Adam Bernau

Nelíbilo jako předešlé mistrovy filmy. Bodejť, tento je jako nová generace, nastínění pryč, intimita pryč, potlačované vášně už bez známek života, život bez známek čehokoli, žádná přitažlivost, žádný odpor, skelný pohled, rýma. Jen napětí zůstává, ba je zintenzivněno, ale jakoby "napětí o sobě", bez pólů. Životní energie už nehodlala být dále týrána, formována, deformována a transmutována v kulturním těle a tak se přelila do obytných prostor, odkud totalitně vládne a jejichž obyvatel už je právě jen a pouze obyvatelem. Solidní. Uhlazený. Vyrovnaný. Ale nějak se necítí, jakoby mu něco vázlo, něco k vyplivnutí. Ostatně kunda je pořád kunda, to je spolehlivá konstanta, jakkoli ho nechává chladným. Zwartjesovy filmy jakoby žvotním pocitem mířily mimo svou dobu: dosavadní zpět, tento dopředu. Ale neidentifikovatelně, z čehož mi vyplývá, že právě v jeho době se cosi láme. Cesta zpět není, je třeba vystoupat k střešnímu oknu. /// Dle čtení zde http://mubi.com/films/living má jít o nejlepší a nejoblíbenější Zwartjesův film, jeden ze série Home sweet home. Hrají v něm sám autor a jeho žena. Důkladnější čtení i s filmem samotným je na adrese, již udává Ninkaa.

Žádný pomeranč jsem tam neviděl. Ani jsem z toho nepochopil, co je špatného na bezohledném násilí, notabene když je zde spolu s násilím jako rovnocenná složka zla proklamován sexus. Málokdy se západní kultuře podařilo dosáhnout takového stupně upřímnosti jako v tomto filmu. Drugy i děvočky (v Anglii ?!) můžu. A perfektně stylizované „ultraviolence“ na vlastní glaza? Tento film je jedním slovem lahůdka. (Ostatně sotva bych si dovdl představit, že třeba rozhovor socpracáka s problémovým mladíkem může v nějakém filmu skýtat takový požitek z formy.) Na víc než pět hvězdiček to sice není, ale na míň taky ne. Vždycky, když mi to už začalo připadat příliš vemlouvavé, přišla nějaká ta aufhebung. Autor se naštěstí nepokouší vyjádřit názor, místo toho nechává ústředního aktéra vyprávět svůj příběh jako román, zjevující se bezprostředně jako divadlo. Podstatným pro mé hodnocení je epesně provedená modelovost a bezstarostnost (podpořená právě oním vypravováním a silnou stylizací), jakou vykresluje různé složky spletitého komplexu sankce, donucovacího monopolu, nápravy. Téma ve svém komentáři dostatečně rozvrhuje Subjektiv (s nímž tak úplně nesouhlasím, pokud jde o „řešení“), jiné důrazy na související faktory, ba podstatné složky problematiky kladou Eodeon, Psice, Aelita. Sám bych zdůraznil, že ústřední pojem viny se z celého komplexu, jak jej film podává, zcela vytrácí, spíše jde o (mechanickou!) spleť různých reciprocit. (A vlastně i způsob, jakým film všechny (čímž myslím všechny) postavy a všechny jejich příhody vtahuje do této spleti reciprocit, zaslouží superlativum.) Proti tomu spolu s Psicí upozorňuji na postavu pastora: od začátku karikaturní figura, v jehož hlásání Božího pekelného trestu směšně vrcholí mechanický koncept zištného dobra, na druhé straně je pak jedinou postavou, která mechanickou „nápravu“ zavrhuje v bytostném zájmu svobodné vůle. (Není-li mu ovšem svobodná vůle toliko nutnou podmínkou ohně pekelného pro nekajícího se viníka, což by bylo zcela v intenci díla.)

Postavy Libíčkova a Kostelkova potěší každého archeologa. Svěrákova postava vypadá, jako by si ji psal sám a jako by těsně před tím četl ruské klasiky. „Žena se zlobí, někdy i udeří. Myslí si, že piji a já zatím hledám.“ Pak začíná poltergeist horor. „Už spíte, děti? To je dobře.“ „Ale, ale, maminko, to jsme ani nevěděli, že kouříte doutníky.“ Mám cukání se čtvrtou hvězdičkou, ale nebudu to přehánět.

Nezajímavá starosvětská adaptace nezajímavé ještě starosvětštější povídky. Nezajímavá stejně jako osud hlavního hrdiny. Kéž by i dnes byly takové zbytečnosti tvořeny jako malé skvosty. Ačkoli zbytečnosti? Komunikace s již zašlou dobou zajisté má smysl, přičemž základem komunikace je naslouchání a nikoli novátorské aranže či "přiblížení dnešnímu divákovi" etc.

