustrnou na mentální úrovni fanoušků fotbalové Viktorie Žižkov. Snad právě to, že na Žižkově bydlí, popohání pana profesora v nasazení. Pro fanoušky fotbalu je dokument vůbec poučný – doví se, na kterých stadionech mají nejlepší a kde naopak nejméně chutné klobásy. ____ Vědec, vizionář a cyberpunker Warwick nijak překvapivě mnohé roztrpčuje, zejména v ortodoxních náboženských kruzích. Věřící naznačují, že by bylo dobré, aby vědecká práce byla jaksi pod kontrolou ostatních diskursů – hlavně umění nebo náboženství, protože věda a technika lidstvu zásadně nestačí, takže by se bez kultivace mezilidských vztahů mohla věda stát nástrojem v rukou primitiva. Vědec není povznesen nad morálku, filosofii či náboženství – a musí být tedy v jistém smyslu vychováván. Rozumím dobře starosti, která je v těchto řádcích obsažena, nemohu však se vším souhlasit – a to právě kvůli oné zvláštní povaze vědy. Považuji totiž za naprosto úžasné, že se ve vědecké komunitě zcela přirozeně a díky samovolným korekcím vyvinul étos, který by mohl být naopak vzorem jiným komunitám a diskursům, včetně umění nebo náboženství: přirozená skepse, ochota ke kritickému přijímání opačných stanovisek, svědomitá práce, poctivost, svobodná diskuse, nepodléhání autoritám a dogmatům, odpovědnost, věrohodnost. Je tomu tedy přesně obráceně: jsme ovládáni kulturou, která se nerozvinula tak daleko jako věda; vědecký člověk je už na Měsíci, ale my pořád žijeme s morálními pojmy od Homéra. Druhak, pominu-li pohyb dokumentu ve světě masmediálního krajního zjednodušování polárně vyostřených sloganů, který proti sobě nutí stavět jedince ze zdánlivě protichůdných barikád, kdy si takzvaně svoje žblebtne pánbíčkář i scientista, aniž dojde k nějaké syntéze nebo rozumnému konsenzu, opomíjí se tu konzistentnost světa a z ní vyplývající nerozpojitelnost vědy od víry, umění od vědy a víry od umění. Nebýt Einsteina, nebylo by Picassa. Tak byla prospěšná i astrologie, neboť z ní byl živ Kepler a Tycho Brahe, když ji prodávali pověrečným panovníkům, aby měli prostředky ke zkoumání astronomickému; nebýt astrologie oněch lidí pověrečných, neměli bychom dnes astronomie. Analogicky nemůžeme mít dvě minulosti, cestujeme-li časem. Kdybyste mohli cestovat zpět v čase a zabránit vlastnímu zrození, pak byste tu nebyli a nemohli byste s tímto cílem cestovat v čase. Všechny ty řeči o měnění minulosti jsou ne úplně v pořádku. Minulost byla, jaká byla. Není možné mít dvě minulosti, jež jsou v nějakém smyslu navzájem neslučitelné. Cestujete-li zpět, abyste ovlivnili nějakou historickou událost, pak jste museli být částí této události v době, kdy nastala. Vidíme tedy, že je nutné pozorovatelné hodnoty společnosti srovnávat nikoliv s nejpravděpodobnějším souborem hodnot vzniklých, ale s nejpravděpodobnějšími hodnotami vázanými podmínkou, že dovolí budoucí existenci pozorovatelů – nás.

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem.