Vajonek

Hmm, takováhle plejáda skvělých herců v jednom filmu se hned tak nevidí. Matthew McConaughey ještě jako "cucák" a hned takový výkon, všichni okolo něj také skvělé. Téma, které prostě musí zaujmout samo o sobě, zpracované do snímku, který má krom vynikajících hereckých výkonů skvělou atmosféru (když jsem viděla, jak je tam všem horko - nejen z jižanského počasí samozřejmě - bylo mi hned horko s nimi), hloubku, má co říci a dělá to sice chtě nechtě s nějakým tím očekávaným americkým patosem, ale není ho přespříliš. A když se kolikrát nějaký film prezentuje jako soudní drama a pak jste třeba trochu zklamaní, protože se u soudu odehraje minimum děje, tak tady nebudete, tohle bych skutečně označila za poctivý snímek ze soudní síně. K pěti hvězdičkám za mě chybí málo - mohlo to být trochu kratší a "milostná" zápletka mi přišla možná lehce zbytečná. 80 %.

O případu, ze kterého se v sérii vychází, jsem nikdy neslyšela, je to tedy docela drsné, představí-li si člověk, že by se mu něco podobného odehrávalo v lese za barákem. A jsem ráda, že mi kauzu minisérie trochu přiblížila. Pokud se vyšetřování odehrávalo jen částečně tak, jak je popisováno v seriálu, je to tedy ukázka opravdu obrovského diletantismu policie, o to horší, že se policajtům evidentně "dařilo" při pátrání jak po mladistvém, tak i po dospělém pachateli (dá-li se to tak označit, když nechci úplně spoilovat:D). Úplně jsem trpěla s kriminalistkou, která byla jedna z mála, kdo se věc snažil opravdu a zároveň s racionálním přístupem objasnit a pořád jí někdo házel klacky pod nohy... Minisérii by za mě prospělo zkrácení třeba o půlku, takto to působilo trochu uměle natahované a místy začínalo nudit. A také jsem měla trochu problém s dialogy, které mi někdy připadaly trochu nepřirozené, šroubované, což se mi z nějakého důvodu u německých záležitostí nestalo poprvé (pořád to ale může být jen méně povedeným dabingem, ve kterém jsem to sledovala). 60 %.

Kvalitní film o přátelství, bolesti i odplatě. Taková variace na mé zamilované Stůj při mně. Jen jsem se tady na hlavní hrdiny nějak nedokázala tak napojit, bylo to takové odměřenější, méně poetické. Asi jsem jim trochu méně věřila to přátelské pouto, na kterém jsou oba snímky vystavěné. Více mě ve Spáčích zaujaly pasáže s kluky dětmi/dospívajícími než pak ta "dospělá" část. Ne že by Brad Pitt a spol. hráli špatně, ale výkony dětských herců byly za mě výraznější, působivější. A i obsahově ta "dětská" část zajímavější (ač tedy místy pěkně krutá) než pomsta se soudní dohrou, to mi přišlo takové zrychlené a už i trochu překombinované. Asi vůbec nejvíc jsem byla, v obou částech, nadšená z postavy kněze v podání Roberta De Nira, charakterního muže, parťáka, kamaráda. Jeho promluvy byly velmi silné, uvěřitelné, jeho postava, ač vedlejší, pro děj velmi důležitá a se zajímavým vývojem. A ještě mu to vážně seklo. Taková třešnička na dortu=dobrém filmu. 80 %.

Tak jo, asi prostě nejsem naladěná na Scorseseho styl. Zkusila jsem toho od něj více a vlastně nikdy mě jeho filmy příliš nenadchnou. Připadají mi zbytečně dlouhé, děj a postavy nedostatečně zajímavé. A nejinak je tomu i u Špinavých ulic. Ač je mi asi (z různých popisů, recenzí) celkem jasné, co tím chtěl básník říci, nějak stále prostě nevím, proč bych měla skoro dvě hodiny sledovat pár malých mafiánů, kteří stoupají nahoru nebo naopak klesají v jejich pokřivené hierarchii zase dolů, vyřizují si mezi sebou účty. A to mám "mafiánské filmy" jinak docela ráda. Musí mít ale pro mě nějakou "přidanou hodnotu", nápad, vtip, zajímavé a propracované postavy. To tady nenacházím, připadá mi, že se v tom filmu vlastně nic moc neděje, je mi vcelku jedno, jak si to ti malí kriminálníci mezi sebou rozdají, některé postavy mě vyloženě štvou (Johnny Boy). Ať "nežeru", docela mě bavilo sledovat Harveyho Keitela. I když i u jeho postavy bych si představovala nějaký barvitější, propracovanější vývoj a "tekla" jsem z trpělivosti Charlieho s Johnnym, byly tu i určité "zárodky" mající potenciál. Charlie mi byl místy sympatický, jeho rozjímání, výraz mě zaujaly a vlastně hlavně Harveymu, který dokázal Charlieho takto představit, patří mé dvě hvězdičky filmu uštědřené. Docela bych Harveyho chtěla vidět v nějakém pořádném vztahovém dramatu (nejvíce se mi totiž možná trochu paradoxně asi líbilo, jak se ve Špinavých ulicích popasoval s pasážemi, v nichž šlo o osobní, milostný život jeho postavy). Tak pokud si to tu přečte někdo, kdo ví v tomto směru o něčem zajímavém a jako fanoušek Scorseseho se úplně neurazí, že jsem trochu "zdupala" (možná ale jen nepochopila..?) režisérův film, budu ráda, když dá vědět:) Za Špinavé ulice nemohu jít na více než na 40 %.

