vesper001

Poslyšte příběh o princezně Uklízečce a jejím kouzelném koštěti. Nejprotivnější nebyla zlatohlávka Joy, která se ve vítězném konci dokonale přeměnila k obrazu vynálezu svého, ani její rodina – sbírka šablon Protivnosti, Podrazáctví a Parazitování – ale novátorská, hyperumělecká filmařina. Zvlášť fascinující jsou zpomalené a ztišené záběry na tupé ksichty postav a telecí výraz mladé budovatelky impéria mopů, pod nímž se odehrává nějaká převeliká emoce. Sympatická je ale její nezdolnost a urputnost, jakkoli její průkopnická vize, že nové koště dobře mete, působí poněkud otřepaně.

Radši mám Sňatek bez domova, kde jsou obě poloviny zakázané romance velice sexy a do ošemetné situace se montují jen puritáni, a ne i politika, masmédia a společnost. Příběh je ale silný, tragický a solidně natočený a Annie Girardot hraje velmi procítěně. Problém jsem měla s tím věžákem – jejím hereckým partnerem. Pokud tohle byla nejrychlejší spermie, hrůza pomyslet, co by vyrostlo z těch pomalejších. Fakt je strašnej. Z filmu mi bylo smutno. I nejvytrvalejší odvaha jednou klesne, když je palba příliš dlouhá a umřít na lásku je vznešené a krásné, jenže to zatraceně moc bolí. (titulky zde)

Jsem nevěsta, kdo je víc, jsem družička, nejsem nic. Katherine Heigl mi bohužel velmi nepříjemně připomínala mladou Dášu budoucí Havlovou a její postava nejspíš vyměnila inteligenci, půvab a důvtip za žužu, které spotřebovala při fňukání nad další svatbou, která pochopitelně nebyla její. Zlá sestra Tess jednoznačně vede. 27 šatů je jako cupcake. Sladký, ale tak dokonalý, že mě přechází chuť a radši si dám obyčejnou polomáčenou sušenku. Ovšem pekelná módní přehlídka stojí za *.

Peklo je plný lidí semetrik ze Semetrikova, jako Rebecca, Sara, Claire a Amy. Že je neznáte? O nic jste nepřišli.

Colin Farrell se na role neurotických gangsterů hodí. Jeho psí oči budí soucit, že byste ho skoro adoptovali, ale někdy se ho bojíte víc než namakaného bouchače, co má na tričku napsáno „žeru psy“. Tady jen nepistolničí v Bruggách, ale v Londýně, nemá trauma ze zpackané akce, ale zpackovali ho v lochu a místo bohorového Brendana Gleesona je tu Keira, opět labilní. Bod za hudbu, mínus za nepřekvapivý konec, a ačkoli si v násilných scénách nelibuju, tady mě zaráželo, jak útlocitně se kamera vyhýbá každé kapce krve. Jakoby tvůrci mermomocí chtěli dosáhnout ratingu +6 nebo co.

Knížka se mi líbila víc, asi že děti mívají ještě jasnější představu o hrdinech než dospělí čtenáři. Má představa byla jasně definována poetickými ilustracemi Zdeňky Krejčové. Podle nich byl Zdeněk parádní sígr a navíc vypadal jako Klárčin vlastní bratr (což v pozdějším věku vedlo k už ne tak poetickým úvahám). Čert byl černý voříšek a ne vyfénovaný bílý gaučák, Ondra měl fousy jako Rumcajs (tady se mi pletl s Donchuánem Karasem a učitelem Meruňkou Meduňkou), sympatická a nesympatická Karasice jsou prohozené (filmaři víc přáli hříšné ženě Boženě), babičku bych chtěla kouzelnou Rosůlkovou, děda Kemr se mi ale líbil. Ale dost rejpání. Tenhle seriál je jako fotka z první třídy, kterou náhodou objevíte. Ukazovat ji nechcete, ale pousmějete se.

Je libo guláš? Párkrát jsem vyprskla a nebylo to nechutí, tak hodnotím výš než jedničku. Vykrádačky Bonda mě hodně bavily, je tu všechno: M Scully, Q Qulovej spodek, auto chytřejší než řidič, hračičky, krasavice (kupodivu) inteligentní, mučeníčko... Bean se vrhá do prostoru, padá do hlubiny, mlátí stařenky, kope, kouše, trsá a kličkuje před samurajským mečem, je to celkem fajn fajnový. Když potřebujete vypnout a neřešit, dejte si celý talíř. Blbě vám nebude. P. S.: Rowan má hezkou dceru. :o)

Nachystejte kapesníky, za dvě hodiny jsme mrtví. V cynicky příčetném stavu mě udržovalo jméno hlavní hrdinky. Jen jedna hláska dělí Hejzl od slova, které se nikdy nepoužívá v uslzených příbězích o nemocných mládežnících, co mají navodit v tom pěstiteli televizních hemeroidů, co sleduje jejich nezvratný osud během likvidace pytlíku mastných brambůrků pocit provinilosti a uvědomění si vlastní nevděčnosti za to, že on raka nemá. Většina nemocných ale o takový soucit nestojí a zkuste jim navrhnout upgrade sebelítosti pomocí generálky pohřebních proslovů. Zaručeně pošlou na léčení, nebo spíš k šípku, vás.

Rachel McAdams je milá, Channing Tatum vypadá jako odkvétající rododendron a příběh se točí kolem obligátního „v dobrém i ve zlém“. Fajn. A teď vám povím, co mě štvalo. Že je to prý podle skutečnosti. Jenže ve skutečnosti film zkušenost s amnézií, která je velmi traumatická pro postiženého i jeho okolí, představuje coby drobnou nepohodu, asi jako když vám sprchne při ultraromantickém pikniku. A že se paměť někdy nikdy nevrátí ve skutečném světě není závěrečný titulek, ale pilot k dlouhému seriálu. Některá témata by se odlehčovat neměla, nebo aspoň nějak inteligentně. Snad jediný autentický aspekt je manipulace rodiny s nemocnou hlavou Paige. Bohužel.

Paridův soud mezi třemi kráskami. Ta, která vyhraje, bude jeho budoucí bývalou ženou. :) Pohodová a vtipná romantika. Nic víc a nic míň.