Freemind

Cítím se dost provinile, když dávám tak vysoké hodnocení filmu, který je ve své podstatě - když zacituji klasika - lascivní a jednoduchý jako bulharská striptérka. Klasické pompézní cukrlátko, blockbuster pro masy, sezonní trhák, který má všechno, co musí mít, abyste se mohli tři hodiny spokojeně ládovat popcornem.

Filmařsky je to zázračně čistá práce, McQueen je zcela jasně zastáncem klasické filmové školy, která je dnes již bohužel na pokraji vyhynutí - zbožňuju tenhle druh využívání detailů, dlouhých úseků mlčení a krystalizovaných pocitů napětí, strachu, bezmoci, nebo třeba i nudy. Po stránce obsahové je to bohužel trochu cítit agitkou a snahou o glorifikaci, přesto si myslím, že závěr nechá jen málokoho chladným. Jeden z nejsilnějších filmů tohoto roku - slabší povahy tohle budou rozdýchávat hodně dlouho.

Filmů jako tento věru není mnoho. Zasněné, ale ne naivní romantické sci-fi se silným tématem a výborně napsanými postavami, hlavní trojice herců podává výborné výkony, zvláště Jude Law mne opět dostal. Moc se mi líbí až puritánská střídmost ve využití speciálních efektů - ta hypermoderní budoucnost je stále někde kolem nebo na obzoru, ale neruší samotný tok vyprávění. Melancholie.

On je to vlastně vcelku průměrný film - scénář neurazí/nenadchne, herci jsou na průměrné až dobré úrovni, zpracování v klasickém stylu amerických "indie" filmů, dusná atmosféra bluesového jihu. Ta jedna scéna, o níž všichni mluví, je samozřejmě drastická, ale myslím, že jde o uměle vytvořenou bublinu, protože je natočená velmi opatrně. Ovšem zcela neskutečný je herecký výkon Dakoty Fanning - tohle Vás dostane do kolen, tahle holka je pravděpodobně nejlepší dětská herečka, jakou jsem kdy viděl.

Neskutečně zábavná jízda historií australských béčkových filmů. Nahota, zvratky, krvelačná gumová prasata a gangy na kolech BMX.

Velmi milé překvapení. Naordinoval jsem si jako povinnou četbu dva historické velkofilmy, i když tento žánr nemám moc rád. Po afektovaném a patetickém Ben Hurovi, plném ochů a achů a hovorů ve světle luny na mne Spartacus zapůsobil jako balzám. Sice na nějaký ten patos přece jen někdy došlo, přesto tyto dva filmy dělí obrovská propast a zdá se nemožné, že vznikly jen rok po sobě. Jiskrné dialogy, vesměs velmi civilní herci, několik opravdu zajímavých a skvěle zahraných postav - nejvíc jsem si užil Petera Ustinova (Batiatus, majitel školy gladiátorů), který přímo geniálně ztvárnil podlézavého, bezpáteřního a ustrašeného zbabělce se všemi jeho nervovými tiky, mumláním a koktáním. Myslím, že si ten zážitek brzy zopakuji.

V kontextu dnešní filmové tvorby, v kontextu tvorby Medemovy - tři. Mám dojem, že ve své hračičkovosti zde Medem chvílemi ztrácí otěže divoce rozvrstveného scénáře a ve svém experimentu jde přes hranici srozumitelnosti a organičnosti. Přesto - jaké ostatně téměř pokaždé - zachránil můj dojem z filmu samotnou koncovkou. Opět je to ve své podstatě doják, ovšem přerůstající všechny ostatní dojáky světa nejméně o tři hlavy. Plus výtečná kamera a střih, pluskrásné středozemní scenérie. No nekup to.

Obecně nemám rád filmy o tom "jak to chodí" na palubě letadlové lodě, tanku nebo zmrzlinářského vozu. Zde mne ale bratři Němci velmi mile překvapili - je to nejen "na Evropu dobrý", ale i "na ty roky dobrý". Sice tam nemůže být řeč o nějaké psychologii postav, scénář bych také nehodnotil (protože tam vlastně ani není žádný děj, který by stal za zmínku - ponorka se batolí po moři sem a tam a furt to do ní někdo šije) nicméně atmosféru ten film má a je také dost nabitý informacemi. Wolfgang Petersen zde prožíval světlé okamžiky a ještě se mu ani nezdálo o tom, že se dostane do U.S. of A., kde bude moci točit pompézní šity jako Trója.

Vynikající adaptace jednoho z nejlepších amerických dramat, vysoké hodnocení si zaslouží především kvůli strhujícími výkonu Daniela Day-Lewise, který mi ve svém finálním monologu přivodil solidní husí kůži.

Naprostý souhlas s Murrro. Přes drobné puklinky v průběhu filmu a rozpačitý závěr jsem byl po dlouhé době nadšen - Julio to umí, Julio je machr. Naprosto strhující rytmus příběhu a postupné propadání se do hrdinčina podvědomí i dějin lidského druhu, bezchybná vizuální složka a snová atmosféra. Medeme, Medeme, zase jsi mě dostal.