honeysuckle

Ze tří pohádek režiséra Ngo The Chau, které jsem zatím viděla (Sněhurka, Unesená princezna a tato) mi jeho variace na žabího krále připadala nejslabší. Pořád je to nadprůměrně dobře odvedená tvůrčí práce, kterou kdybychom uvedli na ČT1 s českými herci na Štědrý večer, tak diváctvo vrní blahem (i když, možná by mnohým nebyly po chuti ty fantasy prvky, těžko říct). Ale jakoby tomu něco chybělo, příběh docela pěkně plynul, gradoval a gradoval a najednou se to všechno vyřešilo téměř deus ex machina zásahem, bez většího přispění až příliš početného ansámblu postav. K tomu dobrému: jedná se o fantasy film vycházející z pohádky bratří Grimmů „Žabí král, aneb Železný Jindřich“. Stejně jako v několika dalších filmových verzích je nejmladší princezna držena zkrátka ochranitelským otcem, zlatá koule je dědictvím po mrtvé mamince a princezna ráda utíká do přírody. Přidána je linka dvou bratrů Gaie a Tea, kteří by se rádi živili jako sňatkoví podvodníci a za věno oklamané nevěsty si koupili chatu, bohužel jim ty podfuky zatím moc nevychází a makat se jim nechce. Nevyjde jim to ani tentokrát, protože Gai se zamiluje do mladší z princezen, Matildy, a po nepovedeném pokusu o krádež zlaté koule jejich intriky vyjdou najevo a jsou vypovězeni do začarovaného lesa. Proč ne, to je fajn zvrat. Gai je pak nepovedeným kouzlem víly Fingerhut proměnen v žábu a ke zlomení kletby musí dostat polibek z pravé lásky, aniž by prozradil, kým je. Šťastnými náhodami se dostane zpátky k Matildě, ale cesta ke šťastnému konci bude ještě trnitá (*spoiler* film překvapí odkazem i na zlomení kletby hozením žáby o stěnu z původní pohádky). Hezká výprava, hezcí herci, dobrá chemie mezi ústřední zamilovanou dvojicí. Obecně vzato moc postav, ale přišlo mi třeba fajn, že princezny jsou nevlastní sestry, ale mají se evidentně rády. Nevím, jak dlouho bude pana režiséra bavit točit tyhle fantasy pohádky, ale jestli jim ještě pár spáchá v obdobné kvalitě, budu jedině ráda.

Podle mě jedna z nejzbytečnějších pohádek jaké kdy byly natočeny. Hudbu Zelenka kompletně zrecykloval z Rumplcimprcampra, do role babičky obsadil Bohdalovou jako vždycky a jednoduchoučký námět roztáhl na víc jak hodinu nefalšovaného televizního utrpení. Nejšílenější je scéna, ve které se tři rozumní dospělí lidé strachy krčí před Stašovou místo toho, aby ji zpacifikovali a zachránili holčičku, jejíž život je v sázce.

Měla jsem velkou důvěru ve scénáristu, podepsaného pod loňským povedeným Korunním princem, i v režiséra, který natočil moji oblíbenou hudební pohádku O bílé paní. Bohužel tito dva byli během natáčení Pravého rytíře zřejmě v težkém rauši. Výsledek nemá logicky vystavěnou zápletku – chybí vysvětlení motivace jednání čaroděje, proč dal teleportační kámen princezně již do kolébky nebo proč předstírá, že je její zachránce. Postav jak na orloji. Doufala jsem v road trip otce a syna – a ono je to otec + syn + medvídek Novotný + huhňající Martin Kraus. Tím, že po scéně s přízraky ztrácí syn s otcem kontakt a setkávají se až na konci, se závěrečné dokonalé sladění jejich činů stává další logickou mezerou. Vaculík je zobrazen jako negramotný, jednoduchý člověk, který pronáší věty typu ,,Rovnost mezi mužem a ženou? Ha ha ha!" nebo ,,Syn to není, ale i tak gratuluju". Ale nakonec je to on, kdo zachrání den a ještě ho víla pochválí. Vincent jako hlavní hrdina nemá šanci obstát, nakonec nevítězí znalostmi ani mečem a vlastně ani nedokážu říct, čím se kromě záliby v kreslení vyznačoval. Princezna je hezká, předabovaná a snad ještě pasivnější než Slavěna v Princi Bajajovi. Tak nevím, tohle se prostě nepovedlo.

