Beastmaster4

"Já už nemůžu," je slavná a smutná poslední věta, kterou zachránci slyšeli. Poté se Toni Kurz zvrátil ve visícím laně a zemřel.

Andreas Hinterstoisser a po něm jeho druhové sice překonali kyvadlovým traverzem hladký traverz (dodnes nese jeho jméno), ale udělali zásadní chybu. Zavřeli si cestu k ústupu tím, že lano za sebou vytáhli. Edi Rainer zmrznul, Willi Angerer se uškrtil visíc v laně, Andreas Hinterstoisser se při pokusu o sestup bez navázání na lano zřítil a Toni Kurz zemřel vyčerpáním při slaňování pár metrů od zachránců, kteří se k němu snažili dostat ze štoly jungfrauské železnice.

Nordwand je severní stěna Eigeru (obr). Eiger je nejvýchodnějším vrcholem masivu Jungfrau v bernském regionu Švýcarských Alp. Nordwand má převýšení 1800m a je jednou z nejvyšších a horolezecky nejobtížnějších evropských stěn.

Filmaři nám u jednotlivých filmových postav dokonale ukazují druhy bojovníků MMA. 1. Striker – který se brání sražením na zem (take-down), rád bojuje v postoji a chce zápas ukončit K.O. – Tommy Conlon (Tom Hardy); 2. Wrestler – který strhává na zem a boj zakončuje údery na zemi – Koba (Kurt Angle); 3. Groundfighter – který boj přenáší na zem a tam si vynutí vzdání soupeře pomocí submission techniky, nejčastěji pákou nebo škrcením – Brendan Conlon (Joel Edgerton).

Mixed Martial Arts (česky smíšená bojová umění) je syntéza různých bojových stylů, jako jsou například: muaythai (thajský box), savate (francouzský box) či taekwondo pro boj v postoji. Za nimi následuje judo, zápas (řecko-římský a volný styl), sambo (ruský zápasnický styl z poč. 20. století podobný judu) pro zápasnickou techniku a pro přechody na zem, a za nimi brazilské jiu jitsu pro boj na zemi.

Butch Cassidy (13. dubna 1866 Beaver, Utah, USA – listopad 1908), rodným jménem Robert LeRoy Parker, byl proslulý železniční a bankovní lupič a známý pistolník na divokém západě. Vyrůstal v Circleville jako prvorozený syn z celkem 13 dětí Maximilliána Parkera a Anny Campbellé Gilliesé.

V jedné pasáži se Mackinley (Stephen Rea) chlubí kousancem od hada a štípancem na noze od štíra, který, říká: "byl velký jak hodiny". Filmařům utekl malý detail a to pravidlo, které u štírů platí, že čím menší druh, tím jedovatější. Velké druhy štírů, jako např. Pandinus, Heterometrus, Opisthophthalmus mají velká, silná klepeta, která používají k lovu větších bezobratlých živočichů, ale také ještěrek, holat myší aj. Velcí štíři si jsou vědomi neškodnosti svých jedů, při ohrožení si kryjí hlavohruď za mohutná klepeta a útočníka (například prst chovatele) se nesnaží bodnout, ale štípnout a drtit svými klepety. O jedovatosti těchto druhů ve vztahu k člověku se nedá vůbec hovořit. Z bodnutí od velkého druhu by tedy nic nebylo a od štípance též ne. Proto je takové tvrzení ve filmu s ohledem na tuto skutečnost zavádějící.

Ve filmu je přibližně v polovině zabit mladý černoch. Na otázku, kdo ho zabil, zazní odpověď "KKK". Jedná se o Ku-klux-klan, pod nímž působila řada bývalých i současných tajných, teroristických a militantních organizací, původně pocházejících z jižních států USA. Tyto organizace prosazují nadvládu bílých, rasovou segregaci, antisemitismus, rasismus, antikatolicismus a odpor k nebělošskému přistěhovalectví. Podle svědectví bylo neobvyklé jméno zvoleno podle zvuku nabíjené pušky.

Cesta jedné písničky na plátno filmu začínala složením melodie a otextováním, případně složením melodie na hotový text. Poté bylo natočeno demo a až v návaznosti na obsazení filmu se ukázalo, kdo bude píseň zpívat. Dále bylo třeba ji upravit na hlas příslušného herce a transponovat do tóniny, která mu nejlépe vyhovuje. Následovalo nahrávání ve studiu a nakonec natáčení na place, kde se ke zvuku doplní obraz.

Texty pro část písniček filmu byly už součástí původního scénáře. Jejich autorem byl Miroslav Adamec, který hudbu skládal přímo na text. Další část písní vznikala přesně naopak. Skladatel dostal jen zadání o náladě a místu písně ve filmu a až na hudbu, která vznikla podle potřeby scénáře, byly dotvářeny texty, kterých se chopil František Moravec.

Se skladatelem René Ryparem se režisér F. A. Brabec seznámil při práci na filmu Máj (2008), na němž se podílela celá skupina Support Lesbiens. „Renda má obrovský, výjimečný talent. Za jediné odpoledne mi přehrál dvacet, třicet hudebních nápadů. Od rockera je to navíc obrovská oběť, že pro mě skládal písničky taky o tom, jak děti skákají po parku,“ řekl režisér.