Prostě mě to zase nebralo. Macourek s Lipským (nebo s Vorlíčkem) a přiblblá fraška: organičtější spojení snad nemůže být. Ale to jim nestačí, to by ještě bylo málo humor, oni tam musejí dodat aspoň zasekávající se krk (s patřičným zvukovým efektem). Co jsou platné skvěle pojaté typy všech zůčastněných herců, co je platné, že to běží v přesné formě, a že se to ke konci začne pěkně rozjíždět, když je to od samého začátku zase tak pitomé a nefunkční. Mohl bych dát dvě hvězdy, ale just dám jen jednu. Potěšil poručík Landovský (i když zrovna ten Lanďák tomu mohl dát víc), Kemr v nezvyklé poloze klasického domácího sluhy a milovnice kontroverzních umělců Růžičková.

Autoři, doba vzniku, deklarovaný žánr... neočekávatelně výborný film (obzvlášť nezajímáš-li se o takové podružnosti jako např. o čem to bude).

Při sledování desetiminutového záznamu z ceremoniálu sudiček mi střídavě tanuly na mysl vyhlášené pojmy „valhala“ a „německý porno“. (Ovšem na to, že z třinácti německých sudiček je sudička krásy tou nejošklivější, nedopadlo to u princezny Rosalindy s půvabem až tak zle jako s rovněž přisouzeným „rozvinutým intelektem“.) Dederónské sterilní, nudné, herecky prkenné zpracování co do formy vyznívá jako sled poněkud dějově rozmáchlejších cimrmannovských živých obrazů, co do poselství je v karl-marx-stadtském duchu odsouzením nafoukaného feudála, který pohrdá pílí a v zájmu odvrácení kletby bídačí už tak těžce vykořisťovaný lid. Na druhou stranu je zde velkolepě řešena postava uražené sudičky (bodejť, Práci čest, nicht Wahr, Genossen?). Výsledně jde o velmi zajímavou interpretaci: Růženčina kletba je historicky pozitivním určením, neboť sto let spánku de facto zrušilo vládu starého krále a jeho řádu; s Růženčiným vysvobozením je pak bytostně spjato nastolení řádu nového: to vše v režii sudičky píle, která zde zosobňuje socialistickou revoluci, jakkoli se sama výslovně nehlásí k třídnímu boji. (Nejde o můj výklad: pohádka toto vše deklaruje zcela zjevně a jednoznačně.) „Řekni ve stájích, že máme nového krále.“ Ačkoli tedy ve srovnání s českými inteligentními a vtipnými filmovými verzemi klasických pohádek, disponujícími zajímavými plnokrevnými postavami, je tato dederónská Růženka chudinkou, mohli by se od ní čeští tvůrci srandiček učit smyslu pro epos, pro legendu, pro archetyp, pro vážnost vyprávěného slova, pro vážnost činů; pokud jde přímo o „Jak se budí princezny“, srov. zvláště přecpanost mermomocnou komičností, škrtnutí stoletého spánku a především čecháčkovskou dehonestaci uražené sudičky (k čemuž viz můj komentář tamtéž). Nastíněnému rozdílu odpovídá i rozdíl v pojetí tématické písně (zde náhodou v obou případech velmi pěkné, odhlédnu-li ovšem od gottlich textu „Jdi za štěstím“, přímo v pohádce naštěstí nerealizovaném). Poznámku k muzice přičiňuji u pohádky Sněženka a Růženka.

Dvě psí buzny terorizované vránou, která neumí létat. A pak že zvířata nemají duši! (Nejstarší sérii nemám nakoukanou. Jak napovídá Šandík, mohla by stát za to. Karlos netuší.)

Kravina, ale geniální.

Přelom 60./70. let. Dcera je pro své rodiče němá. Nevědí, co má v pokoji. Nevědí, kam mohla jít. Neslyší ty neslýchané písně, které dcerušky stejně neumějí zazpívat. Když přjde na věci, s nimiž nová generace volně nakládá - sex, drogy, ulice, hudba, ukazuje se, že to rodiče jsou dětmi, které potřebují ochranu. Forman inspirovaný Formanem. Dárek Americe na přivítanou: přišel, viděl, natočil. Poslední z filmů, pro něž patří na Parnas. Mohlo by se říci, že závěrečná scéna s nápadníkem bere filmu pěkně kulaté zakončení a je přebytečná. Bohužel není, jede se dál, děti rostou.