Osobně radši na zámky a jiné památky jezdím, než se na záběry z nich dívám v TV. Ale to je samozřejmě o nějakém mém nastavení, není chybou tohoto dokumentárního seriálu, že si "to užiju" pořádně jedině na místě činu:) Myslím si, že projekt Skryté skvosty se podařil, dokáže předat "nezbytná suchá fakta" i řadu zajímavostí poutavou formou, k čemuž bezesporu značnou měrou přispívá výběr Pana průvodce v podobě Jaroslava Plesla. O tom jsem už delší dobu věděla, že historie a provázení jsou jeho koníčky. Nicméně až díky Skrytým skvostům jsem poznala, jak velké. I když místy mi přece jen přišlo, že už se trošku "předvádí", většinou jsem z jeho povídání o vybraných lehce pozapomenutých památkách cítila, jak moc tohle miluje, kolik toho ví, protože se od dětství o tyhle věci upřímně zajímá. A to se to pak, když máte ještě dobře hozené vlohy v podobě příjemného mluveného projevu a přirozené inteligence, předává divákovi. Taky jsem se i díky tomuto seriálu konečně přiměla navštívit jeden zámek, na který jsem se chystala už hodně dlouho, a další potenciální cíle výletů si přidala na seznam. Takže jsem celkově spokojena. 75 %.

Jelikož Halle Berry to hraje opravdu dobře, dokážete se skrze její postavu docela dobře vžít do situace, kdy se vám stane něco hrozného, sami pořádně nevíte, jak to doopravdy bylo, nikdo, ani ti, které jste považovali za blízké, vám nevěří, nepomáhá a tím pádem jste úplně bezmocní, máte pocit bezvýchodnosti, nespravedlnosti, marnosti. V tomhle směru na mě film působí velmi opravdově a výběr hlavní představitelky a její výkon považuji za asi vůbec největší jeho pozitivum. Jinak je to spíše takový průměr, kde je hodně věcí zbytečných a doslovných (např. dialog mezi Mirandou a Petem o aférce, některé na efekt hrající "světelné" scény z říše někde mezi fantazií a realitou), překombinovaných (např. ukrývání se v bazénu) a celé je to vlastně (minimálně tak od půlky) i hodně předvídatelné. V závěru mě potěšili s titulkovou písní - před lety jsem vlastně jen díky klipu k ní zjistila, že vznikla nějaká Gothika (proč se ten film vlastně jmenuje Gothika, asi mi něco uniklo..?) a protože se mi píseň líbila a záběry z filmu mě tehdy zaujaly, říkala jsem si, že se někdy budu muset podívat. Podařilo se až nyní, nelituji, ale zároveň se podle mě bez toho snímku dá i docela dobře obejít, o moc člověk nepřijde. 55 %.

Kačery jsem sice neviděla už hodně, hodně dlouho, ale pokud mi naši nekecali, byli právě oni tím prvním, u čeho jsem jako malé dítě vydržela sama sedět a souvisle to sledovat. Museli mě zaujmout opravdu hodně, protože mé téměř tříleté Já dokonce lidem vykládalo, že můj mladší bratr se bude jmenovat Skrblík. Myslím, že nemá smysl nic dodávat, hvězdičky jsou v tomto případě jasné.

