venalce

Tohle bylo tak neskutečně špatné, klišoidní, nesmyslné, veškerý divácký vkus urážející a dlouhé, že to nemohl zachránit ani sám sebe vykrádající Depp.

Tak tohle bylo něco tak neskutečně dechberoucího, že pro to nedokážu najít ta správná slova. Kdo by řekl, že historické hry od Shakespeara, jejichž názvy se nám ve škole pletly, mohou být tak poutavé? Pravda, Britové za sebou mají staletí adaptací, které vybrousili k dokonalosti, ale nic vás nedokáže připravit na ten pocit, že se právě díváte na něco monumentálního, něco, co vás dalece přesahuje. Shakespeare sám o sobě je nejlepším možným scénáristou, ale tady se bavíme i o velkolepé výpravě a excelentních hereckých výkonech. A všechny zastiňuje Hiddleston, který má na svůj věk charisma, kterého mnozí herci nedosáhnou ani po letech zkušeností, dokáže být váhající i majestátní, rozverný i strach vzbuzující, přesně tak jak to jeho role vyžaduje. No, řekněme, že tohle budu rozdýchávat ještě hodně dlouho a upřímně doufám, že se této adaptace brzy dočkáme v České televizi.

Úžasná pocta legendárnímu seriálu. Hurtův Doctor mi sice úplně k srdci nepřirostl, ale vidět pohromadě Tennanta a Smithe bylo k nezaplacení, jejich společné momenty byly něco neskutečného. Na každém rohu číhala nějaká drobná pocta seriálu. ať už šlo o legendární hlášky, odkazy na dřívější díly nebo narážky na typické Doctorovo chování, znalec se celou dobu nutně tetelil blahem. Nic nechybělo. Speciál v sobě shromáždil samotnou esenci Doctora Who, která vyvrcholila v momentě kdy se na place objevili všichni Doctoři (ano, všichni, včetně toho budoucího), aby uzavřeli jednu velkou kapitolu a otevřeli dveře novým možnostem. Samozřejmě se objevil i nějaké ty timey wimey věci, ale i to k Doctoru Who patří. Bylo to vtipné, bylo to whovianské, bylo to úctyhodné! Tak na dalších 50 let, Doctore!

Aby bylo jasno, pustila jsem si to jen proto, že jsem chtěla vidět seriál, kterému vděčíme za ztvárnění Lokiho, jak ho nyní známe. Což nic nemění na faktu, že jde o výbornou detektivku. Případy jsou poutavé a rozuzlení geniální. Co mi ovšem neuvěřitelně lezlo na nervy, byl věčně přepracovaný (až vyhořelý) a traumatizovaný hlavní hrdina. Jako by z celého týmu jen on měl nesnesitelné potíže a všichni kolem něj musí chodit po špičkách. Byla to vyloženě hra na city a já na ni nebyla ochotná přistoupit.

Dvojka Thora, to je především spousta akce s vysokou kadencí hlášek, přesně to, co byste od správné komiksárny čekali. Stejně tak se ale najdou i typické nešvary, jako třeba zmatečnost děje, která snad zmizí s opakovaným zhlédnutím. Víc než v přechozích filmech Thora zastiňuje Loki, který uznává jen jedinou stranu, a to tu svoji, což z něj dělá velice vítaný nevypočitatelný prvek. Zároveň je ale třeba říct, že jejich vzájemná interakce nikdy nebyla lepší a filmu to jen prospívá. Mnoho otázek zůstalo nezodpovězených, takže zadní vrátka (či spíše vrata) do dalšího dílu jsou otevřena dokořán.

Mrazivé...velice, velice mrazivé. Tohle je názorná ukázka poctivě odvedené řemeslné práce. Herecké výkony excelentní, skvěle vystavěný příběh, který po sobě nezanechává pachuť "a proč se tam stalo zrovna tohle?". Z atmosféry běhá mráz po zádech, úplně cítíte tu strašlivou bezmoc hlavního hrdiny. A to si ještě počkejte na ten stylový konec.

Tenhle seriál působí v letošní nabídce jako popelka, ale já mám pohádky ráda. Od druhému dílu jsem začala fandit Alice a Cyrusovi, stejně tak jako Srdcovému klukovi a Anastazii. Je to pohádkové ve všech ohledech, líbí se mi fantazie tvůrců i to, jak mají vystavěný příběh. Mělo by jít o uzavřené story, tak jen doufejme, že seriál nezruší dřív, než odvysílají všechny epizody. Bylo by smutné nedočkat se toho pravého pohádkového konce.

Hoši Gleesonovi se rozhodli natočit krátký film o tom, že policajti jsou hloupí asi úplně všude, aneb když něco pokazit, tak pořádně. A vůbec to není špatné. Víc takových "rodinných" filmů!

Začalo to jako tradičně netradiční romantická komedie s lehkými prvky sci-fi, ale skončilo to jako něco trochu jiného. Je to hřejivý film o kráse "obyčejného" života se vším, co přináší. Tohle je přesně ten typ filmů na deštivé odpoledne, kdy už si nemůžete dopřát další dávku čokolády (protože to množství, které jste doposud snědli, už považujete za trestuhodné), ale pořád potřebujete povzbudit. A jako plus beru i to, že ony časové skoky nepůsobí samoúčelně, ale jsou do příběhu citlivě zakomponovány, takže jejich použití dává příběhu smysl.

Poetický příběh o síle přátelství, křehkosti života a kráse prchavých okamžiků. Nikdo tomu neumí dát takovou hloubku a krásnou vizáž jako Japonci, nemluvě o přesně dávkovaných emocích. Byla to nádhera.