Co tak dobře fungovalo na jevišti (viz záznam Into the Woods z roku 1991, který má na ČSFD 89%) už méně funguje na filmovém plátně. Popravdě, od filmového zpracování jsem čekala víc. Větší šmrnc, větší spád, větší důraz na temná zákoutí lidské duše a ne vždy šťastné osudy postav. Oproti jevištní verzi ta filmová působí ploše a disneyfikovaně. Vytratily se postavy vypravěče i pekařova otce, zmizela symbolika ztvárnění Vlka a Popelčina prince stejným hercem, princové nejsou tak přelétaví jako na jevišti a Locika film překvapivě přežije. I z hereckého osazenstva mám smíšené pocity - Anna Kendrick (Popelka), Lilla Crawford (Karkulka) nebo Daniel Huttlestone (Jack) byli pěvecky i herecky skvělí a potěšily i drobné roličky pro Christine Baranski (macecha), Tracey Ullman (Jackova matka) nebo věčnou zlou nevlastní sestru Lucy Punch (Lucinda). Ale třeba Meryl Streep svým pěveckým rozsahem na Čarodějnici nestačila a doháněla to pouze svým výborným hereckým projevem. Obsazení Johnnyho Deppa do role Vlka pak bylo jen laciným marketingovým tahem: řada jiných by jeho pěvecký part odzpívala lépe a přesvědčivěji. Ve výsledku se jedná o ucházející adaptaci skvělého muzikálu, kterou si čas od času ráda pustím, už kvůli povedenému vizuálu, některým hereckým výkonům a samozřejmě krásné hudbě, ale k plnému počtu * to má daleko. Celkové hodnocení mezi 3 a 4*.

Špatně se mi hledají slova, tandemu autorů Korunního prince jsem věřila a nečekala jsem, že by jejich nová pohádka mohla dopadnout jako základní logiku postrádající rychlokvaška, kterou sesmolili za jeden večer u piva... Začnu s postavami. Matouš Ruml je sympaťák, ale v první řadě nebylo jasné, proč na toho draka vlastně šel (jen z lásky k princezně? potřeboval výzvu? nedokázal přihlížet utrpení nevinných?), přidaná motivace by lépe pomohla ilustrovat jeho charakter. Škoda také, že alfou a omegou jeho zájmu o princeznu bylo získání její ruky: zeptat se, zdali je dotyčné nevěstě ta slíbená svatba milá, by snad mělo být samozřejmostí i pro „křupana“. Nebylo mi ani jasné, proč Eben nevzal Honzovu výchovu do rukou hned, příprava budoucího krále by snad měla být samozřejmostí. Obsadit Evu Josefíkovou do role mdlé, těžce trofejové princezny, je plýtvání jejím talentem. Z princeznina chování během pohádky vyplývá jediné: že se ochotně provdá za kohokoliv, kdo ovládá etiketu a bude ji věčně zachraňovat. Padouch je něco mezi lordem Farquaadem a princem Krasoněm ze Shreka a jeho narcisismus přestane bavit zhruba po třech egonsekundách. Oni toho vlastně tvůrci ze Shreka obšlehli víc, včetně scény, v níž si hrdinové „vypůjčí“ oděv barona a jeho syna. I Ebenova až chorobná posedlost slušným chováním se omrzí velice rychle. Děj nedrží moc pohromadě: počínaje naivním rozhodnutím celé královské rodiny jet bez doprovodu do cizí, neznámé země, přes neúnosně dlouhou převýchovu hlavního hrdiny, na které Honza s Valeriánem postavili svůj geniální plán. Počkat, jaký plán? Kromě naučení Honzy etiketě to přece dál vymyšlené neměli! No a tvůrci na tom byli stejně: místo řešení, které se jasně nabízelo (využít k porážce zloducha nespokojené obyvatelstvo Egonovy říše), jsme se dočkali prapodivného dvojitého závěru, kdy nás po otravném souboji v kostele čekala ještě otravnější honička v kočáře. Tohle jsme si na Štědrý den nezasloužili.

S českým divákem pohádek je potíž: když se adaptace drží předlohy, dozvíte se z komentářů, že „to není nic nového pod slunce“, když se tvůrci pokusí o vnesení moderních prvků, český divák hromuje „tyhle novoty mi do pohádky netahejte!“ Nabývám dojmu, že Slíbená princezna to schytala za všechny moderní pohádky minimálně od revoluce, tak jednoznačné odsouzení si nezasloužila, třebaže své rezervy má. Možným kamenem úrazu je žánrové zařazení: Slíbená princezna není ani tak pohádkou, jako spíše fantazijním dobrodružstvím, které svým rozvracením kánonu připomíná spíše Princeznu nevěstu či Hvězdný prach než české pohádkové klasiky. Narozdíl od svých zámořských soukmenovců bohužel není tak dokonale vyladěná a téměř každá její přednost skýtá nějaké to „ale“. Tvůrci si na sebe v první řadě ušili bič v podobě příliš vysokého počtu postav a motivů, filmu by prospěla větší semknutost a osekání některých dějových odboček. Skvěle funguje chemie mezi zádumčivým dobrákem Jiříkem a sympaticky aktivní princeznou Čirou radostí, jejich vztah by ovšem uvítal nějaký ten dialog navíc. Potěšilo mě, že hrdince v nesnázích přispěchaly na pomoc vlastní sestry, třebaže jejich scéna s piráty byla neúnosně dlouhá a věčná škoda toho sexuálního podtextu (který zřejmě u jedné z princezen nezůstal jenom u podtextu). Mnohé slovní hříčky byly k pokukání, jinde by si scénář zasloužil výrazně jazykově pročistit a herci místy šumlovali. Z hereckých představitelů vyniká Marta Dancingerová coby titulní princezna, které zdatně sekunduje Honzík Cina, nejslabším článkem byl kníže Honorád Ondreje Koval'a. K čemu nemám výhrady je steampunková vizuální stránka, ta je neskutečně vymazlená do nejmenších detailů a skvěle ladila jak s neutěšeným královstvím zlého knížete, tak s uvolněnou ostrovní říší princezny. A zlo bylo potrestáno bez možnosti nápravy, tak se mi to líbí!

