Quint

Čistý, nedestilovaný „grindhousový“ biják, který svůj očividně nízký rozpočet vynahrazuje šokující nepředvídatelností, úchylnou vynalézavostí, bizarním humorem a velkým zápalem pro věc. Natočený na zrnitou šestnáctku v těch nejšpinavějších newyorkských zákoutích, které by záviděl i Scorseseho Taxikář. Kdosi na internetu film výstižně shrnul slovy, že „je to jak E.T., kdyby ho režíroval psychopat“. Basket Case má podobně ujetou premisu jako Cohenův horor It's Alive o vraždícím miminku s tím rozdílem, že tady pro změnu vraždí malé zmutované siamské dvojče, které jeho brácha přenáší v proutěném košíku. Basket Case se ale na rozdíl od It's Alive nebere vůbec vážně, má spád a svoje hlavní monstrum dokáže skvěle prodat. Jeho vizáž a hlasitý řev hned tak z hlavy nedostanete.

Někteří diváci považují Ve stínu gangu za zapomenutelné "cheesy" béčko se směšným, rádobytvrďáckým Sheenem, které působí jak Žhavé výstřely, z nichž někdo vystříhal všechny fóry. Jiní naopak za nedoceněný, seriózní thriller s přesvědčivým Sheenem a dobře zachycenou motorkářskou subkulturou (někteří z nich si kvůli němu dokonce pořídili motorku). Asi záleží na tom, kolik vám je let a jak moc ten film dokážete brát vážně. Sheen byl zvláštní volbou do role spořádaného poldy, jenž se v přestrojení postupně mění v drsného, vlasatého motorkáře, až mu z toho začne hrabat. Od chvíle, kdy mu narostou dlouhé vlasy a začne se chovat tvrdě, se prostě neubráníte vzpomínce na Toppera Harleyho z obou Žhavých výstřelů, mezi nimiž tenhle film natočil. Sheen do své role ale dává takovou energii, že jsou zároveň chvíle, kdy mu to i věříte. A napětí mezi ním a vůdcem motorkářského gangu v podání Michaela Madsena taky občas zafunguje. Film je jinak snůškou těch největších klišé kriminálek o policistech v přestrojení (ačkoli ho prý psal sám život a byl natočen podle skutečné události). Ani na chvíli nezapře dobu svého vzniku a jeho děj se pravidelně posouvá dopředu prostřednictvím přiblblých montáží, u nichž si zase nemůžete nevybavit Team America a píseň „We're gonna need a montage“. Sheen se seznamuje s motorkáři – montáž. Sheen se učí být motorkář – montáž. Sheen souloží – montáž. Sheen se obléká do motorkářského obleku – montáž. Sheen jezdí na motorce – montáž. Pro některé montáže zřejmě neměli dostatek záběrů, a tak nechybí momenty, jako když si Sheen při vyzbrojovací montáži do boty zasouvá zbraň, kterou už si tam o pár záběrů dříve zasunul. Ale proč ne, když se na to docela dobře dívá. Jsou tam cool motorky, cool westernové lokace, cool hlášky, cool rocková hudba a Linda Fiorentino (kde je jí dnes konec?).

Takový levnější Top Gun. Jen je tu místo pilotů pěchota. Místo Toma Cruise Charlie Sheen. A místo legendární volejbalové montáže snad ještě víc nechtěně homoerotická golfová montáž. Jinak je to další čirá propagandistická náborovka, která údajně přiměla spoustu chlapů přidat se k Navy Seals, kde si podle filmu najdete spoustu skvělých kamarádů, s kterými pak budete hrát golf nebo střílet teroristy. Na ženy tu vojáci moc času nemají (jeden z nich dokonce uteče od oltáře poté, co mu přijde zpráva, že má jít do akce), zato na „bro time“, sbližování mezi sebou, poplácávání a klábosení v šatnách si čas vždycky najdou.

Zapomenutá osmdesátková krimi, která očividně ovlivnila jednu z největších současných filmových franšíz Rychle a zběsile, ale i jednu z nejznámějších videoherních sérii GTA. Film, který tak trochu vypadá jako levná televizní kopie kriminálek Michaela Manna, je stylový, ale ne dostatečně. Má potenciál, který ovšem lépe využily a dotáhly do dokonalosti výše uvedené série. Film tak nenabídne nic víc než příjemný nostalgický zážitek pro fandy osmdesátek a Charlieho Sheena, který tu má úplně opačnou roli než ve Wall Streetu. Tentokrát hraje mentora, který učí hlavního hrdinu krást auta a zasvětí ho do luxusního světa yuppies. Pozornější divák si může všimnout mladého Brada Pitta s účesem na Jágra coby komparzisty v roli číšníka.

Konečně slasher, jehož hlavní hrdinka není splašeně pobíhající silikonová nána, ale protřelá "survivalistka", která se ani trochu nebojí a domovní vetřelce likviduje zákeřnými pastmi s podobným zápalem jako Kevin McCallister v Sám doma a s podobnou vynalézavostí jako sám MacGyver (k eliminaci protivníka jí stačí např. jen kuchyňský mixér). Není to moc hororové, ani moc komediální. Je to spíš zběsilá adrenalinová jízda, kde se všechno děje hrozně rychle a nečekaně. Fanoušci žánru ocení plno cool nápadů, upozorňujících na žánrové konvence. Není to nic revolučního, jako třeba Vřískot, ale v záplavě všech těch stereotypních slasherů je to příjemné překvapení. Z filmu je zkrátka cítit, že ho točili hororoví nadšenci (vtipná „camea“ tu mají hororoví režiséři Ti West a Joe Swanberg, který stráví většinu filmu s šípem zabodnutým v zádech).

