KlonyIlony

Výborný, po všech stránkách vymakaný thriller s dobrým příběhem, hvězdným obsazením (hvězdy staré i nové generace), dynamickou kamerou, který se také pokouší být lehčím psychologickým dramatem. Nikdo pochopitelně nečeká, že když si pustí hong-kongský akčí film o policajtech, že se dočká I. Bergmana; psychologický čí morální rozměr dodávají již tak promakanému příběhu na celistvosti. Tento film je další ukázkou toho, že hong-kongská kinematografie má říz a originalitu. Fanatičtí příznivci filmu si můžou objednat knihu o trilogii Volavka, kterou vydalo nakladatelství Hong Kong University Press: http://www.washington.edu/uwpress/search/books/MARAND.html

Těžko říct, jaký film chtěl Ferrara natočit - o nezávislý film se nejedná, je z něj trošičku cítit komerční motivace, ve výsledku se ale Ferrarův nekonvenční rukopis nezapře. Příběh je možná trochu moc "jednoduchý", jako plus je ale nutno započíst dobrá filmařská práce. Na filmu mi připadá zajímavé, že je vyvážený v ukazování emocí osob na jednotlivých znesvářených stranách (Číňané a Italové). Žádná ze stran nemá morálně navrch, obě zbytečně udržují sociální bariéru, jde jim jen o sobecké zájmy. S tím kontrastuje čistá láska dvou mladých lidí, kteří chtějí tyto bariéry překročit... Jestli je flm hloupý a sentimentální, nebo jestli Ferrara dokázal říct něco víc, ať každý posoudí sám. Pro mě jsou to **** ...už pro tu atmosféru 80. let a uliček China Townu.

Kdo chce pochopit poněkud křehkou psýché čínského národa musí vidět Tenkrát v Číně. Film je mezi etnickými Číňany velmi populární, řekl bych, že je to jejich srdcový film, něco jako Pelíšky pro Čechy, Cinema Paradiso pro Italy apod. Podle mého v kostce ukazuje pohled většiny Číňanů na vlastní dějiny, v nichž se často vidí jako oběti. Tento film je víc než jen akčňák: bojová umění jsou neodmyslitelnou součástí čínské kultury (většina moderních čínkých reformátorů a revolucionářů byli členové triád a cvičili kung-fu), akční scény jsou doplňkem příběhu, ne naopak, jak tomu v kung-fu filmech bývá. Jak už jsem řekl, film se zabývá „velkými“ historickými tématy, které jsou ve filmu (nutně) nahrazeny zkratkami a metaforami pro zahraniční útlak (vymáháni exteritoriality, přemrštěné reparace, trestné výpravy atd.), které působí dost teatrálně. To ale celkem ladí s celkovou hyperboličností filmu, takže výsledný efekt diváka neruší. Tenkrát v Číně je film v první řadě zábavný, poučný element je ale v době globalizace potřeba vidět taky. Biografie Huang Feihonga, historické předlohy pro film, si leze přečíst na Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Wong_Fei-hung

Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak.

Komorní film o křehké, lehce zmatené, nervózní mladé ženě, která z blíže neurčeného důvodu vydala za prací na Alijašku, ale kvůli poruše auta uvízla se svým psem v jakémsi zapadlém městě na severu USA. Příběh je takřka minimalistický – protagoistka Wendy se shodou okolností nalézá ze svého pohledu v bezvýchodné situaci a po učinění těžkého (a pro diváka překvapivého) rozhodnutí se z ní nakonec dostane. Atmosféru filmu prostupuje poetično osamělých parkovišť, železničních tratí a zvuku projíždějících aut na dálnici; režisérka v něm dokázala věrohodně vyjádřit pocit existenciální hrůzy hrdinky. Formátově se jedná o kratší film, dal by se charakterizovat jako „artový“. O autorce bych řekl (hodnotím pouze podle Wendy & Lucy, žádný další režisérčin počin jsem neviděl), že by jí neseděly “velké” narativy, na druhou stranu jí nelze odepřít, že ve svém počinu předvedla, že umí natočit film po psychologické stránce hluboký a autentický.

Netuctový western bez kovbojského klišé; žádný střet dobra se zlem; Altman se v něm nesnaží glorifikovat zakládající mýtus Spojených států, jak tomu kdysi velela konvence. Také bych jej neřadil mezi „revizionistické“ westerny alá Sam Peckinpah, které jsou přád kovbojkami. Snímek vlastně není příliš akční (asi až na závěr, který k mému potěšení nevyůstí v happyend), takže jej kromě westernu můžeme označit i jako historický film - konkrétně o době zlaté horečky v USA. Hlavní postavou je pasák McCabe, který v zaltokopeckém městě postaví bordel, a jeho obchodní partnerka paní Millerová, prostitutka závislá na opiu, se kterou McCabe má dost ambivalentní vztah. Divákovy je zároveň jasné, že mezi nimi zahořel plamen lásky, o to je tragický závěr tragičtější. Režisér má smysl pro historický detail: zajímavou problematikou, které bylo v oné době velkým společenským tématem, je setkání čínské imigrace s americkou puritánskou společností (tehdy se v USA mluvilo o „žutém nebezpečí“, které přináší morální zkázu). Film kromě popisování tvrdých poměrů přistěhovalcu na Americký západ také letmo naráží na problémy, jako je organizování prostituce a obchodu s drogami mezi Číňany a střet různých kultur: v závěrečné scéně paní Millerová inhaluje opium v čínském opiovém doupěti; horníci z města v baru diskutují o tom, zda je tělo čínské prostitutky stejné jako tělo bílých žen apod.. Další kladnou stránkou filmu jsou písně Leonara Coena, které svojí tesknou monotónností jaksi ladí s celkovou atmosférou. Film bych sice nenazval mistrovským dílem, rozhodně ale stojí za vidění.