Příjemná podívaná s výborným hereckým obsazením. Dokonce i Eliška Vitanovská je zde snesitelná a v zásadě roztomilá (což je zapříčiněno hlavně tím, že většinu pohádky promlčí) a naplno zde demostruje svoje taneční umění. Jak už podotkl uživatel Danulinda, děj je chudičký, ale čtyřicet minut stopáže vyplní.

Jsem ráda, že se vůbec někdo pokusil klasickou pohádku "O Jirkovi a jeho třech psech" převést do filmové podoby. Je pravda, že větší rozpočet by této pohádce slušel víc, ale co se dá dělat, psi jsou sice loutkoví, ale zase roztomilí :). Osobně mi bylo akorát líto, že si Hrušínský nakonec nevzal Freimanovou, ale vrátil se k Nálepkové. Což považuji za nerozum.

Sérii „Sechs auf einen Streich“ začínají pomalu docházet pohádky (tato je spíše jen inspirovaná málo známou pohádkou bratří Grimmů „Husopaska u studny“), herci (krále hraje Johann von Bülow, který už hrál v Honzíčkovi a Grétičce) a bohužel i kvalita. Králi a královně se před lety ztratil jejich malý syn Nepomuk (ano, fakt), následník trůnu, a přišlo jim proto logické zakázat pod pohrůžkou přísných trestů smích v celé zemi. Poddaní jsou po letech jen krůček od otevřené rebélie a nařízení se vzpírá i princezna Polly, jejímž údělem je, jak sama říká, rozesmívat lidi. Poté, co na tryznu za bratra přinese prdící polštářek (ano, fakt) a davem se jako lavina přežene osvobozující smích, je za tento přečin vykázána z hradu. K sobě ji vezme tajemná husopaska žijící v lese, ke které se řízením osudu dostanou i dva mladí muži a vy smíte hádat, který z nich je ztracený princ. Když se tento rozhodne dál neutíkat před zodpovědností a vrátí se na zámek, vše se jako zázrakem vyřeší. Tento odklon od postavy princezny, o které ta pohádka má vlastně být, mě hodně mrzí. Tvůrci si s příběhem mohli pohrát, nechat princeznu, aby si naklonila prostý lid a postarala se o převrat, nebo aby se sama vydala hledat bratra, ale její role je osekaná jen na to šíření dobré nálady. Chraň bůh,  Mina Christ v roli princezny dělá co může a spolehlivě prozáří každou svoji scénu, ale co je to platné, když jí scénář nedovolí, aby nějak zásadněji posunula děj? I romantická linka mezi ní a jedním z vesničanů je jen naznačena, přitom romance princezny v přestrojení je obvykle spolehlivou pohádkovou ingrediencí. Ani nechci rozebírat to, že si tvůrci mohli líp vyhrát s castingem, princezna a princ (Jascha Baum) si nejsou moc podobní a nejsou podobní ani svým rodičům, což je ve filmu se ztraceným dítětem bez jasného poznávacího znamení docela problém. Dvě hvězdičky za Minu Christ a za Leslie Malton (husopaska/čarodějka), víc dát nemůžu.

Rok se s rokem sešel a z nadílky premiérových pohádek roku 2017 vyšly (opět) nejlépe ty německé, které tímto hodnotím se zpožděním, zato po opětovném shlédnutí. Živá voda („Das Wasser des Lebens“) je půvabnou, nápaditě natočenou podívanou, která se poměrně věrně drží předlohy, ale neváhá přidat atraktivní moderní prvky. Tak se princ Lennard o živou vodu musí zasloužit (v původní pohádce přišel k hotovýmu) rozluštěním matematicko-logické úlohy, vyváznutím z pohádkové variace na únikové hry a překonáním sebe sama ve světě iluzí, kde mu jeho otec a bratr prokazují respekt a lásku, kterou od nich ve skutečném životě nepoznal. Líbí se mi i detaily, jako nutnost nakrmit kamenného lva, který hlídá zakletý hrad, nebo obyvatelé princezniny říše zakletí v obrazy a sochy. Dobrou volbou z hlediska uvěřitelnosti příběhu je i přidání prvku „temné síly“, která ovlivňuje jednání již tak prožluklého staršího bratra a následně i hodného krále, který pod jejím vlivem na mladšího syna zanevře (závěrečné smíření pak nepůsobí tak křečovitě). Sympatická ústřední dvojice (Marlene Tanczik jako princezna Friederike a Gustav Schmidt jako princ Lennard), krásná výprava a líbivé exteriéry jsou jen třešničkou na dortu dobře odvedené tvůrčí práce. Za mě plný počet *. PS: Jsem zvědavá, kolik lidí bude mít ve zdejších vodách problém s obsazením černé herečky Denise M'Baye do role záhadné čarodějky