I když nesleduji/nesledovala jsem tvorbu ani jednoho z protagonistů tohoto dokumentu, film mě poměrně zaujal. Docela se mu daří skrze tři asi dost odlišné lidi, kteří mají ale zároveň mnoho společného, ukázat, jaké to může být, když mladého schopného člověka, který má spoustu plánů, ambicí a v jehož životě není prostor pro zastavení, odpočinek, potká něco do té doby nepředstavitelného, co ho zastavit (minimálně na chvíli) donutí. A zda a co ta zkušenost člověku může dát, zda se z ní dá něco (blbě řečeno) "vytěžit". Možná bych uvítala, kdybychom se dozvěděli trochu více o onemocněních a jejich průběhu, někdy byly pro mě trochu rušivé střihy mezi přibližováním osob jednotlivých protagonistů. A místy mi připadalo, že už tvůrci trochu moc tlačí na pilu (typicky dlouhé záběry na Annu Slováčkovou sedící u klavíru a snažící se udržet na uzdě slzy). Celkově jsem ale s dokumentem spokojená, nejen kvůli zase trochu jinému pohledu na zajímavé (ač zároveň velmi smutné) téma, ale i proto, že jsem se díky němu dozvěděla o existenci některých inspirativních lidí, o nichž jsem do té doby nevěděla nic (mužští protagonisté) či se mi osobnost některých takových lidí zase o něco více představila (případ ženské "hrdinky"). V případě Anny Slováčkové se možná do budoucna i více zaměřím na její tvorbu, neb některé ukázky její hudby působily v dokumentu více než zajímavě ("dýdžejování" asi půjde dál mimo mě - i když borci mi jako lidé byli sympatičtí, tento způsob hudebního vyjadřování mi prostě nic moc neříká). 75 %.

Z každé série jsem viděla něco a to něco bylo dosti nevyrovnané. Jednou docela slušná krimi se zajímavou zápletkou, jednou to zase bylo už příliš překombinované nebo vyumělkované (ve stylu zahraničních předobrazů, které kolikrát nefungují ani v tom zahraničí, natož přenesené do českého prostředí). Specialistům se jednou podaří mě napínat, být zvědavá, jak se řešený případ vyvrbí, z toho mě spíš jen tak ukolébají k spánku nebo i naštvou či pobaví tím, jak se snaží být smrtelně vážní při řešení něčeho, co by jim těžko kdo věřil, protože je to prostě hrozně přiblblé. Mezi Specialisty mám své oblíbence (např. Hána) i ty méně oblíbené (Štáfek, Prachař), asi i z důvodu vyššího počtu sympatických postav mě také většinou více baví novější díly, v nichž jako šéf oddělení vystupuje Martin Dejdar... Není to bomba, není to ani úplný propadák (jak by se mohlo jevit ze zdejšího hodnocení), prostě v rámci tuzemských krimi tohoto typu a když zprůměruji jednotlivé díly, takový průměr i celkově. 60 %.

Jestli si chcete připomenout nebo se dozvědět, jaké to je se zamilovat, pusťte si tento film. Dělá opravdu čest svému názvu, je v něm vše - takové to, když myslíte jen na ni/něj, takže nevnímáte, co vám v práci říká kamarád; nevíte kam s očima, když se s ní/ním potkáte, chcete se tomu náhlému přívalu citu bránit a zároveň mu podlehnout; vyzkoušíte si dvacatery šaty, protože se MU chcete líbit a rádi riskujete, že se přerazíte při trysku po schodech k vlaku, protože vám ten vlak, v němž je ONA, prostě nesmí ujet... A je úplně jedno, že těm lidem už není patnáct ani dvacet, že mají rodiny, že to nejsou rozhodně žádní bezcharakterní hajzlové či hajzlice a že chtějí být věrní. Prostě TO tu je a nedá se tomu odolat... Neuvěřitelně civilní film s dokonalými výkony ústřední dvojice. Oni svými postavami prostě jsou a veškeré prožitky jim věříte, cítíte s nimi, často nemusejí říci ani slovo, stačí jeden pohled a předá vám to naprosto vše (nevěřila bych, že zrovna tihle dva mi k sobě v téhle romantické poloze tak půjdou). A celé to doprovází příjemná hudba, na tu bych nerada zapomněla... Asi dokážu pochopit, že pro někoho tu mohlo být až moc toho náhodného potkávání se ve vlaku, ve městě, v obchodech a že ne každého muselo bavit sledovat někdy přece jen trochu zdlouhavější pasáže, v nichž se toho až tolik neděje, a "jen" se nám jednoduše (a opět civilně) ukazují střípky všedních dní Franka a Molly. Já jsem se na to naladila ale docela dobře a převážilo u mě zalíbení z hlubokých, někdy až fyzicky pociťovaných emocí, které ten film skrze zamilovaná setkávání těch dvou obyčejných lidí dokáže na diváka přenést. Taky jsem si připomněla, že z nějakého důvodu mě pořád fascinuje kombinace obleku a helmy nošená stavbyvedoucími/architekty na stavbách:) A pak ty dlouhé řasy u chlapů v nejlepších letech (v tomhle Robertovi zdatně sekunduje Harvey)! No, asi jsem se taky trochu zamilovala (do Roberta, do zvláštního kouzla tohohle filmu...), takže s pěti hvězdičkami trochu nadsazuji - za ten konec, o kterém (ač jsem si ho v průběhu sledování filmu několikrát přála) moc dobře vím, že do toho nesedí, bych měla jít spíše na čtyři. Ale konec nekonec, Robert Nerobert, je to tak jako tak moc hezký film, kterému prostě díky nejednomu až dokonalému filmovému momentu ráda těch pět dám. 80 %.