Mistrovské dílo, jeden z nedoceněných filmů 20. století. David Mamet (režisér i scénárista) napsal scénář hodný vítěze Pulitzerovi ceny – neuvěřitelně důmyslný děj postavený jako spirála. Divák sleduje sérii různých podvodů a stejně jako hlavní postava nemá tušení, kdy je ten který protagonista součástí spiknutí, nebo kdy je podváděn. Třešničkou na dortu je rozuzlení, kdy dojde k rozkrytí super-rafinované konspirace, která je sice možná jenom v Mametově světě, diváka ale dokáže totálně ohromit. Mamet byl v době natáčení filmu začínající režisér, původní zkušenosti měl s psaním filmových scénářů a s divadlem, film jako médium ale dokázal pojmout zcela suverénně, i když na druhou stranu scény divadelní vliv prozrazují: přestože je film natáčený v reálných lokacích, scény vizuálně působí, jakoby byly natáčeny ve studiu. Některé záběry vypadají jako obraz Edwarda Hoppera, jindy Mamet zase spřinese na plátno hotové zátiší. Dialogy jsou další Mametova silná stránka - jeho distinktivnímu stylu v próze a divadle se říká “Mamet speak”. Ačkoliv film nelze nazvat realistickým – vede diváka do paralelního, hermeticky uzavřeného světa autorovy mysli – srší atmosférou a emocemi, které autentičností překonají kdejaké filmy na motivy skutečných událostí.

Tento film je rozhodně jedním z Altmanových stěžejních děl. Je reflexí nad americkou kulturou, společenským a politickým životem 70. let, tedy doby vcholu (nebo těsně za zenithem?) „amerického způsobu života“. Reflexe kulturou se divákovi nabízí skrze písničky, keré jsou důležitým prvkem filmu - neměl by ale rozhodně být zaměňován za muzikál. Altman podle mého nechce písničky pouze glorifikovat, ale ukázat také jejich klišé a plochost. Ještě problematičtější než hudba jsou její interpreti – jsou neurotičtí, narcističtí, sobečtí... Altman je skvělý pozorovatel, umí skvěle zachytit cynizmus a tregédii lidského hemžení v zábavním průmyslu, jak tomu ostatně udělal i ve filmu The Player (o dost povrchněji). Politické téma najdeme skoro ve všech scénách filmu: všudypřítomná masivní politická kampaň jakéhosi pravicového populisty; politikův poradce, který se snaží lákat hvězdy, aby podpořily kampaň; závěrečná tragická scéna se odehrává během hudebního vystoupení na podporu zmíněného politika apod.. Z filmu je cítit rozčarovanost z americké politiky (doba po Vietnamu a Watergate), příslovečná havlovská „blbá nálada“, nedůvěra v možnost změny k lepšímu. Altmanova výpověď americké společnosti, politické scéně a kultuře v jejím zlatém věku je dvojznačná - ukazuje lesk i bídu; tristní a zároveň i něčím groteskní závěr ukazuje spíš na Altmanův pesizmizmus. Nashville je skvělý film – tedy pokud vám není dvanáct a jste alespoň průměrně inteligentní a zvídavý. Nebo jinými slovy - je to originální komentář na debordovskou společnost spektáklu v poněkud méně „spektakulární“ formě než pozdější The Player.

Film o dobrodružstvích filozofujícího pobudy a znásilňovače na úťeku, který i přes svůj nevábný zevnějšek má charizma a umí učarovat ženám. Naked má místy děsivou atmosféru na způsob Cronenbergova Videodromu, avšak bez surrealistických prvků. Příběh začíná návštěvou Johnnyho v bytě jeho bývalé partnerky Lousie v Londýně, kde se sbílží s její spolubydlící Sophie, ale jekožto člověk nevázaný prachem světa se vydá do studených londýnských ulic, kde se oddává klábosení s neznámími lidmi – zejména jej fascinuje brzy nadcházející Apokalypsa, přirozenost Boha a všehomíra, konspirační teorie, Nostradámovy předpovědi - tedy vysoce abstraktní spekulace, kterým se běžní lidé až tolik nezaobírají. Svými úvahami, které občas mají špetku originality, a rozevlátými pohyby může vzbuzovat u diváka sympatie, někdy ale spíš něco jako soucit. Kromě už zmíněného fenoménu víry v apokalyptická proroctví a konspirační teorie Leigh také tematizuje sadomasochystický sex, mysantropii (zvlášť postava zbohatlíka, která fyzicky i psychycky terorizuje Sophie); zajímavý je také neracionální vztah Johnnyeho a Sophie, která si od Johnnyeho nechává fyzicky ubližovat, což ji zřejmě uspokojuje a stále víc ho proto miluje; ona se mu tím naopak stále víc odcizuje. Poté, co hrdina prožije několik nepříliš záviděníhodných epizod, se divák začne ptát, kam režisér film v závěru dovede – film ale naštěstí neskončí jako banální fraška, což by se lehce mohlo stát, kdyby se hlavní charakter zkonformizoval, dostal „rozum“ a zapadl mezi „normální lidi“ (se znásilněním na krku to ale asi dost dobře nejde). Konec je ale otevřený a divák je ponechán se svými rozporupnými pocity. Leighovi se podařil natočit velmi neotřelý film, jenom je třeba počítat s tím, že je dost temný. PS: Všechny klíčové scény se odehrávají na schodištích.