Na povrchy počítačových modelů bylo použito 2 160 různých fotografií textur cihly, tkaniny a kamene.

Veškeré „peřinové„ prostředí bylo vytvářeno v počítači ve velikosti 1:1 k hercům. Rozloha tohoto modelu by v reálu představovala 12 fotbalových hřišť.

Ve filmu V peřině se objevuje i celá řada triků pro diváky neviditelných. Jsou jimi odretušované dopravní značky, antény, kanály a další detaily z reálného světa, které by ve stylizovaném muzikálovém vyprávění působily rušivě. „Diváka ani nenapadne, že jde o triky, a přitom jejich realizace je někdy dost obtížná. Je to nevděčný trik, protože nemá popularitu, divák si ho ani nevšimne. A přitom je to podobné práce, jako by tam měla proletět vesmírná raketa,“ vysvětluje Martin Paleček. Retuše a image processing efekty na reálných záběrech jsou náročné už v klasickém 2D. Ve 3D je navíc nutné na 100 % ctít prostor. „Pokud bylo nutné odstranit například anténu, odstraňovala se věc, která je 80 m od Vás, a k tomu se zároveň pracovalo v obraze, kde jsou mraky třeba 3000 m od Vás,“ popisuje Paleček.

Nezbytným efektem ve světě v peřine jsou poletující peříčka, která musí stejně jako peřinová podlaha reagovat na pohyby postav. Zajištění jejich pohybu bylo dosaženo pomocí počítače, kde vznikla zjednodušená loutka herce a ta digitální peříčka rozhrnovala. Sníh z peří reagoval na takového digitálního předskokana a upraval se přesně podle něj, digitální předskokan se zase pohyboval přesně podle natočeného herce. Na konci pak skutečný herec vystřídal svou loutku a záběr byl hotový. Herci tak mohli chodit v peří, aniž by se později muselo náročně uklízet. Záběr letícího peříčka se objevuje také v jedné sekvenci záběrů z reálného světa, v níž je peříčko unášeno větrem skrz město. „Bylo několik možností, jak tuto scénu natočit. Bylo například možné použít skutečné peříčko a vést ho na silonovém vlákně. Anebo ho vytvořit jako 3D digitální model a zpracovat ho v počítači,“ říká Martin Paleček z ACE. Nakonec zvítězila digitální varianta, která tvůrcům umožnila větší kontrolu nad pohybem, nasvícením a celým „hereckým projevem“ peříčka. „Mohli jsme měnit textury, barevnosti, mít stoprocentní kontrolu nad tím, co se s peříčkem děje,“ říká Paleček a dodává: „Tenhle trik je na první pohled velmi jednoduchý, ale letící pírko má svůj specifický charakter. Aby diváci uvěřili, že je doopravdy nesené větrem, je potřeba vložit do jeho pohybu určitou chybu a nepravidelnost, která se v přírodě vyskytuje.“

Scénář byl mnohokrát přepisován, zfilmována byla až jeho třináctá verze.

Ve filmu se objevuje skupina Asasínů. Takto je v západních zdrojích nazývána ve středověku skutečně existující radikální muslimská sekta, jejíž členové prosluli zejména úkladnými vraždami svých odpůrců a ochotou bez váhání obětovat vlastní život. Některé prameny uvádí, že jejich jméno je odvozeno od arabského výrazu "hašášín", což lze volně přeložit, jako "požívač hašiše". Podle rozšířených legend totiž Asasínové využívali drogové opojení k navození té pravé "vražedné nálady" a věřili, že se tak jejich mysl a tělo přibliží k samotnému Alláhovi. Ve filmu je uveden právě název Hassassins (Hašašíni), místo nám známého pojmenování Assassins (Asasíni).

Předlohou filmu je stejnojmenná divadelní hra napsaná roku 2006, jejíž autorkou je francouzská dramatička, spisovatelka a herečka Yasmina Reza. Ta se společně s Romanem Polanskim podílela také na podobě filmového scénáře. Původní hra se s úspěchem hrála na britských prknech i na Broadwayi.

Film je zvláštní hlavně stylem natáčení a sestřiháním různých záběrů. Bylo nutné zharmonizovat neovlivnitelné okolnosti natáčení, jakými jsou přirozená světelná atmosféra prostředí či počasí, s dokonale sladěnou rámcovou improvizací herců i neherců (často dětí), která ale vytváří naprosto kompaktní výkony. To všechno bylo nutné propojit s unikavými trajektoriemi plavně dokumentaristické, a přesto „prokomponovaně" působící kamery Emmanuela Lubezkiho. Následně bylo nutné ve střižně pracovat s materiálem tak, aby se v té permanentní asociativní změti neztratila srozumitelná příběhová i emocionální nit. Na výsledné podobě se podílelo pět špičkových hollywoodských střihačů.

Na konci filmu umírá jedna z fretek. V pokračování se ale opět objevují obě se stejnými jmény. Filmaři to vysvětlují narozením mláďat (což v prvním díle můžeme vidět) a následnou smrtí matky. Dar si tedy pak prý ponechává dvě mláďata a pojmenuje je stejně, tedy Kodo a Podo.