Neúprosně imbecilní, ale sebeuvědomělý trash, zábavně reflektující osmdesátkovou éru nevkusu a ujetých subkultur. Podobenství o tom, jak televize lidem vysává mozky, které hýří tolika (někdy blbými, někdy chytrými) metahumornými nápady, že vás nenechá na chvíli vydechnout. Konzumenti jsou tu konzumováni rozkošně ohyzdným monstrem (vypadajícím jako zdeformovaný Omicron z Futuramy), které svojí groteskně nesouměrnou podobou svým způsobem ztělesňuje tehdejší šílenou, extravagantní popkulturu. Režisér Nicolaou prý film natočil, aby s ním „zkazil dvanáctileté haranty“. Tak ho svým dětem hlavně nepouštějte.

Vysmáté zombíky s parukami a motorovými pilami vylézající z televize uvidíte pravděpodobně jen v tomhle filmu, jenž se snaží odlišit od klasických romerovských zombiáren jak jen to jde. Zombíci tu dělají všechno možné, kromě tradičního pojídání mozků. A je fajn vidět v tomhle subžánru něco neokoukaného. Těch nápadů tu ale není tolik na to, aby vás postupně neuspaly nudné dialogové výplně. Mnohem zábavnější hororovou šíleností o televizním monstru je o rok starší Terrorvision.

Překvapivě neexploatační cormanovka se slabším rozjezdem, ale s výborným Donem Keithem Opperem v roli osamělého androida na vesmírné stanici, který se chce stát člověkem. Nejzábavnější na filmu je jeho „duševní“ proměna z infantilního naivky, poznávajícího svět skrz filmy 20. století, na přeprogramovaný vraždící stroj (James Cameron se na filmu podílel jako výtvarník, a dost možná tu nabral inspiraci pro svého pozdějšího Terminátora). Ve filmu v zásadě není jediná kladná postava, ale Opper (který hravě zastíní i jindy dominantního Kinskiho v roli šíleného vědce) si dokáže udržet naše sympatie i ve chvílích, kdy se v něm začnou probouzet špatné lidské vlastnosti a emoce, které ho postupně připravují o nevinnost. Android má i na Cormanovy poměry hodně lacinou výpravu (kulisy vypadají jak ze Studia Kamarád a rekvizity jak z hračkářství), ale nebere se zas tak vážně a nepůsobí nechtěně směšně, i když si pokládá hluboké existenciální otázky jako "co to znamená být člověkem?".

Minimalistický slasher, odehrávající se pouze v jednom domě, jehož domácím je vyšinutý syn nacistického chirurga, který šmíruje a vraždí svoje nájemnice. Vhodnějšího herce, než Klause Kinskiho, si do hlavní role tvůrci vybrat nemohli. Natáčení s ním bylo jako obvykle pro celý štáb hotové peklo (viz krátký dokument "Please Kill Mr. Kinski"). Kinski neměl rád, když ho někdo režíroval. Odmítal říkat repliky, které se mu nelíbily, čímž někdy narušoval srozumitelnost dialogů. Rád se režíroval sám. Považoval se totiž za nejdůležitější součást všech svých filmů. A v tomto případě je to skutečně jeho one man show. Nebýt jeho přítomnosti, uzívali byste se k smrti. Ve většině filmu se totiž prakticky nic neděje. Kinski však dokáže svým creepy pohledem diváky nepříjemně zhypnotizovat při pouhém prolézání větracích šachet nebo psaní deníku, což je jeho náplní ve většině filmu (přestože je příběh vyprávěný většinou z pohledu jeho postavy, tak k většině vraždám nakonec dojde mimo obraz). Diváckou pozornost pomůže udržet i Fulciho kameraman Sergio Salvati a De Palmův oblíbený skladatel Pino Donaggio. Film se natáčel v Itálii a velkou část štábu tvořili Italové. Crawlspace tak díky tomu po formální stránce připomíná trochu i giallo filmy.

Překvapivě málo známý dokument o žralocích, který byl velkou inspirací pro Petera Benchleyho při psaní Čelistí (část jeho štábu dokonce poskytla podmořské záběry pro Spielbergovu filmovou adaptaci). Nejde o tradiční vzdělávací dokument, ale o bezprostřední záznam z dobrodružné výpravy několika odvážlivců. Jakýsi znuděný milionář si v 60. letech najal partu lidí, aby vyrazili na moře hledat velkého bílého žraloka, kterého tehdy ještě nikdo nenatočil v jeho přirozeném prostředí. Posádku lodi tvoří potápěči, odborníci na žraloky, ale i folkový zpěvák hrající během plavby na kytaru (ano, stejně jako v pozdějším The Life Aquatic). Blue Water, White Death působí spíš jako realistický dobrodružný film. Na dokument je film nezvykle napínavý (a širokoúhlý). Neruší vás žádným popisným komentářem. Díky tomu máte pocit, jako byste skutečně strávili nějaký čas s posádkou lodi. Postupně poznáváte všechny její členy, o které se posléze bojíte, když opustí bezpečí lodi a časem i potápěčské klece, zatímco kolem nich krouží několik desítek hladových žraloků. Hledání velkého bílého žraloka jim zabralo několik měsíců, ale během nich se jim podařilo natočit velké množství jiných žraloků (a tehdy ještě povolený lov velryb, na který není příjemný pohled). Celý film ale zároveň s napětím očekáváte, kdy konečně pohlédnete do očí slibovaného lidožravce. Blue Water, White Death má v určitých chvílích až hororovou atmosféru, jakou u přírodopisných dokumentů často nezažijete. Dnes už jsou takové ponory poměrně běžné i pro turisty, kteří si s parybami dělají selfíčka, ale ve své době šlo o něco průkopnického, což je z filmu cítit. A sugestivnější dokument na tohle téma nejspíš nenajdete.