mrtvej pes

Nedokážu se dostat přes svou subjektivitu, milování a zbožňování tohoto seriálu, a tak skutečně žádný plodný komentář nestvořím. Jen chci říct, že je to zhmotnělá dokonalost pro mou maličkou duši.

V posledních týdnech jsem narazila na samá kvalitná k-dramata, snad protože jsem lovila ve vodách s vysokým hodnocením - na druhou stranu se stává, že skrz csfd sáhnu do červené linie a beztak zmírám nudou a vzteky. I Hear Your Voice určitě má svoje mouchy, kteréžto jsou ale mouchy žánrové, jelikož se bez nich žádný seriál z Koreje neobejde. Abych jmenovala: ztráta paměti, adopce a zaměněná identita, plot-twisty (ale naštěstí ne "díry v plotě") velikosti olbřímí olihně atd. atd. Jenže světe div se, oni to scénáristé podali věcně, bez ždímavé obřadnosti a bez toho, abych bila hlavou o zeď. Už protože se jedná o směs thrilleru, romantiky, fantasy a komedie, je jasné, že jisté turbulentnosti se seriál nevyhne; naštěstí jde o příjemný blend. Scénáři by neublížilo, kdyby býval zůstal zpracovaný pro šestnáct dílů, ke konci se totiž objeví (soudě subjektivně) jedno jediné oko v ději, a to zápletka s adopcí. Dala se vyřešit ve zkratce. Právě ta asi vystupňovala můj pocit much. A teď konečně klady! Ženské protagonistky nejsou jen nevinné ovečky, nejsou chudé a tupé, neběhají za bišíky a nebrečí, naopak jsou charakterově velmi vycizelované. Mají svou minulost, svoje ambice, chyby... a hlavně se vyvíjejí. Mužské postavy, z nichž nejschématičtější je asi postava zloducha (jehož by pro jeho zlodušství Cimrman nazval průduchem), se také nemusí za nic stydět. Obzvlášť si rochním v tom, že jsem v průběhu seriálu nezaznamenala žádné klišoidní kecy typu "Zahal se!", "Nenos tohle!" a "V tomhle jdeš ven?!", bez nichž se podle asijské kinematografie normální chlap asi neobejde. (Mimochodem, v tomhle mě zradil i My Love From the Star.) A nakonec třešnička. Co se totiž týče chemie ústřední dvojice, uf. Uf. Ještě teď si stírám pot. Ti dva vedle sebe úplně svítili. Buď jsem nevěděla, anebo jsem zapomněla, že se jedná o noona romance - o to víc mě jejich sbližování strhlo. / Edit: A ten soundtrack! Jindy bývá podlézavý; tenhle byl podlazující. Nemůžu si vynachválit hlavně akustické motivy, ať už kytarové nebo klavírní. Byly takové bublavé, jako podmořské, vtahující a skoro smutné, akorát že jsem necítila smutek. Závěrečný song zase zvedá náladu.

Za první čtyři série.

Kde Sense8 troskotá, jsou momenty amatérismu v jinak pracné monumentalitě. Expozice křičí slovem "expozice!", seriálové dialogy za sebe křičí "jsme seriálové dialogy!", do hrdiny se kulka nikdy nezavrtá a kvůli výplním jde děj odnikud nikam. A konec? Antiklimax. Nejvíc mi ale vadily právě ty dialogy. Stávalo se mi, že jsem dořekla repliku dřív než postava, jen aby se vzápětí to samé ozvalo z obrazovky. Tohle k jednomu zrovna nevane osobitostí. A zajídá se mi, jak jsou scénáře procpané pornem a porody (kolikrát už jsme to viděli? Vydechněte si). Tvůrci ale nešli špatnou cestou... celkově. Zejména celá osmička se jim vydařila a i menší postavy zářily. Sešli se tu moji oblíbení herci a herci, které jsem si stihla oblíbit. Nebudu rozebírat, jak jsou záporáci jasně záporáčtí. Nakonec to totiž stojí za zhlédnutí.